Egwain sémě, které zasadila, docela potěšilo. S muži už to bylo horší. Málokterý na ni promluvil, a pokud ano, tak jen tehdy, když se jí ocitli tváří v tvář a neměli na vybranou. To potom zamručeli něco o počasí a buď chválili konec sucha, nebo láli na náhlý sníh, a přihodili naději, že potíže s bandity brzy skončí, přičemž občas pohlédli na Talmanese, a potom vyklouzli jako namaštění vepři. Jeden Andořan, hotový medvěd, Macharan se jmenoval, málem upadl, jen aby se jí vyhnul. Vlastně ji to ani nepřekvapovalo. Ženy měly ospravedlnění, byť jen pro sebe, díky knize novicek, ale muži si zřejmě mysleli, že když je někdo uvidí, jak se s ní baví, ulpí na nich špína.
Bylo to nepříjemné. Nezáleželo jí na tom, co si muži myslí o novickách, ale chtěla se dozvědět, jestli se bojí tolik jako ženy, že nakonec dojde k boji. Takové obavy se mohly snadno naplnit. Nakonec se rozhodla, že to může zjistit jediným způsobem.
Pelivar si vzal nový pohár vína a s tlumenou kletbou ucukl, aby do ní nevrazil. Kdyby stála blíž, musela by mu šlápnout na nohy. Na ruku v rukavici mu vyšplíchlo horké víno a stékalo mu pod rukáv, což vyvolalo kletbu ne tak tlumenou. Byl dost vysoký, aby nad ní čněl, a dařilo se mu to. Mračil se jako někdo, kdo by chtěl poslat protivnou mladou ženu rázně pryč. Nebo jako někdo, kdo málem šlápl na rudou zmiji. Egwain se narovnala a soustředila se na představu, že je to jen malý nezbeda. Cosi zamumlal - mohl to být zdvořilý pozdrav či další kletba - lehce sklonil hlavu a pokusil se ji obejít. Postavila se mu do cesty. Couvl, ona jej následovala. Začal se tvářit uštvaně. Rozhodla se, že ho trochu uklidní, než mu položí nejdůležitější otázku. Chtěla odpovědi, ne další mrmlání.
„Musíš být rád, že dědička je na cestě do Caemlynu, urozený pane Pelivare.“ Slyšela, jak o tom mluví několik přísedících.
Ztuhl. „Elain z rodu Trakandů má právo vyslovit nárok na Lví trůn,“ opáčil hluše.
Egwain vykulila oči a on znovu, nejistě couvl. Možná si myslel, že ji nahněvalo, když nepoužil její titul, jenomže ona si toho stěží všimla. Pelivar podporoval Elaininu matku, když usilovala o trůn, a Elain si byla jistá, že ji bude podporovat též. Mluvila o Pelivarovi jako o oblíbeném strýci.
„Matko,“ zamumlala vedle ní Siuan, „musíme jet, jestliže chceš do tábora dorazit před setměním.“ Podařilo se jí mluvit tiše a naléhavě zároveň. Slunce již prošlo zenitem.
„Tohle není vhodné počasí na pobývání venku po západu slunce,“ vyhrkl Pelivar. „Omluvíte-li mě, musím se připravit k odjezdu.“ Vrazil pohár na podnos, který kolem nesl sluha, zaváhal, než se neochotně uklonil, a pak odkráčel jako člověk, který právě vyvázl z pasti.
Egwain by ráda skřípala zuby vzteky. Co si muži myslí o té dohodě? Pokud se tomu dalo tak říkat, vzhledem k tomu, jak jim ji vnutila. Arathelle a Aemlyn byly mocnější a vlivnější než většina mužů, ale s vojáky jezdili Pelivar, Culhan a další. Pořád jí to mohlo vybuchnout do obličeje jako sud lampového oleje.
„Najdi Sheriam,“ zavrčela, „a řekni jí, ať všichni okamžitě nasednou, ať to stojí, co to stojí!“ Nesměla dát přísedícím noc na přemýšlení o tom, co se dnes stalo, aby plánovaly a intrikovaly. Musely se vrátit do tábora před setměním.
19
Zákon
Posadit přísedící na koně nedalo žádnou práci, neboť dychtily dostat se pryč stejně jako Egwain, zvláště Romanda a Lelaine, obě chladné jako vítr a s bouří v očích. Ostatní byly ztělesněním aessedaiovské vyrovnanosti, sebeovládání z nich vycházelo jako těžká voňavka, a přesto ke koním dopluly tak rychle, až šlechtici zůstali stát s otevřenou pusou a jasně odění sloužící horem pádem nakládali soumary, aby své paní co nejdříve dohonili.
Egwain nechala Daišara běžet po sněhu a urozený pán Bryne ji kývnutím ujistil, že ozbrojený doprovod se pohnul stejně rychle. Siuan na Bele a Sheriam na Větrnici ji rychle dohnaly. Dlouhou dobu jeli sněhem, jenž koním sahal po spěnky, takže museli vysoko zvedat nohy, a plamen Tar Valonu vlál v ledovém větru, a i když museli zpomalit, poněvadž koně zapadali po hlezna, postupovali rychle.
Přísedící neměly jinou volbu než s nimi držet krok a jejich rychlost znemožňovala veškerý hovor. Při tak únavném tempu bylo třeba dávat na koně pozor, jinak to mohlo skončit zlomenou nohou u něj a zlomeným vazem u jezdce. Přesto se Romandě i Lelaine podařilo sehnat své kotérie a oba hloučky se brodily sněhem obklopeny ochranami proti odposlouchávání. Ty dvě se zřejmě pustily do hotových tirád. Ostatním přísedícím se povedlo jet chvíli pohromadě a vyměnit si v tichosti pár slov, přičemž vrhaly chladné pohledy na ni a občas i na sestry obalené saidarem. Jenom Delana se k žádné debatě nepřipojila, držela se vedle Halimy, která alespoň přiznávala, že jí je zima. Se staženou tváří si přitahovala plášť k tělu, ale stále se snažila Delanu utěšit a neustále jí cosi šeptala. Delana vypadala, že uklidňovat vskutku potřebuje. Vraštila obočí, až měla na čele vrásku, díky čemuž vypadala stará.
A nebyla jediná, kdo měl starosti. Ostatní to maskovaly, vyzařovaly dokonalé ovládání, ale strážci s nimi jeli jako muži čekající, že po nich ze sněhu vzápětí vyskočí něco ošklivého, neustále těkali očima a jejich zvláštní pláště za nimi vlály, aby měli volné ruce. Když měla Aes Sedai starosti, měl starosti i její strážce, a přísedící byly příliš zaujaté, aby je napadlo, že by je měly uklidnit. Egwain byla docela ráda, že to vidí. Jestli měly přísedící starosti, tak se ještě nerozhodly.
Když Bryne odjel na poradu s Unem, chopila se příležitosti a zeptala se Siuan a Sheriam, co zjistily o Aes Sedai a věžových gardistech v Andoru.
„Moc ne,“ přiznávala Siuan napjatým hlasem. Kosmaté Bele toto tempo zřejmě nedělalo potíže, Siuan však ano, pevně držela otěže jednou rukou a druhou se chytala sedlové hrušky. „Dokázala jsem zjistit jen to, že tu koluje spousta klevet, ale žádné skutečné informace. Bylo docela pravděpodobné, že se takový příběh vynoří, ale mohla by to být i pravda.“ Bela sebou trhla, přední nohy jí zapadly hluboko do sněhu, a Siuan vyjekla. „Světlo spal všechny koně!“
Sheriam už víc nezjistila. Potřásla hlavou a podrážděně si povzdechla. „Mně to připadá jako čirý nesmysl, matko. Vždy kolují nějaké klepy o tom, že se sestry někam vplížily. Copak se nikdy nenaučíš jezdit, Siuan?“ dodala a z hlasu jí náhle kanulo opovržení. „Do večera už nebudeš moci ani chodit!“ Sheriam musela mít nervy nadranc, když tak otevřeně vybuchla. Z toho, jak neustále poposedávala v sedle, už svůj hněv soustředila na Siuan.
Siuan ztvrdl pohled a zaprskala, aniž by věnovala pozornost tomu, kdo ji snad pozoruje.
„Buďte zticha, obě!“ štěkla Egwain. Zhluboka se nadechla. Sama měla trochu rozjitřené nervy. Ať už věřila Arathelle čemukoliv, pokud by proti nim Elaida poslala nějaký oddíl, byl by příliš velký, aby se někam mohl vplížit potají. Takže zbývala Černá věž, katastrofa na spadnutí. Dál se člověk dostane, když oškube kuře, co má na stole, než kdyby se snažil dostat to na stromě. Zvlášť když ty stromy byly v jiné zemi a další kuře už by nemuselo být k mání.