Objevoval se v klubovně přesně ve dvacet hodin. Pomalu, aby se vyvaroval zbytečných pohybů, usedal do křesla. Šel nakloněný kupředu, jako by překonával sílu větru. Tmavé brýle mu chránily oči před světlem lodních lamp, šířících sluneční světlo, bohaté na ultrafialové paprsky. Atmosféra Elektry, která měla v horních vrstvách mnoho ozónu, nepropouštěla ultrafialové záření a Objevitelova tvář, která nepoznala slunce, byla neskutečně bílá. Když tak seděl opřen v křesle a zhluboka dýchal pootevřenými ústy, vypadal jako těžce nemocný člověk. Černé brýle podtrhovaly jeho bledost.
Aniž bychom se zvlášť domluvili, snažili jsme se svého spolucestujícího bavit. Bezstarostně jsme klábosili. Vyptávali jsme se Objevitele na jeho práci (psal dějiny dobývání Elektry), hovořili jsme o Zemi, rádi jsme se smáli každému žertu — a nikdo se ani slovem neprořekl, že loď je neustále v nebezpečí. Těch šedesát minut jako by pro nás nebezpečí neexistovalo.
O čem asi přemýšlel Objevitel, když naše rozhovory poslouchal? Chápal, že jen předstíráme? Možná. Nevím jak ostatní, ale já se v jeho přítomnosti cítila jako malé dítě. My všichni jsme v životě vykonali dosud málo. A Objevitel udělal tolik, že by to stačilo na mnoho životů.
Objevitel zřejmě od počátku věděl, že bezstarostnost jen předstíráme. Ale mlčel. Ani z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Když si velmi zřídka sundával brýle, překvapoval mě kontrast mezi jeho výraznýma a živýma očima a zcela nehybnou, jakoby mramorovou tváří. „To je výsledek dlouhodobé samoty,“ řekl jednou náš lékař. „Všechny jeho city jsou hluboko skryty.“
Hodiny neúprosně odměřuji čas. Musím pospíchat. Soustředím se jen na hlavní věci.
Jednou Objevitel přišel do lodního klubu a nikdo tam nebyl. Všichni z posádky byli zaměstnáni a nemohli opustit své stanoviště. Jen já jediná jsem na kapitánův příkaz šla do klubu. Jsem náhradní inženýr a můj let se počítá jako cvičný.
Kapitánovi nelze odmlouvat. Nechala jsem tedy ostatní pracovat a šla jsem do lodního klubu. Objevitel jako obyčejně již seděl v křesle. Vstal, když mne uviděl a mlčky mi kývl hlavou na pozdrav. Nepřekvapilo ho, že jsem sama, a na nic se neptal. Snažila jsem se mluvit vesele a bezstarostně. Nebylo to snadné. Temná skla jeho brýlí se lhostejně leskla ve světle lamp, ale mně se zdálo, že Objevitel vidí vše. Po několika větách (ani si nevzpomínám, co jsem říkala) nastoupilo mlčení. Hlukem strojů sem pronikalo havarijní zvonění automatů. Marně jsem hledala, co říci. Když už mlčení bylo nesnesitelné, uslyšela jsem jeho klidný tichý hlas.
„Řekněte mi, jaká je… Země?“
Již jsem chtěla odpovědět první větou, která mne napadla, ale cosi mne přinutilo zpozornět. Pomyslela jsem si: Vždyť on nikdy nebyl na Zemi. Jak mu to vysvětlím?
Je to divné, ale teprve v tom okamžiku jsem si uvědomila, co to znamená, že nebyl nikdy na Zemi.
Objevitel čekal na odpověď a já jsem myslela na to, že neexistují slova, která by mohla vylíčit krásu Země. Slova jsou jen ubohé kopie. Působí na nás jen tehdy, když mohou vyvolat vzpomínky. Ale není-li vzpomínek, jsou slova bezmocná, urážející a zkreslující krásu naší planety…
Tato myšlenka mě zachvátila nenadále a po několik vteřin jsem bolestně a jasně cítila nepředstavitelnou krásu Země. Ne,neviděla jsem v tom okamžiku ta sváteční místa, se kterými často spojujeme naše představy o kráse. Uviděla jsem zapomenutý rybník v lese: kostrbaté kmeny starých stromů, skloněných nad zelenou hladinou, zasypanou zlatými slunečními stružkami, scvrklý žlutý list, který se houpe na vodě a pomalu proplouvá okolo mokré trávy… Jak to říci tomu, kdo nikdy neviděl padat listí do vody, neviděl, jak vítr laská květy, kdo se nikdy nedotýkal kamene ohřátého sluncem, nikdy neměl v ústech nakyslé stéblo trávy, ani nevdechoval vlahý lesní vzduch, prosycený stovkami vůní.
„Děkuji,“ řekl nečekaně Objevitel. „Porozuměl jsem.“
Vstal a šel ke schodům. Nic víc neřekl, ale já jsem věděla, že vskutku porozuměl. V ten den jsem v něm objevila nového člověka.
Následující den se v klubu sešla celá posádka. Mluvilo se o Zemi, o tom, co se asi za naší nepřítomnosti změnilo.
„Země se vždycky změní,“ řekl kapitán. „Je to vidět už z dálky. Vzpomínám si, při poslední cestě jsme objevili v naší sluneční soustavě dvě planety s prstenci. Když mi to kormidelník říkal, rozesmál jsem se. Prstenec má jen Saturn, jiná planeta ho nemůže mít. Ale kormidelník měl pravdu. Za tu dobu, co jsme byli na cestě, vznikl okolo Země Čerenkovův prstenec. Teď už mě nic nepřekvapí. Možná, že už bude atmosféra i na Marsu. Anebo se změní oběžná dráha Venuše… Vím jen to, že změny uvidíme již z dálky. Je to jako návrat do rodného města: už na okraji je znát, jak se změnilo za dobu tvé nepřítomnosti…“
Seděla jsem v rohu, kam nedopadalo světlo lamp, a pozorovala jsem Objevitele. Poslouchal kapitána, ale jeho tvář nic nevyjadřovala. Pomyslela jsem si, že on čeká na Zemi jiné změny. Jako by uhodl mé myšlenky, Objevitel se otočil ke mně. Byl to jen zběžný pohled. Ale jako pod vlivem neznámé síly jsem řekla:
„Na Zemi se změní atmosféra.“
Kapitán se ke mně otočil. Až do této chvíle jsme podle tiché dohody nikdy o atmosféře Země nemluvili.
„Na Zemi se změní atmosféra,“ opakovala jsem.
„Proč?“ zeptal se lékař.
„Obohatí se kyslíkem,“ odpověděla jsem. Tato idea ve mně vznikla nečekaně, ale já jsem jí uvěřila. „Atmosféra bude stejná jako na Elektře. Je to tak pro lidi lepší. Zmizí mnohé mikroorganismy. Zvýší se síla hnacích motorů. Bude možno žít i ve vysokohorských oblastech.“
Nikdo mi neodpověděl. Teprve po dlouhém mlčení Objevitel řekclass="underline"
„Máte dobré srdce.“
Později, když jsme se rozcházeli, zeptala jsem se lékaře:
„Věříte, že by to tak mohlo být? Jste lékař a musíte…“
„Ne,“ řekl. „Nevěřím. Ale vidím, že ho… milujete.“
Mýlil se, náš lékař, ale já ho proto z ničeho neviním. Nemohl vědět, že mě s Objevitelem spojovalo něco jiného — uvědomělá a bolestná láska k Zemi.
Dny letěly. Jednou radiostanice zachytily signál. Hlas, který k nám pronikl z černé bezedné dálky byl ještě slabý. Nemohli jsme ho zachytit. Jen jsme věděli, že k nám kdosi mluví. Nesnesitelná muka, slyšet Zemi a nevědět, co říká!
Teď se mi zdá, že jsem za celé ty dny ani nevyšla z rádiové kabiny. Možná, že to ani nebyly celé čtyři dny, nýbrž jeden dlouhatánský nekonečný den, než jsme konečně porozuměli dalekému hlasu.
Byla to Země. Mluvil s námi Pamír, loď, letící ke hvězdě Struve 2398. Když náš hlavní inženýr spojař už posté měnil schéma dešifrátoru a pak se ozval tichý, ale srozumitelný hlas, zaradovali jsme se tak, že jsme smysl radiogramu hned nepochopili.
Letěli jsme k Zemi a dávno pro nás neexistovalo nic jiného, jen Země a naše loď. Ale svět byl obrovský a v něm letěly i jiné lodi k jiným hvězdám.
V radiogramu se říkalo: „Ve hvězdné soustavě Struve 2398 beze stopy zmizela první průzkumná expedice, směřující k planetě Aella. Posádka Pamíru, sestávající ze čtyř lidí, vede k Aelle nákladní raketu s aparaturami. Zpráva o pravděpodobné zkáze expedice je zastihla již na cestě. Posádka se rozhodla pokračovat v letu. Aella je strašná planeta, v mnohém podobná Elektře, proto posádka prosí Objevitele, aby jim sdělil co nejvíce instrukcí a rad…“Pamatuji si ten radiogram zpaměti. Ležel na mém pracovním stole celou dlouhou noc, kdy jsem měla službu. Čekali jsme na Objevitele. Kolik času asi bude potřebovat, než sestaví odpověď? Hodinu, dvě, den? Vysílač byl připraven okamžitě zahájit práci. Kapitán dal příkaz k nepřetržité službě.