Přesto štěkala, když dávala rozkazy, které měla Sheriam vykonat, až se vrátí do tábora. Byla amyrlin a to znamenalo, že je zodpovědná za všechny Aes Sedai, dokonce i za ty, jež poslouchají Elaidu. Hlas však měla naprosto klidný. Jakmile člověk popadne vlka za uši, už je pozdě bát se.
Sheriam vykulila šikmo oči. „Matko, směla bych se optat, proč?“ Egwain na ni upřela oči a ona zmlkla a polkla. „Stane se, jak přikazuješ, matko,“ řekla tiše. „Zvláštní. Vzpomínám si na den, kdy jste s Nyneivou přišly do Věže, dvě holky, které se nemůžou rozhodnout, jestli se mají těšit, nebo bát. Od té doby se tolik změnilo. Vlastně všechno.“
„Nic nezůstane stejné navždy,“ sdělila jí Egwain. Důrazně se podívala na Siuan, ale ta ji odmítala vzít na vědomí. Zřejmě trucovala. Sheriam bylo nevolno.
Vrátil se urozený pán Bryne a musel vycítit, jaká mezi nimi panuje nálada. Jen podotkl, že jedou docela slušným tempem, a jinak držel pusu zavřenou. Moudrý muž.
Přesto když konečně vjeli do vojenského tábora, slunce již sedělo na vršcích stromů. Povozy a stany vrhaly dlouhé stíny na sníh a hodně mužů stavělo další nízké přístřešky z větví. Stanů nebylo zdaleka dost ani pro vojáky a v táboře bylo skoro stejně tolik sedlářů, pradlen, šípařů a dalších, kteří šli za vojskem. Zvonění kladiv prozrazovalo, že podkováři, zbrojíři a kováři jsou stále v plné práci. Všude hořely ohně na vaření a jezdecký doprovod se od nich oddělil, jak se vojáci těšili na teplé jídlo, jen co se postarají o unavená zvířata. Bryne kupodivu jel dál vedle Ewgain, i když ho propustila.
„Jestli dovolíš, matko,“ řekl, „napadlo mě, že tě ještě kousek doprovodím.“ Sheriam se užasle otočila v sedle. Siuan také zírala, ale přímo před sebe, jako by se na něj neodvažovala podívat.
Co si myslel, že dokáže? Bude jí dělat osobního strážce? Proti sestrám? Ten chlapík s rýmou by si vedl asi stejně dobře. Chtěl ukázat, jak je s ní těsně spojen? Na to bude čas zítra, jestli dnes v noci půjde všechno podle plánu. To odhalení by mohlo sněmovnu snadno splašit, takže by vyrazila do směrů, o nichž se ani neodvažovala uvažovat.
„Dnešní noc se budou probírat záležitosti Aes Sedai,“ řekla mu rázně. Ale jakkoliv to byl hloupý nápad, nabídl se, že kvůli ní ponese kůži na trh. Jeho důvody neznala - kdo mohl tušit, proč muži dělají cokoliv? - přesto mu za to byla dlužná. Mezi jiným. „Pokud pro tebe dnes v noci nepošlu Siuan, urozený pane Bryne, měl bys do rána odjet. Jestli budou vinu za to, co se dneska stalo, dávat mně, mohlo by se to odrazit i na tobě. Zůstat by mohlo být nebezpečné. Dokonce osudové. Myslím, že ony žádné velké důvody nebudou potřebovat.“ Nemusela říkat, koho tím myslí.
„Dal jsem své slovo,“ opáčil tiše a poplácal svého koně po krku. „Do Tar Valonu.“ Zadíval se na Siuan. Neváhal, spíš zvažoval. „Ať už budeš mít dneska v noci na práci cokoliv,“ řekl nakonec, „nezapomeň, že za sebou máš Garetha Brynea a třicet tisíc mužů. To by mělo za něco stát, dokonce i mezi Aes Sedai. Tedy zítra, matko.“ Otočil koně a zavolal přes rameno. „Čekám, že tě zítra taky uvidím, Siuan. Na tomhle se nic nezměnilo.“ Siuan za ním civěla, když odjížděl, a v očích měla bolest.
Egwain mohla také jen zírat. Ještě nikdy nebyl tak otevřený, ani zdaleka ne. Proč tedy teď?
Přejela těch padesát kroků, které dělily vojenský tábor od tábora Aes Sedai, a kývla na Sheriam, jež přitáhla otěže u prvních stanů. Ona se Siuan jela dál. Sheriam za nimi promluvila, nahlas a jasně. „Amyrlin dnes povolává sněmovnu k formálnímu sezení. Ať urychleně začnou přípravy.“ Egwain se neohlédla.
U jejího stanu přiběhla kostnatá žena pro Daišara a Belu. Měla zarudlou tvář a jen sklonila hlavu, než odspěchala s koňmi. Teplo z ohřívadel uvnitř bylo jako zaťatá pěst. Do té doby si Egwain neuvědomila, jaká je venku zima. Ani jaká je zima jí.
Chasa jí odebrala plášť a vykřikla, když se jí dotkla. „Matko, jsi promrzlá až na kost.“ S brebentěním skládala Egwainin a Siuanin plášť a uhlazovala složené pokrývky na Egwainině lůžku, přičemž odstrčila podnos, který stál na jedné z truhlic. „Kdybych byla tak zmrzlá, hned bych skočila do postele obložené rozpálenými cihlami. Ale nejdřív bych se najedla. Teplo zvenčí bez tepla uvnitř toho moc nedokáže. Donesu pár dalších cihel a dám ti je pod nohy, než se najíš. A taky pro Siuan Sedai, samozřejmě. Ach, kdybych měla takový hlad, jaký musíte mít vy dvě, určitě bych hltala, jenže z toho mě vždycky bolí žaludek.“ Zastavila se u podnosu, prohlédla si Egwain a spokojeně kývla, když povídala, že by nejedla rychle.
Vážně odpovědět bylo těžké. Chesa byla vždycky veselá, ale po dnešku se Egwain málem vesele zasmála. Chesa byla jednoduchá. Na podnose byly dvě bílé misky s vařenou čočkou a vysoký džbán se svařeným vínem, dva stříbrné poháry a dva velké rohlíky. Ta žena nějak věděla, že Siuan bude jíst s ní. Z misek a džbánu stoupala pára. Jak často musela Chesa podnos vyměnit, aby Egwain rovnou uvítala teplá krmě? Prostá a jednoduchá. A pečovala o ni jako matka. Nebo přítelkyně.
„Ještě si nemůžu jít lehnout, Cheso. Čeká mě práce. Necháš nás o samotě?“
Když za baculkou zapadla stanová chlopeň, Siuan potřásla hlavou. „Jsi si jistá, že ti neslouží už od kolíbky?“ zamumlala.
Egwain si vzala misku, rohlík a lžíci a s povzdechem se usadila na židli. Také uchopila pravý zdroj a zabezpečila stan proti odposlouchávání. Naneštěstí si díky saidaru o to víc uvědomila prokřehlé ruce a nohy. A zbytek těla neměla o moc teplejší. Miska byla skoro příliš teplá na dotek a rohlík rovněž. Jak by se jí líbily ty horké cihly!
„Můžeme udělat ještě něco?“ zeptala se a spolkla sousto. Měla hlad jako vlk a nebylo divu, od časné snídaně nic nejedla. Čočka a dřevnatá mrkev jí chutnaly jako maminčina největší pochoutka. „Mě už nic nenapadá, co tebe?“
„Co se dalo udělat, to jsme udělaly. Nic jiného už se dělat nedá, leda by nám přispěl pomocnou rukou Stvořitel.“ Siuan se chopila druhé misky a spustila se na nízkou stoličku, ale jenom tam seděla a bezmyšlenkovitě míchala čočkou. „Neřekla bys mu to, že ne?“ zeptala se nakonec. „Nepřežila bych, kdyby to zjistil.“
„Proč ne?“
„Využil by toho,“ zavrčela Siuan. „Ach, ne tak. To nemyslím.“ V jistých věcech byla hodně prudérní. „Ale ten chlap by mi mohl ze života udělat Jámu smrti!“ A to, že mu každý den prala prádlo a leštila holínky a sedlo, to nic nebylo?
Egwain si povzdechla. Jak se jenom mohla rozumná, inteligentní a schopná žena kvůli něčemu takovému změnit v husu? Jako syčící zmije se jí před očima vynořil obrázek. Jak sedí Gawynovi na klíně a hubičkují se. V taverně! Ihned tu představu zahnala. „Siuan, potřebuju tvé zkušenosti. Potřebuju tvůj rozum. Nemůžu si dovolit, aby ses kvůli urozenému pánu Bryneovi chovala jako praštěná pavlačí. Jestli se nedokážeš sebrat, tak mu zaplatím, co mu dlužíš, a zakážu ti se s ním vídat. To udělám.“
„Řekla jsem, že si ten dluh odpracuju,“ trvala Siuan umíněně na svém. „Mám stejnou čest jako zatracený urozený pán Gareth Bryne! A větší! On drží slovo a já taky! Kromě toho mi Min řekla, že se musím držet blízko něj, jinak oba umřeme. Nebo něco podobného.“ Ale ruměnec ji prozradil. Bez ohledu na svou čest a Minino vidění byla ochotná snášet kvůli tomu mužskému cokoliv!
„No dobrá. Jsi zamilovaná, a když ti řeknu, aby ses od něj držela dál, buď mě neposlechneš, nebo ti to úplně zamotá mozek. Tak co s ním uděláš?“