Pelivar vyskočil. „Jasné je, že musíte jinudy.“ Hlas měl překvapivě vysoký, ale o nic méně pevný než Arathelle. „Jestli už musím zemřít při obraně svých zemí a svých lidí, tak raději tady než tam, kde by zahynuli i mé země a mí lidé.“
Arathelle se ho snažila uklidnit, ale on se jen zase posadil. Nevypadal umírněně. Aemlyn, baculka zavinutá do tmavé vlny, souhlasně pokyvovala a její manžel taky.
Donel na Pelivara zíral, jako by ho něco takového taky nikdy nenapadlo, a nebyl sám. Několik stojících Muranďanů se začalo dost hlasitě hádat, dokud je ostatní neumlčeli. Objevila se i nějaká ta zaťatá pěst. Co to vůbec tyhle lidi popadlo, že se spojili s Andořany?
Egwain se nadechla. Poupě otevírající se slunci. Museli ji uznat jako amyrlin - Arathelle ji v podstatě ignorovala, jen ji ještě neodstrčila stranou! - a přesto jí dali všechno ostatní, co potřebovala. Klid. Teď přišla chvíle, kdy Lelaine a Romanda čekaly, že je jmenuje, aby vedly vyjednávání. Doufala, že mají žaludky stažené z toho, jak čekají, kterou jmenuje. Žádné vyjednávání nebude. Žádné být nemohlo.
„Elaida,“ začala klidně a prohlížela si Arathelle a sedící šlechtice, „je uchvatitelka, která porušila to, co leží v samém srdci Bílé věže. Já jsem amyrlin.“ Překvapilo ji, jak vznešeně se jí to podařilo vyslovit, jak chladně. Ale už ne tolik jako kdysi. Světlo jí pomáhej, ona je amyrlin. „Jdeme do Tar Valonu, abychom Elaidu sesadily a soudily, jenže to je věc Bílé věže a nikdo z vás nemůže očekávat pravdu. Tato takzvaná Černá věž je také naše věc. Muži, kteří můžou usměrňovat, byli vždycky věcí Bílé věže. Vyřídíme to s nimi podle svého, až bude vhodný čas, ale ujišťuji vás, že teď to není. Důležitější věci je třeba vyřídit dříve.“
Mezi přísedícími za sebou zaslechla pohyb. Poposedávání a šustění sukní. Aspoň některé musely být silně podrážděné. No, několik jich navrhovalo, že Černou věž je možné vyřídit jen tak mimochodem. Žádná nevěřila, že by tam mohlo být víc než tucet mužů, bez ohledu na to, co slyšely. Nakonec prostě nebylo možné, že by tady byly stovky mužů, již chtějí usměrňovat. Ale také jim možná došlo, že Egwain nehodlá jmenovat Romandu ani Lelaine.
Arathelle se mračila, snad něco zachytila ze vzduchu. Pelivar se chtěl zvednout a Donel se hádavě narovnal. Nemohla dělat nic jiného než pokračovat. Teď ani nikdy jindy.
„Chápu vaše starosti,“ pokračovala dál stejně formálním tónem, „a beru je na vědomí.“ Jaké bylo to divné volání do zbraně, které používala Banda? Ano. Byl čas hodit kostky. „Jako amyrlin vám dávám toto ujištění. Zůstaneme tady jeden měsíc a budeme odpočívat, poté opustíme Murandy, ale hranice Andoru nepřekročíme. Murandy si s námi pak už nemusí dělat starosti a Andor taky ne. Jsem si jistá,“ dodala, „že murandští pánové a paní tady nám rádi splní naše požadavky výměnou za dobré stříbro. Zaplatíme slušnou cenu.“ Nemělo smysl obměkčovat Andořany, kdyby to znamenalo, že Muranďané budou útočit na koně a zásobovací trény.
Muranďané se znepokojeně rozhlíželi kolem sebe a vypadali skutečně rozervaně. Na zásobování tak velkého vojska mohli vydělat rozhodně hodně, jenže na druhou stranu, kdo by mohl s tak velkým vojskem úspěšně smlouvat? Vypadalo to, že Donel začne zvracet, zatímco Cian v duchu usilovně počítala. Přihlížející začali mumlat. A nejen to. Mluvili dost hlasitě, aby je Egwain slyšela.
Chtěla se ohlédnout přes rameno. Mlčení přísedících bylo přímo ohlušující. Siuan zírala přímo před sebe a mačkala si suknice, jako by se musela nutit dívat dopředu. Ona aspoň věděla, co přichází. Sheriam, která tuto výhodu neměla, se velitelsky dívala na Andořany a Muranďany, jako by každé slovo očekávala.
Egwain potřebovala, aby zapomněli na děvče, jež vidí před sebou, a slyšeli ženu s otěžemi moci pevně v rukou. A jestli je teď ještě neměla pevně v rukou, tak je určitě mít bude! Promluvila rázněji. „Pozorně mne poslouchejte. Učinila jsem rozhodnutí. Je na vás, zda je přijmete. Nebo budete čelit tomu, co vzejde z vaší porážky.“ Když se odmlčela, vítr krátce zavyl, roztřásl stan a zatahal za šaty. Egwain si klidně urovnala vlasy. Několik přihlížejících urozenců se zachvělo a přitáhlo si pláště k tělu, a ona doufala, že se nechvějí jen kvůli počasí.
Arathelle si vyměnila pohled s Pelivarem a Aemlyn a všichni tři se zadívali na přísedící, než pomalu kývli. Věřili, že jen pronáší slova, která jí do úst vložily přísedící! Přesto si Egwain málem vydechla úlevou.
„Stane se, jak říkáš,“ pronesla šlechtična s tvrdým pohledem. Znovu k přísedícím. „O slovu Aes Sedai samozřejmě nepochybujeme, ale určitě pochopíte, když také zůstaneme. Občas to, co slyšíte, není to, co si myslíte, že jste slyšeli. Jsem si jistá, že to není tento případ, ale zůstaneme, dokud zůstanete vy.“ Donelovi bylo zřejmě opravdu zle. Jeho pozemky nejspíš ležely nedaleko. Andorská vojska v Murandy málokdy za něco platila.
Egwain vstala a za sebou slyšela šustění, jak se přísedící rovněž zvedaly. „Tedy dohodnuto. Musíme všichni brzy odjet, máme-li se do setmění vrátit do svých postelí, avšak chvilku bychom se ještě zdržet měli. Poznáme-li se navzájem trochu lépe, mohli bychom se tím později vyvarovat nedorozumění.“ A taky by se při rozhovorech mohla dostat k Talmanesovi. „Ach. Ještě jednu věc bychom si měli všichni uvědomit. Kniha novicek je od nynějška otevřená každé ženě, bez ohledu na její věk, pokud složí zkoušku.“ Arathelle zamrkala. Siuan nikoli, nicméně tiše zavrčela. Tohle spolu neprobíraly, ale lepší chvíli by si nikdy najít nemohla. „Pojďme. Všichni byste si určitě rádi pohovořili s přísedícími. Zapomeňme na formality.“
Aniž by počkala, až jí Sheriam podá ruku, sestoupila na zem. Bylo jí do smíchu. Včera v noci se bála, že svého cíle nikdy nedosáhne, ale už se k němu dostala skoro na půl cesty a nebylo to zdaleka tak obtížné, jak se obávala. Samozřejmě tu ještě byla ta druhá půlka.
18
Zvláštní pozvání
Chvíli poté, co Egwain vstala, se nikdo nehýbal. Potom Andořané a Muranďané, jako jeden, zamířili k přísedícím. Malá amyrlin - loutka! - je očividně nezajímala, ne s těmi bezvěkými tvářemi před nimi, které hlásaly, že mluví se skutečnými Aes Sedai. Kolem každé přísedící se shlukli dva tři pánové a paní, někteří vzdorovitě vystrkovali brady, jiní pokorně ohýbali hřbety, ale všichni chtěli, aby je sestry vyslechly. Svěží vítr jim odtrhoval páru od úst a povlával plášti, na něž zapomněli, jak pro ně bylo důležité dostat odpovědi na své otázky. Sheriam byla také v obležení rudolícího urozeného pána Donela, jenž se střídavě vztekal a zase klaněl.
Egwain od něho Sheriam odtáhla. „Nenápadně zjisti, co půjde, o těch sestrách a věžových gardistech v Andoru,“ šeptala spěšně. Jakmile ji pustila, znovu se jí zmocnil Donel. Sheriam vypadala opravdu uštvaně, ale rychle se přestala mračit. Donel nejistě zamrkal, když se ona začala vyptávat jej.
Romanda a Lelaine na Egwain civěly s tvářemi jako vytesanými z ledu, ale obě u sebe měly párek šlechticů, kteří chtěli... něco. Snad ujištění, že v Egwaininých slovech není žádná lest. Obě to nesmírně dožíralo, ale jakkoli před tím uhýbaly, nemohly se tomu ujištění vyhnout, aniž by ji na místě nezneuznaly. A žádná z nich by tak daleko nezašla. Ne tady a ne veřejně.