Kapitola 7
U snídaně na mě Korněj vůbec nepromluvil, ani slovíčko. Ani se na mě nepodíval. Jako bych tu nebyl. Já jsem se přirozeně krčil a čekám, co bude. V duši mám takové svinstvo, že se to nedá vydržet. Pořád se mi chce buď se jít celý umýt, anebo raději vůbec zdechnout. Něco jsem snědl, vrátil jsem se do svého pokoje a oblékl si uniformu, ale nepomohlo to. Bylo to ještě horší. Vzal jsem portrét Její Výsosti, ale upadl mi a skutálel se pod postel. Nezvedl jsem ho, nechal jsem ho tam. Sedl jsem si k oknu, lokty se opřel o rám a díval se do zahrady. Nic tam nevidím, do ničeho se mi nechce. Chci domů, kde je všechno jiné než tady. Proč mám takový psí osud? Nic jsem v životě neviděl. Totiž vlastně viděl. A bylo toho tolik, že se o tom jinému ani nezdá, co já jsem viděl ve skutečnosti, ale radost z toho nemám ani za mák. Začal jsem vzpomínat, jak mi tehdy vévoda dal svůj tabák — ale vzpomínky jsem zaplašil, nepomáhá to. Místo vévodovy tváře pořád vidím tu zkrvavenou hubenou. A místo vévodova hlasu slyším jiný, který stále opakuje: „Proč tohle? Proč tohle?“ Odkud mám vědět proč.
Potom se najednou otevřely dveře, vešel Korněj — tvář jako mračno, oči jako blesky — a beze slova mi hodil do tváře svazek nějakých listin (Představte si, Korněj a hodil mi to do tváře!) bez jediného slova se obrátil a odešel. A bouchl dveřmi. Div jsem nezačal řvát steskem, kopl jsem do těch listin, až se rozletěly po celém pokoji. Znovu jsem se šel podívat do zahrady, ale před očima mám černo, nic nevidím. Sebral jsem lístek, co byl nejblíž, a začal jsem číst. Potom druhý, potom třetí… Pak jsem sebral všechny, složil je za sebou a četl znovu.
Všechno to byly zprávy o činnosti. Kornějovi lidé, jestli tomu dobře rozumím, byli k nám posláni, aby tam pracovali. Jeden jako domovník, jiný jako holič a některý i jako generál. A ti podávali Kornějovi zprávy o poměrech u nás. Čistá práce, jen co je pravda. Profesionální.
Bylo tam i o tom chlapci, o Dangovi. Žil tam jako já v hlavním městě, a dokonce nedaleko mne, naproti zoologické zahradě. Otce mu zabili ještě při prvním Tarském incidentu. Byl to vědec, lovil v Taře nějaké rybky pro vědecké účely, a tam ho úplně náhodou odbouchli. Dang zůstal sám s matkou. Jako já. Jenže jeho matka byla inteligentní a šla učit do školy. Vyučovala hudbu. On sám byl také otevřená hlava. Ve škole byl premiant, vynikal zejména v matematice. Měl velké technické schopnosti jako já, jenže větší. Když začala tahle válka, byl při prvním bombardování raněn, měl zlámaná žebra a nohu navěky zmrzačenou.
A zatímco já bojoval u Arichady, potlačoval povstání a účastnil se výsadku u Tary, on ležel celé dny doma. Nevyčítám mu to, pravděpodobně si užil víc utrpení než já. Na jejich dům dopadly dvě bomby, on byl přiotráven plynem, dům potom evakuovali, v troskách zůstal jen on a jeho matka. Nevím, proč odtamtud nechtěla odejít. Matka pak chodila každý den do práce, jenže ne do hudební školy, nýbrž do vojenské továrny. Někdy odcházela na den, někdy i na dva. Nechávala mu tam trošku jídla, polévku v nádobě obalené hadry, aby si to mohl podat — nedokázal sám vstát z postele — a odcházela. Tak jednou odešla a víckrát se nevrátila. Nikdo neví, co se s ní stalo. Dang už umíral, když ho tam úplně náhodou našel Kornějův rozvědčík. Zkrátka, je to ošklivá historie. Přímo uprostřed hlavního města umíral hlady a zimou chlapec, ohromný matematický talent — a všichni na něj kašlali. Byl by tam pošel jako pes za plotem, kdyby nebylo toho rozvědčíka. Přišel k němu jednou, podruhé, nosil mu jídlo. A chlapec uhodl, kdo to je! Rozvědčík zůstal úplně zkoprnělý. A Dang mu dal ultimátum: buď mě odsud vezmete k sobě, do vašeho světa, nebo se tady oběsím. Tamhle už mám připravenou oprátku. A Korněj dal samozřejmě souhlas… Taková je to tedy historie.
Bylo tam ještě mnoho jiných věcí. O vévodovi, o Jednookém Lišákovi, o panu polním maršálkovi Braggovi, o všech tam bylo napsáno. Jakou politiku dělají, jak se baví ve volném čase… Každou chvíli jsem musel přerušit čtení. Kousal jsem si nehty, abych se uklidnil. I o Jeho Výsosti tam bylo. Jak bylo vidět z těch lístků, maršálkem u dvora byl taky Kornějův člověk, takže není pochyb o tom, co tu stojí. Vždyť ty materiály nesbírali naschvál kvůli mně. To je Korněj vytrhl z nějakého souboru, ve vzteku je vyrval z desek. Tak.
Složil jsem ty lístky a pečlivě srovnal, zvážil je v ruce a zase jsem je rozhodil po pokoji. Mám-li být upřímný, nezbývalo mi, než si vpálit kulku do hlavy. Zlámali mi hřbet, tak je to. Dosáhli toho, co chtěli. Celý můj svět je teď vzhůru nohama. Nevím, jak žít dál. A proč? To taky nevím. Mám chuť vyskočit po hlavě z okna a srazit si vaz. Aspoň by byl už všemu konec. Ale právě v tom okamžiku se přivalil Dramba a chtěl ode mne další výkres. Vyrušil mě. A když odešel, začal jsem přemýšlet už klidněji. Celou hodinu jsem seděl, hryzal si nehty a potom jsem se šel vykoupat. Ulevilo se mi. Jako bych měl v duši nějaký bolavý puchýř a ten se pořád zvětšoval a nadouval, až praskl. Jako bych byl vyrovnal nějaké dluhy. Jako kdybych tím zoufalstvím vykoupil nějakou svou vinu. Nevím před kým a taky nevím jakou. Ale v hlavě mám jedinou myšlenku: Domů. Domů. Všechny dluhy, které mi ještě zůstaly, jsou tam.
Při obědě se na mě Korněj ani nepodíval, ale přísně a nepřívětivě se zeptaclass="underline"
„Přečetl sis to?“
„Ano.“
„Pochopil jsi?“
„Ano.“
Tím náš rozhovor skončil.
Po obědě jsem se šel podívat na Drambu. Maká jako najatý, jen od něho špony lítají. Je celý od kovových pilin, od oleje — a ruce se mu kmitají. Je to slast, koukat se na něj. Všechno mu jde tak rychle, že je to div. A mně teď nezbývá než čekat.
Čekal jsem jenom dva dny. Když byla zbraň hotová, složil jsem ji do pytle, odnesl k rybníkům, smontoval ji a vyzkoušel. V duchu jsem se přitom modlil. Střílí bezvadně. Sice trochu zanáší, ale rozhodně je lepší než bouchačky, které dělali naši povstalci z kusů vodovodních trub. Vrátil jsem se, schoval jsem ji i s pytlem do železné truhly. Jsem připraven.
A v ten večer (už jsem se chystal do postele) se otevřou dveře a na prahu stojí žena. Chválabohu, že jsem nebyl vysvlečený — seděl jsem právě na posteli a sundával si boty. Pravou už jsem měl zutou a právě jsem si začal zouvat levou, když se objevila. Nenapadlo mě nic lepšího, jen jsem se na ni podíval, vyskočil jsem a postavil se do pozoru. Byla tak krásná, mládenci, až na mě šla hrůza — nikdy jsem u nás podobnou neviděl a taky asi nikdy neuvidím.
„Promiňte,“ řekla s úsměvem. „Vím, že tady bydlíte vy, ale hledám Korněje.“
Mlčím jak pařez a jen ji hltám očima, ale přitom skoro nic nevidím. Úplně jsem zpitoměl. Ona přelétla očima po pokoji, znovu se podívala na mě, pozorně, soustředěně a bez úsměvu — viděla, že se ode mě nic nedozví. Pokynula mi a vyšla, dveře za sebou pomaloučku zavřela. Věřte, zdálo se mi, že se v pokoji najednou zešeřilo.
Stál jsem tak v jedné botě dost dlouho. Myšlenky se mi popletly, nic jsem nevnímal. Nevím, čím to bylo, buď bylo v tom okamžiku takové zvláštní světlo, nebo ten okamžik sám byl pro mne tak významný, ale zkrátka do půlnoci jsem se převaloval na posteli a nemohl se vzpamatovat. Pořád jsem myslel jen na to, jak tam stála, jak se na mě dívala, co říkala. Uvědomil jsem si, že nemluvila pravdu, že vůbec nehledala Korněje (to by ho hledala asi zrovna u mě) a že přišla záměrně, aby si mě prohlédla.
To by ještě nic neznamenalo. Zato další myšlenka mě smrtelně roztesknila. Pochopil jsem, že právě v tom okamžiku jsem spatřil kousíček skutečného světa těchto lidí. Korněj mě do toho světa nepustil a asi dobře udělal. Nejspíš bych si mezi nimi zoufal, protože by nebylo k vydržení vidět a každou minutu si znovu uvědomovat, že nikdy nebudu takový jak oni, nikdy nebudu mít to co oni, a nikdy mezi ně nezapadnu. Spal jsem tu noc špatně, vlastně skoro vůbec ne. Sotva se rozbřesklo, vylezl jsem do zahrady a lehl si do své pozorovatelny v křoví. Chtěl jsem ji uvidět ještě jednou, abych konečně pochopil, čím na mě tak zapůsobila. Vždyť jsem ji tady viděl už dříve, právě tady z toho křoví…