„Stát, ani hnout!“
Oba se okamžitě ke mně otočili a strnuli. Stál jsem sehnutý, automat připravený — to pro případ, že by někdo z nich chtěl po mně skočit. Střelil bych do něj ve skoku.
„Chci domů, Korněji,“ řekl jsem. „A vy mě tam teď vezmete. Bez řečí a bez dalšího odkládání.“
V rozbřesku byly jejich tváře úplně klidné. Nebylo na nich nic kromě pozornosti a očekávání, co ještě řeknu. Podvědomě jsem cítil, že Korněj zůstal Kornějem a Modrý Drak Modrým Drakem a oba byli nebezpeční!
„Buď tam půjdeme společně,“ řekl jsem, „nebo tam nepůjde nikdo. Oba vás zastřelím a sebe taky.“
To jsem řekl. Čekám. Víc už nemám co říct. Oni taky mlčí. Potom Modrý Drak otočil hlavu ke Kornějovi a povídá:
„Ten kluk… ehm… Je nějaký navztekaný. Co kdybych ho vzal s sebou? Měl bych přece mít… ehm… pucfleka…“
„Na to se nehodí,“ řekl Korněj a na tváři se mu objevil výraz smrtelné únavy, který jsem na něm prvně pozoroval v nemocnici. Až jsem z toho byl na rozpacích.
„Musím domů,“ řekl jsem, jako když ho prosím o odpuštění.
Ale Korněj už se zase tvářil jako dřív.
„Ach, ty Kocoure, postrachu myší!“ řekl.
Kapitola 8
Gag se prodíral křovím, až vyšel na cestu. Ohlédl se. Za spletí shnilých větví se nedalo nic rozeznat. Lilo jako z konve. Ze strouhy stoupal puch, v blátivé kaši tam hnily nějaké příšerné černé hadry. Asi dvacet kroků odtud, na druhé straně cesty, trčel obrněný vůz, napolo zapadlý v bažině. Hlaveň plamenometu mířila do nízkých mraků. Gag přeskočil příkop a po okraji cesty se dal k městu. Vlastně to nebyla cesta. Byla to řeka řídkého bláta a po tom blátě se táhly z města rozviklané žebřiňáky s obrovskými dřevěnými koly, tažené vysíleným volským potahem. Vedle nich klouzaly a padaly ženy, až po oči zachumlané do hadrů. Nadávaly, plakaly a zlostně bily voly po hubených bocích, a na vozech mezi mokrými ranci, mezi židlemi a stoly obrácenými vzhůru nohama se tiskly bledé, rachitické děti, jak opičky v dešti — na každém voze jich bylo nejméně deset — a v celém tom smutném procesí nebyl ani jediný muž.
Gag už měl na každé botě nejmíň pud bláta, déšť mu promočil blůzu, tekl mu za krk, lil se po tváři. Gag šel a šel, a proti němu táhli utečenci, sehnutí pod mokrými ranci a kufry, strkali před sebou vozíky s žalostným nákladem, mlčky, z posledních sil, šli už dlouho, bez zastávky. Nějaký stařec se zlámanou berlí seděl uprostřed cesty v blátě a jednotvárně a bez nejmenší naděje, že ho někdo vyslyší, opakovaclass="underline" „Vezměte mě, proboha! Vezměte mě, proboha!“ Na zpola vyvráceném telegrafním sloupu visel nějaký člověk s černým obličejem a rukama zkroucenýma za zády.
Byl doma.
Minul sanitní vůz, který uvázl v blátě. Šofér ve špinavé vojenské pláštěnce a v usmolené čepici otevřel dvířka, řval cosi nesrozumitelného a řev motoru ho přehlušoval. Vzadu u auta v blátě, které stříkalo zpod zadních kol, se bezmocně motal maličký vojenský lékař s licousy a mladá žena ve vojenské uniformě, zřejmě zdravotní sestra. Gag šel mimo a pomyslel si, že jedině tenhle vůz směřuje k městu, a i ten uvázl v blátě.
„Mladý muži!“ uslyšel. „Stůjte! Poroučím vám!“
Zůstal stát a obrátil se. Vojenský lékař nešikovně mával rukama a klouzal v blátě. Běžel k němu a za ním se jako býk hnal šofér, vzteklý až nepříčetný, v tváři fialově rudý a s ohromnými pěstmi.
„Okamžitě nám račte pomoct!“ falzetem ječel lékař. Byl celý umazaný hnědým blátem a bůhví jak viděl přes cvikr, zastříkaný břečkou. „Okamžitě! Nedovolím vám, abyste odřekl pomoc!“
Gag naň mlčky zíral.
„Pochopte, je tam mor!“ křičel lékař a ukazoval špinavou rukou k městu. „Vezu očkovací sérum! Proč mi nikdo nechce pomoct?“
Co mu jen připomíná? Starý, maličký, špinavý, bezmocný… A Gag najednou uviděl pokoj zalitý sluncem, velké, čisté a krásné lidi v kombinézách a pestrých košilích, viděl, jak se rozsvěcují ohně „přízraků“ nad loukou… Bylo to jako sen.
„Kdo se s ním bude bavit, s neřádem!“ zachroptěl šofér a odstrčil lékaře. Rychle přiskočil, chytil Gagův automat za hlaveň, vytrhl mu ho z rukou a mrštil jím do lesa. „Už si nevystřelíš, mizero. A marš!“
Vlepil Gagovi facku. Doktor okamžité začal křičet:
„Přestaňte! Ihned přestaňte!“
Gag se zakymácel, ale zůstal stát. Ani se na šoféra nepodíval. Díval se na lékaře a utíral si z tváře bláto. A lékař už ho táhl za rukáv.
„Prosím vás, prosím…,“ mumlal. „Mám tu dvacet tisíc ampulek. Pochopte to… Dvacet tisíc. Dneska ještě není pozdě…“
Nebyl to přelud. Skutečně měl před sebou Alajana. Zřejmě jižana. Šli až k autu. Šofér s klením a nadávkami vlezl do kabiny a zavrčel odtud: „Zatlač!“ Motor zařval, Gag se postavil mezi dívku a lékaře a vší silou se opřel do auta, páchnoucího mokrým železem. Motor vyl, bláto stříkalo jako vodotrysk, a on tlačil a strkal, co měl síly, a myslel si: „Jsem doma, doma.“
Kirill Bulyčov
PŮLKA ŽIVOTA…
Kapitola 1
Kousek nad Kaljazinou, kde se Volha rozlévá do širokého táhlého oblouku, kterému se postavil do cesty vysoký levý břeh, se táhne velký ostrov porostlý borovicemi. Ze tří stran ho omývá Volha, na čtvrté straně přímo protéká její rameno, které vzniklo, když byla dokončena přehrada v Ugliči a stoupla hladina vody. Za tím ostrovem, spíše za tím ramenem, začíná borový les. Od vody každému připadá tmavý, hustý a nekonečný. Ve skutečnosti tak velký není, dokonce není ani hustý. Protínají ho cesty a pěšiny vyšlapané v písku, takže jsou po dešti vždycky nejdřív suché.
Jedna z takových cest vedla až k samotnému kraji lesa, táhla se podél žitného pole rovnou k vodě proti ostrovu. Vždycky v neděli, zvláště v létě, když bylo pěkné počasí, přivážel autobus lidi, kteří si sem přijížděli odpočinout. Chytali tu ryby a opalovali se. U břehu, kde cesta končila, často přistávaly motorové loďky a plachetnice, a to pak bylo od vody vidět stříbrné a oranžové stany. Stále víc turistů si volilo místo právě na ostrově. Měli pocit, že tam najdou samotu, proto se stále větší námahou vyhledávali volné místo mezi stany, sbírali pohozené plechovky a spoustu dalších odpadků, které tu zanechali jejich předchůdci, hubovali jim za to, byli přesvědčeni, že se nechovají k přírodě dobře, že to je barbarství, ovšem nic jim nebránilo, aby při odjezdu i oni nenechávali na břehu úplně stejný nepořádek. Vždycky navečer turisté rozdělávali ohně, popíjeli čaj, ale na rozdíl od těch, kdo chodili po svých, kteří byli vázání jenom na to, co si s sebou přinesou na zádech, tihle nezpívali, nedělali rámus, nejčastěji sem přijížděli s celými rodinami, dětmi, psy, se zásobami nejrůznějších potravin, s vařiči.
Jednoruký hajný se zamračenou a takovou pomačkanou tváří, který se chodíval koupat do míst, kde končila lesní cesta, si už zvykl a nerozčiloval se na turisty, přestal se bát, že zapálí les. Věděl, že jeho turisté jsou lidé spolehliví, solidní, že táboráky po sobě pokaždé polijí nebo aspoň udupou.