Siuan se vzdorovitě mračila a vrčela, co by se zatraceným Garethem Brynem nejraději udělala. Nic z toho by se mu nelíbilo. A něco z toho by nejspíš nepřežil.
„Siuan,“ varovala ji Egwain. „Ještě jednou popřeš, co je ti vidět na očích, a já mu to řeknu a dám mu ty peníze.“
Siuan trucovitě našpulila rty. Našpulila rty! Trucovitě! Siuan! „Nemám čas na lásku. Nemám skoro čas přemýšlet mezi tím, jak dřu na tebe a na něj. A jestli dneska v noci půjde všechno jako na drátku, budu mít dvakrát víc práce. Kromě toho...“ Zaškaredila se a poposedla si. „Co když... moje city neopětuje?“ mrčela. „Nikdy se mě nepokusil ani políbit. Stará se jenom o to, jestli má čisté košile.“
Egwain vyjedla misku dočista a překvapilo ji, že je prázdná. Z rohlíku jí zůstalo jen pár drobků na šatech. Světlo, pořád měla dojem, že má místo žaludku díru. S nadějí se podívala na Siuaninu misku. Siuan se zřejmě zajímalo jen o to, jak v čočce dělala lžící kolečka.
Náhle Egwain cosi napadlo. Proč urozený pán Bryne trval na tom, že si Siuan svůj dluh odpracuje, i když již věděl, kdo je? Jenom proto, že mu to slíbila? Byla to nesmyslná dohoda. Jen ji to udrželo v jeho blízkosti, což by nic jiného nedokázalo. A vlastně se častokrát divila, proč souhlasil, že postaví vojsko. Musel vědět, že tím nejspíš klade hlavu na popravčí špalek. A proč to vojsko nabídl jí, malé amyrlin bez skutečné autority a jediné přítelkyně mezi sestrami kromě Siuan, aspoň pokud věděl? Mohla být odpověď na tyto otázky prostě to, že... Siuan miloval? Ne, většina mužů byla frivolní a přelétavá, ale tohle bylo skutečně nesmyslné! Přesto se o tom zmínila, i když jen proto, aby Siuan pobavila. Mohlo ji to trochu rozveselit.
Siuan nevěřícně zafrkala. Znělo to divně od takové krasavice, ale nikdo nedokázal do frkání dát takový význam jako ona. „Není úplně padlý na hlavu,“ řekla suše. „Vlastně má na ramenou docela chytrou hlavu. Většinou uvažuje jako žena.“
„Pořád jsem neslyšela, jak říkáš, že se vzpamatuješ,“ naléhala Egwain. „Musíš, tak nebo tak.“
„No ovšemže to udělám. Nevím, co to se mnou je. Není to, jako kdybych se ještě nikdy nelíbala.“ Náhle přimhouřila oči, jako by čekala, že Egwain zapochybuje. „Nestrávila jsem ve Věži celý život. Tohle je směšné! Žvanit o mužích, a zrovna dneska v noci!“ Zadívala se na svou misku a zřejmě si poprvé uvědomila, že drží jídlo. Nabrala si a ukázala lžící na Egwain. „Musíš to pořádně načasovat, teď víc než jindy. Jestli se kormidla chopí Romanda nebo Lelaine, už ho nikdy nedostaneš do ruky.“
Ať už to bylo směšné či nikoliv, Siuan to rozhodně vrátilo chuť k jídlu. Spolykala čočku rychleji než Egwain a z rohlíku jí neupadl jediný drobek. Egwain prsty vyhrábla poslední čočky z misky.
Probírat to, co se mělo stát, nemělo smysl. To, co Egwain řekne a kdy, vylepšovaly a dolaďovaly tolikrát, že se jí o tom málem zdálo. Tedy ve spánku svou část splnila dokonale. Siuan na tom ale stejně trvala a jen těsně se vyhnula tomu, aby ji musela Egwain vyplísnit, jak to pořád opakovala a přicházela s možnostmi, které již stokrát promyslely. Kupodivu měla Siuan skvělou náladu. Dokonce předvedla i humor, což u ní poslední dobou nebylo obvyklé, i když to byl chvílemi humor šibeniční.
„Víš, že se Romanda kdysi chtěla stát amyrlin,“ pravila. „Slyšela jsem, že když štólu a hůl získala Tamra, odešla kvůli tomu do ústraní jako racek s přistřihnutými křídly. Vsadím stříbrnou marku, kterou nemám, proti rybí šupině, že vyvalovala oči dvakrát víc než Lelaine.“
A později: „Kéž bych tam mohla být, abych je slyšela ječet. Někdo s tím brzy začne, a já bych radši, kdyby to byly ony než my. Nikdy jsem neuměla zpívat.“ A skutečně zazpívala úryvek z písně o tom, jak se přes řeku kouká po chlapci a nemá člun. Měla pravdu. Hlas měla poměrně příjemný, jenomže tón již udržet nedokázala.
A ještě později: „Ještě dobře, že teď mám tak hezkou tvářičku. Jestli se to zvrtne, oblíknou nás dvě jako panenky a posadí nás na polici, aby nás mohly obdivovat. Samozřejmě by se nám mohla stát nějaká ‚nehoda‘. Panenka se občas rozbije. Gareth Bryne si potom bude muset najít někoho jiného, na koho by se vytahoval.“ A teď se opravdu zasmála.
Egwain se značně ulevilo, když se stanová chlopeň prohnula dovnitř a ohlásila tak někoho, kdo věděl, že nemá vstupovat, jsou-li kolem ochrany. Opravdu nechtěla vědět, kam až by Siuan se svým humorem zašla.
Jakmile propustila ochranu, vstoupila Sheriam a s ní mohutný závan vzduchu, který byl snad desetkrát studenější než dříve. „Je čas, matko. Všechno je připravené.“ Zešikmené oči měla vykulené a špičkou jazyka si olizovala rty.
Siuan vyskočila a zvedla Egwainin plášť z postele, ale ještě jí ho nepřehodila přes ramena. „Já Dračí Prsty za tmy proplula, víš,“ řekla vážně. „A jednou jsem chytala perutíny, ještě s otcem. Dá se to zvládnout.“
Když vyrazila ze stanu a dovnitř zase vnikla zima, Sheriam se zamračila. „Občas mám dojem,“ začala, jenže nedořekla. „Proč to děláš, matko?“ zeptala se místo toho. „Tohle všechno, dnešek u jezera, v noci zasedání sněmovny. Proč jsi celý včerejšek každému vykládala o Logainovi? Myslela bych si, že se mi o tom zmíníš. Já jsem tvá kronikářka. Složila jsem přísahu.“
„Povídám ti, co potřebuješ vědět,“ ujistila ji Egwain a přehodila si plášť přes ramena. Nebylo třeba říkat, že vynucené přísaze věřila jen do určité míry, dokonce i u sestry. A Sheriam by si mohla najít důvod, aby i přes tu přísahu pošeptala nevhodné slovo do nesprávných uší. Nakonec Aes Sedai byly vyhlášené tím, že v tom, co řekly, vždycky dokázaly najít kličku. Egwain sice nevěřila, že se to stane, ale, stejně jako s urozeným pánem Brynem, nemohla sebeméně riskovat, pokud to nebylo nezbytné.
„Musím ti říct,“ pokračovala Sheriam trpce, „že zítra bude tvou kronikářkou nejspíš Romanda nebo Lelaine a já budu sloužit pokání, že jsem sněmovnu nevarovala. A myslím, že ty mi budeš ještě závidět.“
Egwain kývla. Bylo to pravděpodobné. „Půjdeme?“
Slunce tvořilo rudou kupoli nad vrcholky stromů na západě a od sněhu se odrážela jasná záře. Egwain kráčela po vyšlapaných pěšinkách a sloužící se jí cestou klaněli. Tvářili se ustaraně či nijak. Sloužící dokázali zachytit, jakou náladu měly jejich paní, stejně rychle jako strážci.
Zprvu nebylo vidět jedinou sestru a potom tu byly všechny, velké shromáždění kolem stanu postaveného na jediném volném prostranství v táboře, jež bylo dost velké. Odtud sestry klouzaly k holubníkům v Salidaru a cestovaly zpět se zprávami od svých špehů. Postavit stan z velkého kusu silného, záplatovaného plátna, pravý opak nádherného stanu u jezera, dalo spoustu práce. V posledních dvou měsících se sněmovna scházela podobně jako včera ráno, nebo se možná vmáčkla do jednoho z větších stanů. Od odchodu ze Salidaru stál tento stan pouze dvakrát. V obou případech kvůli soudu.
Sestry vzadu si všimly, že se Egwain se Sheriam blíží, a sdělily to těm před sebou, takže se objevila mezera, aby mohly projít. Sledovaly je bezvýrazné oči, z nichž se nedalo vyčíst, zda vědí, nebo aspoň tuší, co se děje. Nedalo se vyčíst, co si myslí. Egwain se stáhl žaludek. Růžové poupě. Klid.
Vstoupila na vrstvy koberců s vetkanými květinami jasných barev a různými vzory a prošla kruhem ohřívadel, rozestavených kolem stanu. Sheriam začala. „Přichází, přichází...“ Jestli to snad znělo méně vznešeně než obvykle, nebylo divu.
Naleštěné lavice a látkou zakryté bedny opět našly své využití. Vypadaly mnohem obřadnějí než nesourodé židle, které se používaly doposud. Stály ve dvou řadách po devíti a rozdělené po trojicích. Zelené, šedé a žluté adžah na jedné straně, bílé, hnědé a modré na druhé. Uprostřed a nejdál od Egwain stála pruhovaná bedna a amyrlinin stolec. Až tam usedne, stane se středem pozornosti naprosto všech a bude cítit, že je sama proti osmnácti. Ještě že se nepřevlékla, přísedící byly stále v nádheře, již měly u jezera, jenom si vzaly šátky. Růžové poupě. Klid.