Od té doby kapitáni kosmických lodí často nacházeli takové obelisky, protože lidé z planety Mot už před milióny let vypravovali do kosmu své lodi a na mnoha planetách postavili památníky na počest Ohnivého květu.
Byly to podivné příběhy. Podivné a vzrušující. Říkalo se, že Ohnivý květ ve tmě svítí a v mihotavém světle mění barvy jako polární záře. Tvrdilo se, že tento květ zdesateronásobuje lidské síly a dává lidem dlouhý život. Říkalo se, že pozemský kořen ženšen je ve srovnání s Ohnivým květem pouhým sklíčkem vedle diamantu.
Mezi hvězdnými kapitány nebyl jediný, který by netoužil najít Ohnivý květ. Ale nikdo nevěděl, kde ho hledat. Jednou kapitán Ekvátoru vyslovil domněnku, že Ohnivý květ musí růst na horkých planetách v blízkosti slunce. Starý kapitán Ekvátoru byl moudrý. Správně se domýšlel, že pouze v rozpálené atmosféře mohou růst květy, nazývané ohnivými, neboť při nedostatku tepla a světla mají rostliny jen tmavé barvy.
Dvakrát letěl Ekvátor k nejrozžhavenějším planetám v soustavě Altairu a Protionu. A pokaždé nadarmo. Planety proměněné žhoucími paprsky v popel byly mrtvé. Na suché a rozpukané půdě nerostlo nic. Ekvátor znovu letěl k žhavé planetě v soustavě hvězdy Lalanda, ale už se nevrátil.
Tehdy vznikly pochyby, zda je správné hledat Ohnivý květ tam, kde ho hledal Ekvátor. Kapitán lodi Zvěrokruh miloval paradoxy a naopak prohlásil, že Ohnivý květ určitě roste na planetách vzdálených od slunce. Svítí ve tmě, jako světélkují ryby v oceánu, tak to aspoň říkal. „Musíme ten květ hledat na planetách, kde je věčná noc.“ Mnoho lidí poté letělo k ledovým vrcholům zmrzlých planet, ale v té mrazivé tmě nenašli nikde ani plamínek. Led spoutal planety, nebyla na nich ani stopa po životě.
Hvězdní kapitáni umíněně hledali záhadný Ohnivý květ dál. V té době už věděli, že ve hvězdách vesmíru není nic, před čím by musel ustoupit rozum a vůle člověka. Lodi odlétaly do kosmu vstříc nebezpečí. Kapitány nemohlo nic zastavit.
Věhlasný kapitán lodi Granit, dítě Štěstěny, našel na jedné z planet hvězdy Lakajla obelisk zobrazující Ohnivý květ, zanesený písečnými dunami. Na obelisku bylo vytesáno jméno hvězdy Laitene. Za několik let chrabrý kapitán lodi Tajfun, který přežil čtyři havárie, dokázal proniknout hustým mrakem asteroidů, jenž obklopoval hvězdu Laitene, a přistál na jediné velké planetě její soustavy. Byla to strašná planeta, obydlená orchy, nejstrašnějšími bytostmi vesmíru. V zoufalých bojích s nimi se Tajfun pohyboval po rovníku planety, až se mu podařilo najít zkamenělé pozůstatky Ohnivého květu.
Říkalo se, že před půl stoletím velký znalec vesmíru, kapitán Karavely, našel Ohnivý květ, avšak Karavela na zpáteční cestě havarovala, srazila se s mračnem antihmoty v blízkosti jakési hvězdy.
Čas letěl a bájím o Ohnivém květu již lidé téměř přestali věřit. A právě tehdy jedna z kosmických lodí objevila planetu, na které rostl Ohnivý květ. Loď se jmenovala Prométheus.
V té době bylo zvykem dávat kapitánům jména jejich lodí. Byla to hezká tradice, protože ve vesmíru byl život lodi nerozlučně spjat se životem jejího kapitána. Když zahynul kapitán, zahynula s ním i jeho loď, protože na nejnebezpečnější cesty se vydávali kapitáni sami, vybaveni místo posádky jen elektronickými stroji.
Kapitána, který našel Ohnivý květ, nazývali tedy podle jeho lodi Prométheus. Vypráví se, že se narodil v malé kolonii, kterou založili lidé na planetě Rem v soustavě Proximy Velryby. Prý mu bylo dvacet let, když poprvé uviděl Zemi. Po mnoha letech strávených v těsném prostoru kosmické lodi, uviděl na Zemi zelené lesy, šumící ve větru, laskavou modř nebe, šedý mořský příboj bušící o skalnaté břehy… Pochopil, že i v tom nejmenším kousíčku Země je více života a krásy než v bezmezných mezihvězdných prostorech. Pro člověka, který umí vidět a slyšet, znamená mravenec na chvějícím se stéblu, kapka rosy na zeleném listu či pramének zurčící pod kameny celý svět.
Prométheus si zamiloval Zemi a lidi. Snad proto se stal básníkem. Vždyť o čem by mohl psát člověk, který nezná a nemiluje krásu Země? Prométheus byl však též kosmickým kapitánem a často létal do hvězdného vesmíru. Loď plula ke hvězdám a z hrotů antén letěly nekonečnou tmou vzrušující verše, které skládal Prométheus. Lidé na Zemi je dychtivě lovili, protože v Prométheových verších žili krásní a silní odvážlivci s bohatou a štědrou duší.
Je těžké hovořit se Zemí z kosmických dálek. Rádiové vlny hasnou, tlumí je magnetické bouře, silná gravitační pole je odvádějí od původního směru. Proto šestý zákon kosmických kapitánů říká, že nejsou povoleny rozhovory na dálku, kromě těch, které jsou nezbytné. Ale Prométheovi dali právo hovořit s lidmi, kdykoliv bude chtít. Tak rozhodli kosmičtí kapitáni. Protože Prométheus byl básníkem.
„Ano, Prométheus byl básník a zároveň astronaut. Díval sena hvězdný vesmír po svém. Jiní o vesmíru mnoho věděli, on však jej znal. Proto viděl v jeho nekonečných hlubinách to, co nemohli spatřit ostatní. Je to výsada básníka, protože umění vždy na křídlech fantazie proniká tam, kam nedokáže ještě dosáhnout nepřipravený rozum, umění tak předbíhá vědu.
Mezi kosmickými kapitány byl jediný básník, a právě on, Prométheus, našel Ohnivý květ.
Vypráví se, že se to stalo takto:
Jednou po velmi dlouhém a těžkém letu se loď Prométheus přiblížila k hvězdě Theridan. Byla to nevelká hvězda, podobná našemu Slunci. V soustavě Theridanu bylo devět planet, tak jako v naší sluneční soustavě. Na osmi planetách nebyl život.Povrch deváté, té největší, obklopovala ionizovaná atmosféra nasycená oblaky. Prométheus jí dal jméno jupiter, jako se jmenuje největší planeta naší soustavy.
V té době bylo přistání na neznámé planetě smrtelně nebezpečné. Lokátory v ionizované atmosféře vypovídaly službu, optické přístroje nebyly v hustých mracích nic platné. Loď mohla narazit na horské vrcholy nerozeznatelné v husté mlze, mohla se zřítit do rozbouřeného oceánu, uváznout v močálech nebo v pohyblivých píscích. Prométheus nevěděl, co se skrývá za neproniknutelnou atmosférou Jupitera. Jen jedno mu přístroje prozradily, že hmotnost planety je nepředstavitelně velká a její přitažlivost čtyřikrát převyšuje zemskou.
Loď se pomalu spouštěla do atmosféry neznámé planety. Prométheus ji řídil tak, aby se dostal na rovník, neboť druhý zákon kosmických kapitánů přikazuje: přistávejte pouze na rovníku planety, protože odstředivá síla se zde rovná síle přitažlivosti a loď se může vrátit do hvězdného prostoru.
Loď se chvěla námahou, když brzdila a blížila se k povrchu planety. Atmosféra stále houstla. Fialové hroty blesků divoce šlehaly a rozžhavené plyny ve vírech vybuchovaly vstříc lodi.
Prométheus zpozoroval na obrazovkách lokátorů, zaměřených do dálky, jasné skvrny. Nesčetné vulkány na povrchu Jupitera chrlily oheň. Nepřetržité výboje zelektrizovaly atmosféru, a čím loď klesala níž, tím byl obraz na lokátorech matnější. Jen na okamžik se rozjasnila jedna z obrazovek a Prométheus uviděl, že na sever od rovníku, na úpatí vulkánu, rostou svítící květy. Přestože obrazovku lokátoru ihned zakryly kmitavé výbuchy, Prométheus vytušil, že právě tam rostou Ohnivé květy!
Vzdušné víry naléhaly stále větší silou na titanové boky lodi. Planeta se hněvala na drzého hosta, uragán zuřil v její divoké atmosféře. Loď plula nad černými propastmi, nad hrdly vulkánů. Ohnivé plameny tu a tam pronikaly mračny, rozervanými zuřivým uragánem.