„Zajímá,“ řekla. „Pokračujte. Stejně vám konference začíná až ve dvanáct.“
Vyprávěl jsem jí, jak letos v létě pracovala naše expedice na Vasjugaňských močálech na severu Tomské oblasti, jak nás trápili komáři a tiplice, jak se nám pořád kazila aparatura, jak byli mládenci vzteklí a nemluvní a jak Goška, náš vedoucí, z ničeho nic vyřvával písničky. Když jsme mu řekli, aby byl zticha a někam zmizel, zatínal pěsti, plival mušky, které nám lezly i do úst, a zpíval dál a říkal nám, že jsme nádivové. To by nám ani tak nevadilo, ale jeho zpěv nebyl k vydržení. Jedni zoufale brečeli, druzí se bez příčiny chechtali. Nakonec to vzalo všechny. Řehtali jsme se, až jsme se za břicha popadali.
„Mám ještě něco zazpívat?“ ptal se Goška. „A zrovna jste nádivové.“
Komáři nás kousali stále stejně, aparatura nefungovala a my jsme měli stále větší vztek na sebe i na svou bezmocnost. Ale už se nám nechtělo jen poslouchat nadávky — a tak jsme se nevraceli z tajgy, ačkoli nás rádiem už třikrát vyzývali. Ale naše aparatura ani potom nefungovala jaksepatří. Je pravda, že to nikoho nepřekvapilo. Existují různé způsoby průzkumu: elektrický, magnetický, radiační a gravitační. Ale my jsme chtěli dosáhnout něčeho jiného. Chtěli jsme vidět přes vrstvy země jako přes průzračné sklo. Expedice ztroskotala.
„A přesto je to zajímavé,“ skončil jsem své vyprávění. „A potřebné…“
Zdálo se mi, že v jejích očích na okamžik probleskla závist. Vždyť já jsem přece jen cosi dělal, k něčemu směřoval, padal a znovu vstával a šel stále dál. A ona pravděpodobně celý rok sedí tady v tom maličkém stánku, prodává noviny a pohledy, počítá drobné, vidí jen lidské ruce, podávající jí do okénka peníze a ani se nesnaží něco na svém osudu změnit. Protáhl jsem se a řekclass="underline"
„Káťo-Kačenko, pojďte s námi na expedici.“
„Jako kuchařka?“ zeptala se zcela vážně.
„Proč jako kuchařka?“ zeptal jsem se v rozpacích.
„A jak teda?“
„No, například…“
„Dobře, souhlasím,“ řekla.
„Opravdu?“
„Opravdu. Vždyť vy mě stejně nevezmete. Žertujete. A prodávat noviny je docela zajímavé.“
„No to jistě,“ řekl jsem sarkasticky, aspoň se mi to tak zdálo. „Tak tu můžete prosedět celý život.“
Neurazila se. Blýskala po mně svýma obrovskýma očima, ve kterých nebyla žádná závist, jen smích a ironie.
„Hm!“ povzdechl jsem si.Už jsem se docela ohřál, ale nechtělo se mi odejít. Za celou tu dobu na okénko nikdo nezaklepal. Pravděpodobně se v takovém mrazu nikomu nechtělo kupovat noviny.
Podíval jsem se kradmo na Káťu. Nebyla vysoká, měla černé vlasy, vykukovaly jí zpod čapky. Oči měla černé, tváře buclaté, jako kdyby se trochu nafukovala. Na nohou měla kožené kozačky s vysokými podpatky a v rohu za židlí jsem zpozoroval válenky. Lehký zimní kabát s nevelkým límcem měla rozepnutý a kolem krku měla modrou huňatou šálu.
„A teď jste se tedy znovu pustil do boje?“ zeptala se Káťa se smíchem. „Chcete dokázat, že jste měl pravdu?“
„Chci,“ odpověděl jsem.
„Ale to se vám nepodaří. A znovu vám budou říkat, že jste zasněný fantasta.“
„Káťo-Kačenko, proč to říkáte?“ řekl jsem rozhořčeně. „Vždyť vy o tom nic nevíte. Ještě se neví, kdo…“
Nedomluvil jsem, protože mi strčila do rukou noviny a řekla: „Čtěte!“
Prolétl jsem první stránku. Nic zvláštního. Všechno jako obyčejně. Lesní dělníci, dojičky, činy, soutěžení… „Na třetí stránce,“ napověděla mi.
Rozevřel jsem noviny a četclass="underline" „V Usť-Mansku se koná všesvazová konference o šíření rádiových vln.“
Káťa se tichounce usmála. Na mém obličeji byl asi výraz naprostého údivu. 24. prosince ve 12 hodin v Domě kultury elektromechanického závodu byla zahájena konference…“
„Kolikátého je dnes?“ ochraptěle jsem vyhrkl a s úžasem jsem přemýšlel, kde jsem mohl propást jeden den.
„Dvacátého čtvrtého,“ odpověděla Káťa naprosto samozřejmě.
„Tak proč se zde mluví o zahájení v minulém čase? Vždyť zahájení bude teprve za hodinu.“
„Tak, vždyť to jsou zítřejší noviny.“
Obrátil jsem list zpět. Noviny „Rudý prapor“, 25. prosince. „Tomu nerozumím… Kolikátého že je dnes?“
„Čtyřiadvacátého, už jsem vám to řekla.“
„Prosím vás, Káťo, promiňte mi, ale asi se mi něco stalo s hlavou. Zřejmě jsem příliš prochladl.“
„Neprochladl jste se a hlavu máte v pořádku. Jsou to zítřejší noviny. Já vždycky prodávám zítřejší. Ale lidé je nechtějí. Všichni žádají dnešní. A dnešní mi nevozí.“
„To není možné!“
Ale byl to článek o naší konferenci. O mém referátu prohlásili, že předbíhá dobu a možnosti.
„To je divné,“ řekl jsem. „Vím předem co se mnou bude v nejbližších hodinách. Ale jestli si řeknu, že to udělám jinak než tu stojí psáno? Rozhodnu se a nepůjdu na konferenci?“
„Z toho nic nebude,“ řekla Káťa. „Nemáte k tomu důvod. A pak, není to jen váš osobní referát.“
„To je pravda,“ na okamžik jsem si představil Gošovu tvář rozlícenou a zlou a zachvěl jsem se. „Vypadá to, že se skutečně nedá nic změnit. Snad jednotlivé detaily, které stejně v novinách napsány nejsou. Máte to pěkně zařízené. Káťo! Prodávat zítřejší noviny — to je vskutku zajímavé. Mnohem zajímavější než prodávat dnešní.“
„To už mě do expedice nevezmete?“ zeptala se posměšně.
„Káťo, kdy zavíráte stánek?“ zeptal jsem se jí a nereagoval na její otázku.
„V osm.“
„Přijdu k vám v půl osmé.“
„Dobře. Ale co budeme dělat? Na ulici vás nepustím, zmrzl byste.“
„Na něco přijdeme. Utíkám, Káťo-Kačenko. Udělám vše proto, aby mne prohlásili za zasněného fantastu. Přeji si to.“
„Mnoho štěstí!“ přikývla. „A já si přeju čekat na vás.“
Zůstal jsem jako zkoprnělý ve dveřích. Zase se mi vysmívá.
„Běžte! Běžte! Vypustíte mi všechno teplo. Budu vás čekat!“
Kapitola 2
Vyběhl jsem na padesátistupňový mráz a v oblaku páry jsem se rozběhl po hlavní třídě, okolo univerzitní koleje, okolo Kiro-vova pomníku, okolo budov Polytechnického institutu.V prostorném, ale nehezkém vestibulu Domu kultury, zdobeném sloupy, lustry a koženými lavicemi, bylo již plno lidí. Odevzdal jsem svůj čistě symbolický kabát do šatny, vyběhl jsem do prvního poschodí a odtud se díval dolů z balkónu v naději, že uvidím někoho známého.
Měl jsem štěstí, už za deset minut jsem se bavil se svým bývalým kolegou ze studií. A začaly dotazy: Kde, kdy, jsi ženatý, kolik máš dětí a co disertace? Semjon Fjodorov? Ano pamatuji se. Mráz? My tu máme mráz pořád.
Víc známých už jsem nepotkal. A můj spolužák mě také brzy opustil. Byl jedním z hlavních organizátorů konference. Je to pracná záležitost, tyhle konference, to musím uznat.
Přesně ve dvanáct zazvonil předsedův zvonek. Úvodní referát měl významný akademik. Potom vyhlásili program práce pro komise a subkomise, pro výbory a sekce. Konference začala pracovat.
Nevzal jsem si s sebou noviny z Kátina stánku. Sám nevím proč. Snad jsem byl natolik překvapen a pak jsem spěchal. A teď jsem musel poslouchat dlouhé a obšírné referáty.