Dveře vzadu byly otevřené a světlo nesvítilo. Snad šetřili proudem. Naráželi jsme jeden na druhého, klopýtali po schodech, až jsme se dostali do chodby. Naproti nám byl hlavní vchod, který bylo sotva vidět za navršenými krámy. Nalevo byla kuchyně. Odtud se šířila příjemná vůně. Vedle byla místnost, která sloužila jako jídelna. Tam seděly děti, střapaté i dohola ostříhané, s copánky i s krátkými vlasy. Dvě vychovatelky chodily kolem stolu s podnosy. Napravo byla ložnice. Co je v horním patře, to jsme nevěděli.
Káťa šla přímo k vychovatelkám a požádala je, aby vyšly na chvíli ven.‘ Dívaly se na ni udiveně, jen jedna z nich položila podnos a přišla ke dveřím.
„Dobrý den,“ řekla Káťa a požádala ji, aby vyšla na chodbu.
„Dobrý den,“ řekla vychovatelka a přestoupila práh.
„Neptejte se, odkud to vím,“ začala Káťa. „Nemohu vám to vysvětlit… Ale v deset hodin ve vaší budově vznikne požár.“
„Proboha!“ chytila se vychovatelka za srdce.
„Musíte rychle obléci děti a poprosit lidi v sousedství, aby je vzali k sobě.“
„Proboha!“ znovu opakovala vychovatelka a zavolala druhou. „Marie Pavlovno!“
Děti se na tu scénu dívaly se zájmem a začaly hlučet a darebačit.
„Marie Pavlovno, u nás je požár!“ zakřičela žena.
„Co se stalo?“ přísně se zeptala Marie Pavlovna. „Kdo jste?“
„Prodávám noviny. On je inženýr. V deset hodin vznikne požár. Vyveďte děti.“
„Do takového mrazu!“ znovu přísně řekla Marie Pavlovna.
„Ale přece požár…,“ šeptala první vychovatelka.
„Je třeba jednat rychle,“ rozhodl jsem se zasáhnout já. „Nemáte tu telefon?“
„Máme,“ odpověděla Marie Pavlovna a ukázala rukou za má záda.
„On zatelefonuje na požární stanici a vy oblékejte děti,“ řekla Káťa tiše a klidně. Snažila se mluvit přesvědčivě, aby jí uvěřili.
První vychovatelka s vyděšeným nářkem vyběhla do prvního poschodí. Z kuchyně vyšla kuchařka, z ulice přišel domovník, zabalený do šálů až po nos, udeřil o zem dřevěnou lopatou, která byla dnes na ulici zcela zbytečná.
Vytočil jsem číslo, a když se na druhém konci ozvali, řekl jsem:
„Přijeďte s hasicím vozem na Veršininovu ulici k Dětskému domovu.“
„Hoří už dlouho?“ zeptal se někdo a zakřičel na kohosi za sebou: „Připrav sedmu! A co hoří?“ to se už zase ptal mne.
„Zatím nic, ale v deset hodin začne hořet.“
„Zas nějaký pitomý vtipálek!“ řekl otráveně a zavěsil. Vytočil jsem číslo znovu, ale můj rozhovor skončil zase bez úspěchu. Nevěřili mi.
Z prvního patra sešly tři ženy. Jedna z nich byla ředitelkou Dětského domova.
„Protipožární zařízení máme v pořádku,“ řekla nám. „Přišli jste na kontrolu?“
Káťa musela znovu vysvětlovat, ale ředitelka nás postrčila ke zdi, kde visel Evakuační řád pro případ požáru. Řád byl přímo velkolepý, škoda jen, že v podmínkách této budovy se za žádných okolností nedal provést.
„Máte aspoň hasicí přístroje?“ zeptal jsem se a díval se přitom na hodinky. Bylo už skoro deset.
„Máme,“ řekla ředitelka. „Totiž měli jsme je. Visely tady,“ ukázala na tři temnější skvrny na zdi. „Jenže jeden se utrhl a málem zabil Táničku Solncevovou. Museli jsme je vynést do kůlny.“
Čas běžel. Bylo nutno něco udělat.
„Proč nejsou hasicí přístroje na místě?“ zařval jsem. Ředitelka okamžitě dostala strach. Kdoví, třeba jsme skutečně nějaká komise.
„Anikijeviči!“ křikla. „Rychle sem přines hasicí přístroje!“ Domovník se vrhl ven, ale hned se zase vrátil, protože neměl od kůlny klíče. Ženy se začaly dohadovat, která z nich je má mít. Anikijevič je pak našel u sebe a znovu se rozběhl ven. „Oblékejte děti!“ přikázala Káťa.
Poslechly ji sice, ale ne zcela. Vyvedly děti z jídelny do chodby, ale dělaly to nedůvěřivě, stále čekaly, že někdo poplach odvolá.
Dětí bylo asi tak padesát. A jak jsem pochopil později, v prvním patře jich bylo dalších sto dvacet. Začal jsem rozhazovat to haraburdí, které překáželo u hlavního vchodu. Sáňky jsem házel přímo do ložnice, sudy od kyselého zelí jsem kutálel do kuchyně. Kdosi se mi snažil pomoct, ale zakřičel jsem na něj, ať raději obléká děti a vyvádí je ven.
Káťa znovu telefonovala na požární stanici. Jí, jak se zdá, uvěřili. Rozházel jsem již polovinu haraburdí a pak jsem se snažil protáhnout ke dveřím, abych to ostatní mohl vyházet na ulici. Byly tu hrábě, lopaty, staré pokrovce a kýble bez dna.
Kuchařka ulila oheň v kamnech. Začali vypínat elektrická kamna. Ale vypínače byly na nejnemožnějších místech, tak že se k některým vůbec nebylo možné dostat. Jedna vychovatelka běžela do blízkého kina, aby tam děti vzali do vestibulu. Ředitelka nám stále ještě nevěřila. Co by nám tak asi udělala, kdyby se všechny tyto neorganizované přípravy ukázaly zbytečnými?
Otevřely se zadní dveře a do chodby vletěl domovník se dvěma hasicími přístroji. Několikrát kýchnul, snažil se něco říci. Nakonec se mu to podařilo.
„Hoří!“ vykřikl a zaklel, uhodil hasicím přístrojem o podlahu. Jenže zmrzlý hasicí přístroj nebyl k ničemu. Pára, která se dostala do chodby, se nerozplývala. Nebyla to pára, byl to kouř. Pálil do očí. Domovník se vrhl ke mně a začal mi rychle pomáhat. Když jsme konečně uvolnili hlavní vchod, hořela už dřevěná přepážka.
Požárníci přijeli za dvacet minut. Děti v tom okamžiku byly už ve vestibulu kina. Náčelník požární služby tu zůstal, aby zjistil příčinu požáru. Vychovatelky ještě nepřišly k sobě po prožitých okamžicích strachu. Káťa se snažila udržet dřevěnou přepážku mezi dvěma místnostmi, aby učitelky mohly vyvést poslední děti. Vyvedly je nouzovým východem po železném žebříku z prvního patra. Odvedly je všechny, ale Káťa nestačila uskočit a hořící dřevěná přepážka ji přitlačila k zemi. Chvíli předtím mi podala oblečenou holčičku a křikla na mne, abych utíkal k oknu, že mi budou tudy děti podávat. A já jsem letěl v záchrance s Káťou, držel jsem její mokrou a studenou dlaň.
Neměl jsem ani nejmenší spáleninu. Ale na její obličej mi nedovolili se podívat. Byla přikryta něčím bílým…
Kapitola 5
Seděl jsem v čekárně na klinice zmatený a celý rozlámaný. Řekli mi, že udělají, co je v jejich silách. Věděl jsem dobře, v jakých případech se něco podobného říká.
Třikrát mne posílali domů, protože jsem ničím nemohl pomoci a jen jsem svými dotazy lékaře rozčiloval. Když už mne vyháněli počtvrté a já jsem stále nacházel další důvody, proč mám zůstat, řekl jeden mladý lékař:
„Ať to tedy zkusí, chce-li pomoci. Zítra o tom napíší v novinách, dnes večer to budou vysílat rozhlasem, ale může už být pozdě. Kde bydlíte?“
Zakroutil jsem hlavou: „Nejsem odsud.“