Podobného sebeobětování je schopen jen člověk vysokých mravních zásad, prostý egoistických cílů. Prométheovský motiv nezištného činu ve prospěch jiných se v sovětské vědeckofantastické literatuře vyskytuje tak často, že jej můžeme pokládat za určující. Najdeme jej jak v povídkách s kosmickou tematikou, jako je například Orlík od Valentiny Žuravljovové, která je hymnem na oslavu lidské schopnosti sebeobětování, tak i v povídkách daleko civilnějších a zdánlivě mnohem prozaičtějších. Historie vědeckých výzkumů by mohla vydat mnoho svědectví o badatelích, kteří neváhali obětovat zdraví, ba i život ve jménu vědy a poznání. Podobného hrdinu ve fantastických podmínkách
— při výzkumu planet sestávajících z prahmoty, zpodobnil mladý, předčasně zemřelý talentovaný autor Vjačeslav Nazarov v novele Ten, jenž porušil zákon.
O dob Wellsových je jedním z nejoblíbenějších motivů vědeckofantastické literatury „stroj času“. Cestování do budoucnosti i minulosti, různé časové smyčky, chronoklasmus — co všechno už nebylo ve světové vědeckofantastické literatuře vyzkoušeno! Není divu, že se sovětští autoři, staví k tomuto námětu s ironií a humorem, jako Roman Podolnyj: co by si asi počali naši potomci se všemi těmi zájemci, kteří by se k nim chtěli podívat, jak to tam v té daleké budoucnosti vypadá? Nakouknout
— a potom hezky rychle zpátky do vlastního důvěrně známého pelíšku!
Olga Larionovová se zamyslela nad problémem cestování v čase jako odborník fyzik, vzala v úvahu všechny fyzikální zákonitosti — a výsledek je překvapivý. Lidé se při vymýšlení cest do minulosti chovají asi tak, jako moucha, která poletuje ve vagónu jedoucího vlaku. Vagón je pro ni celým vesmírem — tak jako pro cestovatele do minulosti jím byla Země, se kterou se ženeme nesmírnou rychlostí vesmírnými dálkami. Kdybychom tedy pronikli na určitém místě do minulosti, nikdy bychom se nedostali na místo, ve kterém se v tom okamžiku minulosti nacházela Země. Každá cesta do minulosti by nutně musela končit v hlubinách vesmíru. Ač je to paradox, ani v těchto nejfantastičtějších představách nepřestává působit fakt stereotyp-nosti lidského myšlení.
Čas a lidská paměť. Další nerozluštěná záhada. Mnohokrát se k ní vracel ve svých románech Gennadij Gor (Rozpečetěný čas, Poutník a čas, Hosté z Uázy). Jsou to otázky které nelze řešit bez ohledu na jejich mravní dosah. Paměť je historií osobnosti. Vezměte člověku paměť a on se z osobnosti promění v bezduchý mechanismus. Člověk není jen bytostí přírodní, ale také společenskou. Paměť se vyvíjela a měnila spolů s historickým apracovním vývojem člověka. Je v ní zachováno vše, co tvoří lidské hodnoty. Proto Gennadij Gor v povídce Kouzelný baret odmítá možnost znovu získaného mládí, které by bylo v rozporu s tím, co je zachováno v jeho paměti a čeho si musí vážit více než omládlé tváře.
Paměť však může být zkoumána z mnoha hledisek: jako paměť kybernetického počítače, jako historická paměť celého národa, jako biologická paměť přenášená neukleinovými kyselinami. Tento biologický přístup najdeme v poutavé povídce Ivana Jefremova Helénské tajemství. Jefremov vždy nacházel odvážné a přitažlivé hypotézy, na nichž je mnoho pravděpodobného a vědecky zdůvodnitelného, a dovedl je rozehrát v romantickém příběhu. I v této povídce zraněný, těžce nemocný umělec v době války, strádající, že pro zranění již nikdy nebude moci dokončit svůj záměr, sochu své ženy, si vybavuje ve snech tajemství zpracovávání slonoviny, které bylo známo jeho antickým předkům a je uchováno v jeho genech jako odkaz minulých generací.
Lidský mozek skrývá přinejmenším stejně překvapivá tajemství jako vesmír. Lidé však o něm znají tak málo, skoro jako o tajemstvích kosmu. Jaký by byl člověk, který by dokázal mobilizovat všechny potenciální možnosti, které lidský mozek má a jichž využívá jen v malé míře? Nad tím se zamýšlí Igor Rossochovatskij v novele TOR I.
Jiným častým motivem vědeckofantastické literatury je vztah člověka a stroje. V dnešní době robotizace nabývá obzvlášť na aktuálnosti. Jakýkoliv stroj musí byt sestrojen člověkem — nikdy naopak. Proto také sovětští autoři nikdy nepřipouštějí myšlenku, že by stroje mohly zvítězit nad člověkem a pokořit si ho. Připouští-li převahu stroje, jde skoro vždy o satiru, jako například u Anatolije Dněprova Krabi na ostrově. Tam sice poslední nejdokonalejší krab požírající kov zabije svého konstruktéra Cooklinga — avšak proto, že Cookling ve své chtivosti dodat svým chlebodárcům co nejdokonalejší válečnou zbraň zapomněl na maličkost — na své vlastní kovové zuby. Současné stroje sice mohou člověka předčit v tom, kolik informací jsou schopny uchovat v paměti a také v rychlosti, s jakou je dovedou poskytnout, avšak nikdy nemohou překonat člověka v intuici, v umění rozhodnout, co je v daném okamžiku nejdůležitější, nikdy nebudou mít umělecký talent ani předvídavost badatele — tak jak to zobrazil Dmitrij Žukov v povídce Remus a Génius.
Nejčastěji se sovětští autoři zamýšlejí nad smyslem lidského života, nad jeho mravními hodnotami. To odpovídá celkovému zaměření veškeré sovětské literatury ve všech jejích žánrech. Každý autor volí k uvedené problematice jiný, svůj přístup. Je to známka nejen aktuálnosti uvědomělé snahy o vytvoření mravního kodexu socialistického člověka, ale také svědectví bohatosti talentů, které v současné sovětské vědeckofantastické literatuře pracují.
Básník Vadim Sefner, autor významných poetických sbírek, vstoupil velmi úspěšně na půdu vědecké fantastiky a vytvořil díla mimořádné působivosti, mezi nimi i novelu Neúnosné tajemství. Fantastické situace mu umožňují maximálně zaostřit etické problémy. Bdělé oko neúnosně těžké sondy KVEMY, zkoumající mimozemské mravy, je symbolem svědomí člověka, které nás také provází neúprosně na každém kroku a prohřešky proti němu se stávají stejně neúnosně těžkými. Jen nezištná oběť ve prospěch druhého potřebného člověka zbavuje hrdinu neúnosně těžkého prohřešku proti morálce sovětského člověka.
Rozverný humorista Ilja Varšavskij, který napsal nespočetné satirické povídky na náměty z kybernetiky, se nám v našem souboru představuje jako hluboce lidský myslitel, znepokojený směrem, kterým se ubírá prudký technický rozvoj. V poetické povídce Fialka použil, jako mnoho autorů literatury pro děti G o dětech před ním, pohledu naivního dětského vnímatele, který mu slouží jako prověrka hodnot, jako svědomí doby. Předstírá nám obraz zrůdného možného světa technizované budoucnosti, v němž příroda se krčí v maličké rezervaci, kde rostliny jsou pěstovány v jednotlivých exemplářích jako názorné pomůcky pro výuku dětí.
German Maximov dává své povídce Poslední práh vážný filozoficko-etický význam. Jde tu o právo rozhodovat o vlastní smrti. Možná že možnost, jakou vymyslel hrdina této povídky — právo člověka volit bezbolestnou smrt, jestliže se život pro něho stal z jakýchkoliv důvodů nesnesitelným, by byla humán-ní. Avšak Maximov domýšlí všechny možné důsledky takového protipřirozeného vynálezu a varuje před tragickými konci, ke kterým by mohlo vést jeho zneužívání. Proto konstruktér Domu smrti musí sám do něj vstoupit, aby jej zničil.
Vladlen Bachnov si sice tropí žerty z civilizace, která zašla proto, že vynalezla „achoměr“ na měření vzdechů, které lidé vydávají při pozorování uměleckých děl. Jeho povídka Pozor na achpyrin! však není jen bezstarostnou legrací, je varováním před devalvací uměleckých hodnot, které jsou, bohužel, již nyní často zprostředkovávány lidem pohodlnějšími technickými prostředky, při kterých se ztrácí vnímatelova vlastní účast na dotváření uměleckého díla v subjektivním individuálním prožitku. Ztratí-li lidstvo cit pro umění, promění-li je v pouhý požitek (ne nadarmo u Bachnova prochází tento požitek žaludkem) — pak ztratí i svou lidskou tvář.