A když šli s Kornějem po pěšince k nulové kabině vedle sebe, ale nedotýkali se jeden druhého, díval jsem se na ni a div jsem neplakal. Její krása byla najednou tatam. Byla jako každá jiná. Jako by ji někdo vyměnil, ukradl jí duši. V modrých očích je pusto, u úst se jí objevily vrásky.
Prošli mlčky okolo mne. U nulové kabiny se zastavili a ona řekla:
„Víš, má oči vraha…“
„Je to profesionální zabiják…,“ řekl tiše Korněj.
„Lituji tě,“ řekla a pohladila ho po tváři. „Kdybych mohla zůstat s tebou…, ale to nejde. Je mi tu strašně…“
Dál už jsem neposlouchal. To přece mluvili o mně. Vkradl jsem se do svého pokoje a podíval se do zrcadla. Mám oči jako každý jiný. Nevím, co by chtěla? A Korněj jí to řekl správně: profesionál. Není se zač stydět. Co mě naučili, to umím… A hodil jsem to všechno za hlavu. Každý víme své. Moje věc teď je čekat a dočkat se.
Jak jsem prožil další tři dny, to nevím. Jedl jsem, spal, koupal se. A znovu spal. S Kornějem jsem téměř nemluvil. Ne snad proto, že mi neprominul, co se stalo. Jednoduše na mě neměl čas. Neměl ani chviličku volnou. Vypadal unaveně. Zase sem začalo chodit plno lidí — jen se sem hrnuli. Nebudete tomu věřit, ale přiletěla vzducholoď, celý den visela nad zahradou, a večer z ní vystoupilo plno lidí. Ale co je divné, za celou tu dobu nepřiletěl ani jeden „přízrak“. Již jsem to dávno vypozoroval, že „přízraky“ přilétají buď večer, nebo brzy ráno, nevím ale proč. Takže ve dne jsem byl jako v mlze, ničeho jsem si nevšímal, ale jakmile zašlo slunce a ukázaly se hvězdy, tak už jsem seděl u okna se svou mašinkou na kolenou. Ale „přízraky“ jak na vztek žádné. Čekám a ony neletí. Už jsem začal mít obavy, snad to není záměrné? Že by Korněj skutečně na sto let všechno předem věděl?
Za celou tu dobu se stala jen jedna zajímavá věc. Bylo to poslední den. Chrápal jsem před tou svou noční hlídkou, a najednou mě Korněj budí:
„Cože, ty spíš uprostřed bílého dne?“ ptá se mě nespokojeně, ale ta jeho nespokojenost je nějaká nepřesvědčivá.
„Je horko,“ povídám. „Zmořilo mě to.“
Řekl jsem v rozespalosti, co mi napadlo. Přitom ten den už od rána pršelo.
„Nechal jsem tě zlajdačit,“ říká on. „Nemám na tebe čas, a ty to využíváš a flákáš se. Pojď, potřebuju tě.“
No to jsou mi věci. Najednou mě potřebuje. Rychle jsem vyskočil, dal se do pořádku, obouvám si sandály, a vtom mi povídá:
„Ne, to tady nech. Obleč si uniformu. A pořádně se uprav. Učeš se. Jsi jak dráteník, hanba na tebe pohledět.“
No, mládenci, co se to stalo? To snad už bude konec světa, nebo co? Najednou chce, abych si oblékl uniformu. Zvědavost mnou přímo cloumala. Honem se oblékám, utahuji řemen, češu se. Srazil jsem podpatky. K vašim službám, Vaše Jasnosti. Prohlédl si mě od hlavy k patě, něčemu se usmál a šli jsme přes celý dům do jeho pracovny. Vešel první, ustoupil o krok a správnou alajštinou povídá:
„Dovolte, pane, abych vám představil Bojového Kocoura Jeho Výsosti, žáka třetího ročníku Zvláštní vojenské školy, Gaga.“
Dívám se a nevěřím svým očím, nohy se mi podlamují. Jako zjevení sedí přede mnou rozvalený v křesle důstojník obrněného vojska Modrý Drak, zvaný „Oheň na kolech“. Je to skutečně on, v polní uniformě se všemi hodnostmi. Sedí, nohu přes nohu, boty se mu blýskají, ostruhy na nich jak šípy, hnědá vojenská kožená blůza je trochu popálená, z ramene mu visí modrá šňůra. Ten je ještě pořád vlk, i tlamu má jako vlk, spálená transplantovaná kůže se mu leskne, hlavu má dohola, hnědé skvrny po spáleninách a oči bez řas jak průzory v obrněném autě… Dlaně se mi samy sebou připažily a přitiskly ke stehnům, podpatky jsem srazil jako ještě nikdy, co jsem tady.
„Pohov, studente,“ řekl sípavým hlasem, vzal si z popelníku cigaretu, zatáhl a přitom ani na chvíli ze mne nespouští ty své průzory.
Dal jsem si pohov.
„Několik otázek, studente,“ řekl a položil cigaretu zpět na okraj popelníku.
„Poslouchám, pane!“
To neříkám já, to říkají samy moje rty. A zároveň si přitom myslím: co to znamená, mládenci? Co se to tu děje? Ničemu nerozumím. A on mluví, polyká slova, znám ty jejich manýry.
„Slyšel jsem, že Jeho Výsost ti věnovala vlastní žvýkací tabák.“
„Přesně tak, pane vrchní pancířmistře!“
„Za jaké — ehm — zásluhy?“
„Byl jsem vyznamenán jako představitel ročníku po dobytí Arichady, pane vrchní pancířmistře!“
Tvář má lhostejnou, jako mrtvou. Co on ví o Arichadě? Zase si vzal cigaretu, podíval se na hořící konec a vrátil ji do popelníku.
„Tak, byl jsi vyznamenán… Jestli je to tak — ehm — tak jsi potom sloužil u stráže Jeho Výsosti…“
„Týden, pane vrchní pancířmistře,“ řekly mé rty, ale moje hlava si myslela: co ode mne vlastně chceš, co je ti do mě?
On se ke mně najednou naklonil.
„Viděl jsi na velitelství maršálka Nagon-Giga?“
„Přesně tak, viděl, pane vrchní pancířmistře!“
U všech hadů! Kde se tady vzal ten ohořelý baron? Já jsem mluvil dokonce se samotným generálem Fraggem, a co je tenhle vedle něj. Generál mi hned po druhé odpovědi řekl, abych vynechal hodnost. A tomuhle abych stále opakoval jako gramofon: pane vrchní pancířmistře. To si ještě na tu hodnost nezvykl, nebo co? Anebo je ze sedláků a vysloužil si ji a nemůže se z toho vzpamatovat?
„Kdybys teď potkal maršálka, poznal bys ho?“
Co je to za otázku. Maršálek byl takový malý, tlustý, oči mu stále slzely. To od rýmy. Kdyby měl nějaké zvláštní znamení. Kdyby mu třeba chybělo oko nebo ucho… ale takhle. Maršálek jako každý jiný. Nic zvláštního. Na velitelství jich byla fůra, Fragg byl ještě z bojovníků, to je jiná.
„Nevím,“ řekl jsem.
Znova se opřel o opěradlo křesla a vzal si cigaretu. Nechutnala mu. Spíš ji pořád očichával, než kouřil. Tak ať toho nechá, mezek, já tady musím kouřit mech.
Zvedl se, na svých dlouhatánských nohou přešel k oknu a postavil se zády ke mně i s tou cigaretou. Jen modravý kouř mu stoupá nad ramenem. Přemýšlí, myslitel jeden!
„No dobře,“ povídá tak huhlavě, že slyším jen „nobže“. „A nemáš, studente, staršího bratra u nás, u obrněného vojska?“
Ani tu tlamu ke mně neobrátil. Jen ucho trochu nastavil ke mně. A já, mimochodem, jsem měl tři bratry… mohli by být už dospělí, ale všichni umřeli jako kojenci. Dostal jsem takový vztek na všechno dohromady.
„Jaké já mám, u všech hadů, bratry?“ povídám. „Sám jsem sotva živý, kde bych vzal ještě bratry?“
Okamžitě se ke mně otočil, jako když ho píchne. Zarazil se. Zrovna jak obrněné auto. A já mám pocit, jako bych byl v zákopu… Na zádech mi naskočila husí kůže z té představy, a potom jsem si řekclass="underline" jděte mi někam i s tím vaším pohledem, vy jeden pancířmistře rozedrané armády… Sám jste asi upaloval, co vám nohy stačily, všechno jste tam nechal, i před svými vojáky jste jistě utíkal… A postavil jsem se volně, nohu vpřed a ruce za záda, a díval jsem se mu přímo do těch jeho průzorů.