Stáli u zákopu, každý na jedné straně, tváří v tvář, a Gag měl nejdříve pocit vítězství, že se mu podařilo vyvolat ten chladný svit v obvykle laskavých očích toho potměšilce. Ale potom s úžasem zpozoroval, že svit zmizel a ten satan má znovu na rtech úsměv a mhouří na něj oči tak otcovsky, u všech hadů! A najednou se Korněj dal do smíchu, až se prohýbal, zakuckal se a znovu se řehtal a pak spráskl ruce a řekclass="underline"
„Kocour! Skutečně Kocour! A divoký! Přemýšlej!“ řekl Gagovi a poklepal si na hlavu. „Přemýšlej! Na co máš mozek? Nebo jsi tu už pátý týden docela nadarmo?“
To Gag nevydržel, obrátil se a šel do stepi.
„Přemýšlej!“ neslo se za ním.
Šel a nekoukal si pod nohy. Bořil se do syslích děr, klopýtal, odíral si nohy o bodláčí. Nic neviděl a neslyšel, před očima měl tu vrásčitou tvář, hnědou jako zem, se strašně unavenýma zarudlýma očima a v uších mu zněl ochraptělý hlas: „Usmrkanci! Moji věrní usmrkanci!“ A tenhle člověk, poslední blízký člověk, který zůstal naživu, se teď schovával, trápil a ty bandy koupených a oklamaných Dikobrazů, zběsilých strachem, ho pronásledovaly, pořádaly na něj hon jako na vzteklého vlka. Spodina, lůza, chátra bezectná, která nemá svědomí… Lež, lež, to nemůže být! Lesní myslivci, garda, výsadkáři, Modří Draci — ti všichni že se zaprodali? Ti že ho opustili? Ale vždyť kromě Něho nikoho neměli. Vždyť žili jen pro Něho. Umírali pro Něho! Ne, ne, to je lež, nesmysl… Jistě kolem Něj udělali ocelový kruh z kopí a bodáků, z hlavní a z plamenometů… byli to přece nejlepší bojovníci na světě, ti přece rozeženou a zničí zběsilou soldatesku… Jak je budou hnát, pálit, dupat po nich… A já, já dřepím tady. Kocour! Podělané štěně, a ne Kocour! Sebrali chudáčka, vyléčili mu tlapku, ovázali mašličkou a on vrtí ocáskem, chlemtá teplé mlíčko a jen říká: Poslouchám! a Přesně tak!
Zakopl a padl do ostré suché trávy. Zůstal tam ležet se zabořenou hlavou a strašně se styděl. Ale je přece sám! Sám proti celé té organizaci! A mládenci, moji kamarádi, také v tom pekle mlčí, kolikátý den nejde žádná odpověď, ani řádek, ani písmenko… možná že už nejsou živí… možná, že se vzdali? Copak skutečně nic nemůžou dělat?
Třásl se jako v horečce, ačkoli slunce pálilo, v hlavě se mu rojily zcela nemožné nápady jak bojovat nebo jak prchnout, jak se osvobodit… Nejstrašnější bylo, že Korněj měl samozřejmě pravdu. Jeho stroj nepracoval nadarmo, ani se sem nesjely a neslezly všechny ty obludy z neznámých planet — vykonaly svou práci, rozvrátily jeho zemi, zničily všechno, co v ní bylo nejlepšího, odzbrojily ji a zbavily vedení.
Neslyšel, jak k němu přistoupil Dramba, až když pocítil na zpocených zádech pod rozpálenou košilí chlad, když na něj padl robotův stín a jemu se ulevilo. Přece jen není docela sám. Ještě dlouho ležel bez hnutí. Ale slunce na nebi stoupalo a Dramba tichounce popocházel a kryl ho svým stínem. Potom se Gag posadil. Holé nohy měl celé podrápané od bodláků. Na kolena mu vyskočila kobylka a vyvalila na něj zelená očka. Gag ji štítivě shodil a strnul, prohlížel si ruku. Klouby měl celé odřené.
„Kdy jsem si to udělal?“ řekl nahlas.
„Nevím, pane desátníku,“ odpověděl okamžitě Dramba.
Gag si prohlédl i druhou ruku, také ji měl celou krvavou. Zřejmě bušil pěstmi do matičky země, rodičky všech těch prohnaných lidí. No ty ses vyznamenal, Kocoure! Už neschází nic jiného, než abys propadl hysterii. Ohlédl se směrem k domu. Zelená skvrna na obzoru byla sotva vidět.
„Dnes jsem namluvil mnoho zbytečného,“ řekl si pomalu. „Jsem Dikobraz, a ne Kocour. Zasloužil bych si pěkných pár facek. Vyhrožovat, usmrkanče!.. Bodejť by se tomu Korněj nesmál!“
Podíval se na robota.
„Vojíne Drambo! Co dělal Korněj, když jsem odešel?“
„Rozkázal mi, abych šel za vámi, pane desátníku.“
Gag se hořce usmál.
„A tys samozřejmě poslechl…“ Zvedl se, přistoupil těsně k robotovi. „Jak dlouho tě mám učit, ty nemehlo,“ zasyčel zlostně, „koho máš poslouchat? Kdo je tvůj jediný pán?“
„Desátník Gag. Bojový Kocour Jeho Výsosti,“ hlásil Dramba.
„Tak jak to, že ty, hlavo skopová, posloucháš ještě někoho jiného?“
Dramba chvíli váhal a potom řekclass="underline"
„Promiňte mi to, pane desátníku!“
„Ach ty…,“ řekl Gag beznadějně. „Vezmi mě na ramena. Domů!“
Dům byl nezvykle tichý. Byl prázdný. Supi uletěli. Vědí, kde leží mršiny. Gag se nejdříve vykoupal v bazénu, omyl si krev a prach. Pečlivě se před zrcadlem učesal, převlékl se do čistého a energicky zamířil do jídelny. Přišel k obědu pozdě. Korněj už dopíjel šťávu. Lhostejně pohlédl na Gaga a znovu si začal prohlížet desky, které ležely před ním. Gag přistoupil ke stolu, zakašlal a stísněně řekclass="underline"
„Nejednal jsem správně, Korněji.“ Korněj přikývl, aniž by se na něj podíval. „Promiňte mi to, prosím.“
Bylo nevýslovně těžké říci tu větu, jazyk se vzpíral. Musel se na okamžik odmlčet, stisknout zuby, aby to vydržel.
„Budu dělat všechno tak, jak mi poručíte, neměl jsem pravdu.“
Korněj si povzdechl a odstrčil desky.
„Přijímám tvou omluvu…,“ zabubnoval prsty po stolní desce. „Ano. Přijímám, i když bohužel na tom mám větší vinu než ty. Ale sedni si a jez…“
Gag si sedl a nespouštěl z něho oči. Byl ve střehu. „Ty jsi ještě mladý a hodně se ti ještě promine. Ale já!“ Korněj zavrtěl ve vzduchu rukou s nataženými prsty. „Já starý hlupák! V mém věku a s mými zkušenostmi bych už měl vědět, že někteří lidé jsou schopni vydržet rány osudu, a jiné to zlomí. Prvním se říká holá pravda, druhým se musejí říkat pohádky. Takže mi to promiň, Gagu. Pokusíme se na to zapomenout.“ A znovu se zahleděl do svých papírů.
Gag jedl jakousi sekanou z masa a zeleniny, ale nevnímal, ani jak to voní, ani jak to chutná, jako by žvýkal vatu. Uši mu hořely. Zase z toho vyšel nesmysl! Měl chuť zařvat a praštit pěstí do stolu. Už by snad mohlo stačit dělat ze mě štěně! Ale mě žádná rána osudu nezlomí, rozumíte? Nejsem žádná křehotinka. Koukejme, jak to otočil. Zase jsem z toho vyšel jako hlupák… Gag si nalil z opletené láhve kokosové mléko. Ačkoliv, když se to tak vezme, jsem hlupák. On se mnou jednal jako s mužem, a já jsem se choval jak baba. Co se pak divím, že mě má za kluka. Radši na to nemyslet! Nepotřebuju ani tvou pravdu, ani tvoje pohádky. Totiž, za pravdu ti samozřejmě děkuju — aspoň jsem pochopil, že už nemám na co čekat, že jen musím přistoupit k činu.
Korněj se zvedl, vzal své desky pod paži a odešel. Měl utrápený výraz. Gag žvýkal a pil a díval se přitom do zahrady. Na písčitou cestičku vylezl z husté trávy velký rezavý kocour, v tlamě držel něco opeřeného. Kocour se zlostně zadíval napravo a nalevo a běžel směrem k domu. Musím to nějak vydržet do večera a pak se tady chopím díla.
Vyskočil, hodil nádobí do myčky, proběhl po špičkách domem a vydal se do temné chodby. Nápisů tam nepřibylo. Kamarádi v pekle mlčeli. Co se dá dělat. Musí do toho jít sám. Dramba! Ale ne, na něj se nedá úplně spolehnout. Škoda! Jako voják je k nezaplacení. Ale důvěřovat mu doopravdy nemůže. Lepší to bude bez něj… odvelím ho někam.