To je to nejjednodušší, co můžeme poznat. Jednotka znalostí. Každá logická úvaha se skládá z takovýchto jednotek. V dvojkovém kódu se kódují čísla, písmena, cokoliv. Už Leibnitz byl unesen „kouzelným řádem“ matematických výpočtů při užití dvojkové soustavy.
Ano, střídání bílých a černých znaků na obrazovce je dvojkový kód. Je to to nejjednodušší, co mohli vymyslet vysoce kvalifikované bytosti. A lidé zkoumali a zkoumali, až přezkoumali. Větší část krychlí je zničena, spálena, rozpuštěna a deformována zemskou atmosférou…
Jaké znalosti asi byly skryty v krychli? Co dají lidstvu zbylé úlomky? kolik práce ještě bude muset být uděláno, aby bylo rozšifrováno sdělení neznámých tvůrců jehlanu a krychle?
„Génie, jak jsi přišel na to, že je to dvojkový kód?“
„My roboti jsme to věděli vždycky. Vždyť většina z nás pracuje na stejném základě.“
„Tak proč jste to lidem neřekli?“
„Nikdo se nás na to nezeptal. Čtvrtý bod našeho programu přikazuje: dělat jen to, co poroučí člověk.“
„Okamžitě hlas do Informačního střediska, že rozložení krystalů je podle dvojkového kódu a pak se věnuj přípravě stati.“
„Provedu.“
Teď už Remus věděl, o čem psát. Měl rád ten povznášející pocit, když slova běží lehce a sama od sebe…
„Poslechni, Génie, jak by se ti líbil takovýto začátek stati: Mívám někdy chuť zastavit se a podívat se na sebe ze strany. Kdo jsi a proč se stále za něčím ženeš? Copak si nedokážeš stvořit svět, kde není utrpení ani rozčarování, kde je všechno krystalicky jasné a radostné? Ne, odpovídám si, nechci. Bez trápení by nebylo radosti, rozčarování nezná jen ten, kdo opravdu nežije. To jsem si pomyslel, když jsem si připomenul dlouhou historii maličké krychle, která dnes, možná, ukáže lidstvu cestu ke hvězdám. Nu, co na to říkáš?“
„Sdělení obsahuje málo informací,“ odpověděl robot. „Formulace jsou nepřesné. Připravil jsem článek, jak jsi mi přikázal.“
Remus se urazil. Vzal od Génia listy a začal číst. Proběhl očima první stránku a zamračil se.
„Génie, ty jsi přece jen hlupák!“ řekl Remus.
V jeho hlase zazněly pomstychtivé noty.
Vladimír Grigorjev
A BYL BY MOHL BYT…
Ústřižek z novin roku 2134: „Za sestrojení přístroje, nazývaného Stroj času, udělit kolektivu továrny Čas státní cenu.“
Ach, jaký to byl chlapec! Když mu někdo řekl „Dvakrát dvě“, odpověděclass="underline" „Čtyři.“
„Dvanáctkrát dvanáct,“ říkali dál nedůvěřiví. Sto čtyřicet čtyři,“ odpovídal jim.
„Řekni, co je to integrál!“ nedali se odradit ti nejdotěrnější. „Integrál je…,“ vysypal ze sebe celou definici.
A to mu byly jen čtyři roky. Chlapeček, drobek — a udivoval svými schopnostmi věhlasné profesory a vědce. Dokonce i akademik si našel několik hodin, aby se na hošíka přišel podívat. Také mu dával otázky, divil se, kroutil hlavou. Pak se na dlouhou dobu zamyslel a řekl významně: „Příroda je nekonečná a plná paradoxů,“ načež se soustředěně zahleděl na zeď a ponořil se do svých myšlenek.
„Ale, profesore,“ unaveně řekl Váňa (tak se jmenoval náš klučík), „to jsou prázdná slova. Příroda je harmonická a paradoxy do ní vnášíme my sami…“
To už bylo příliš. Akademik vyskočil a začal couvat ke dveřím, pohlížeje na chlapce.
„Dvakrát dvě jsou čtyři! Vyřiďte to všem!“ vesele za ním vykřikl chlapec místo pozdravu.
Takový byl Váňa. Výjimečné dítě. A bylo to o to divnější, že rodiče měl zcela nemožné. Jako by to ani nebyli jeho rodiče. Možná, že každý zvlášť měl chlapce rád, ale dohromady to nějak nedokázali. Otec si myslel, že chlapcova genialita je dědictví po otci. Matka dokazovala opak. Syn se smál jednomu i druhému, ale život mu to neusnadňovalo. Rodiče se hádalistále častěji, a když hádka začínala, posílali Váňu do sklepa. Přístup profesorům a vědcům byl brzy zakázán a Široká veřejnost na Váňu zapomněla. Stalo se to jaksi samo sebou.
Ale chlapec nad nimi vyzrál. Zavedl si ve sklepě elektriku a se zájmem si hrál s dětskou stavebnicí. Ano, s obyčejnou dětskou stavebnicí, až do té doby, dokud se mu do rukou nedostala první radiolampa.
Když uviděl radiolampu poprvé, celý se rozechvěl, okamžitě pochopil, jaké možností jsou v této hračce skryty. Ovšem, ve hračce. Vždyť mu nebylo ještě pět let a nevěděl, že všechny radiopřijímače, televizory, motocykly, náklaďáky a eskalátory jsou míněny vážně a ne na hraní. Myslel si, že si to dospělí tak hrají.
Váňův otec, mechanik z opravářské dílny na magnetofony a gramofony, nosil synovi pokažené lampy a ten je jednu za druhou rozebíral a hledal skryté závady. Polovodičové součástky si odkládal do zvláštní krabice.
Jednou, když otec zašel do sklepa, podal mu syn nevelkou bedničku.
„Hele,“ řekl a třel si radostně dlaničky, „ale je to teprve začátek.“
V otcových rukou se leskla maličká hračka s modrou obrazovkou — televizor.
„Tak,“ řekl otec a nadšeně kroutil hlavou. Potom chvíli přemýšlel, něco si mumlal a pak řekclass="underline" „Chlapec je zřejmě po mně.“
Na druhý den ukázal věcičku svým spolupracovníkům, potměšile se usmál a řekclass="underline"
„Moje práce!“
Skutečný smysl těch slov zůstal ostatním utajený a mechanika povýšili. Teď ho náčelník často odváděl stranou a důvěrně mu říkaclass="underline" „Kuzmo Serafimoviči, tady nám něco nejde. Bylo by třeba vymyslet…“
„Dejte to sem,“ přerušoval ho rozhodně Kuzma a bral si od něho nákresy. Byl člověk prostý a neměl rád dlouhé řeči.
Doma nákresy dostal Váňa.
„Společenské povinnosti,“ říkával otec s úšklebkem.
Váňa mlčky prohlížel nákresy, potom bral do rukou červenou tužku.
„Tady je to špatně, tady je to třeba změnit“ — tužka jen tak lítala po papíře.
Chlapec pracoval rád a žádal za to jen vadné součástky a knihy o technických novinkách. Ale jednou přišel otec do dílny a sám si zavolal vedoucího stranou. „Konec,“ řekl.
„Jaký konec?“ neporozuměl vedoucí.
„Konec, dál vynalézat nemůžu!“ odsekl Kuzma Serafimovič a dodal záhadně: „Z rodinných důvodů.“
„A co plán?“ protestoval vedoucí. „Nejdřív za čtyři roky!“ Tím byl rozhovor vyčerpán.
Vedoucí ovšem netušil, že právě včera večer Váňa odřekl přijímání objednávek.
„Tati,“ řekl jemně, „teď se nemůžu zdržovat maličkostmi. Přišel jsem na myšlenku! Čtyři roky a já udělám takový aparát, že všichni budou bez sebe. Čtyři roky!“
Otec znal synův železný charakter a neodporoval mu. Jen s pocitem spoluviníka řekclass="underline" „Čtyři? A nešlo by to za tři?“
„Ne, zatím neumím řídit čas,“ zamyšleně odpověděl Váňa. Rychle se podíval na otce a najednou se zeptaclass="underline" „Co myslíš, co je čas?“
„Čas?“ Otec nakrčil čelo. „No to je když…“
„Zase ty nepřesné formulace!“ roztrpčeně ho přerušil syn. Kuzma Serafimovič se otočil a opatrně vyšel ze sklepa. To, co uslyšel, když zavíral dveře, bylo zcela nepochopitelné.
„Minuta žije šedesát sekund. Ano, ano, žije.“ A dveře se zavřely.
Z toho rozhovoru odborník okamžitě pozná, že neobyčejný chlapec se rozhodl rozluštit záhadu času. Člověk, který není obeznámený s radiotechnikou a teoretickou fyzikou a jejich vzájemnými vztahy, by samozřejmě nepoznal, že se Váňa rozhodl vyrobit stroj času. A přece je to tak!