„Tak v pořádku,“ přikývl Dag. „Přidej mu tam ještě třetí obytnou buňku.“
„Už jsem ji tam dal,“ řekl Sato. „Máte ještě náhradní. Nám k ničemu moc nejsou.“
„Být na tvém místě,“ vážil slova Dag, „přešel bych teď hned.“
„Já jsem připraven,“ řekl Pavlyš. Dag měl pravdu. Raději by měl přejít teď a jestli nebude něco v pořádku, může se vrátit na koráb a vzít si co bude potřebovat. Bude totiž muset strávit několik týdnů na neovladatelné kosmické lodi, na mrtvé lodi, kterou její majitelé opustili neznámo kdy a neznámo proč a která se teď potácela vesmírem jako „Bludný Holanďan“. Loď odsouzená k záhubě, kdyby se s ní nesetkali, pomalu by umírala v černém prázdnu vesmíru, dokud by si ji nepřitáhla nějaká hvězda nebo planeta nebo dokud by se neroztříštila při srážce s meteorem. Galaktický prostor, kudy se vraceli, byl prázdný, ležel stranou od prozkoumaných cest a jen málokdy se sem nějaký koráb dostal. Byl to výjimečný, téměř neuvěřitelný nález. Nikým neovladatelný, nepoškozený koráb, který posádka opustila.
Dag spočítal, že povlečou-li svou kořist, palivo jim vystačí k nejbližším základnám. Samozřejmě pokud z vlastního korábu vyhodí náklad, pro který dvacet měsíců neviděli jedinou lidskou tvář s výjimkou svých vlastních.
Byli tři a jeden z nich musel přestoupit na neznámý koráb, udržovat spojení a sledovat, aby se choval, jak jim bude vyhovovat. Přejít měl Pavlyš.
„Jdu,“ oznámil Pavlyš. „Vyzkouším spojení.“
„Buď opatrný,“ varoval ho Dag, kterého to najednou nějak dojalo. „Kdyby něco…“
„Hlavně abyste mě cestou neztratili,“ zažertoval si Pavlyš.
Pavlyš ještě na okamžik nakoukl do své kajuty, jestli něco nezapomněl a také aby se pohledem rozloučil s těsným a už nepohodlným bydlištěm, kde strávil řadu měsíců a se kterým se loučil o něco dřív, než předpokládal. A najednou se cítil sentimentálně provinilý před těmi prázdnými a do posledního šroubečku známými stěnami.
Sato obratně zavedl člun k otvoru mrtvého korábu, kde zřejmě kdysi stál záchranný člun. Teď tam nebyl. Jenom nějaké mechanické zařízení trčelo kousek stranou.
Pavlyš před sebou strkal balík se zásobami a rezervními nádržemi širokou chodbou až ke kajutě s ovládacím pultem. Rozhodl se, že se utáboří tady. Mohl-li usuzovat podle tvaru a rozměrů místnosti, jeho bývalí obyvatelé byli menší než lidé, ale zřejmě trochu mohutnější. V kajutě nebyl žádný nábytek, takže nebylo možno blíže zjistit, jak bývalí majitelé korábu vypadali. Možná že to ani nebyla kajuta, ale nějaký sklad. Projít celý koráb ještě nestačili. To teď čekalo na Pavlyše. Koráb byl hodně velký. A procházka slibovala řadu překvapení.
Musel se tu nejdřív usadit. Sato mu pomohl připravit buňku. Přestupnou komoru umístili u dveří a ověřili si, jestli se celé obytné zařízení dostatečně rychle plní vzduchem. Všechno bylo v pořádku. Teď měl Pavlyš svůj dům, kde mohl žít bez skafandru. Skafandr se mu hodí k procházkám. Zatímco si rozkládal v kajutě své věci, Sato mu pomohl zapojit osvětlení a vyzkoušet vysílačku. Jako kdyby se tu chystal k bydlení on sám…
Tohle všechno trvalo dobře šest hodin. Dag měl obavy o spolehlivost vlečného spojení. Při závěrečném nabírání rychlosti šel Pavlyš k ovládacímu pultu a sledoval, jak stříbrné válce, které vyhodili z jejich korábu, mizely za nimi, jako kdyby zůstaly stát na nástupišti u odjíždějícího vlaku. Přetížení bylo už snesitelné, proto se rozhodl věnovat se své práci. Ovládací pult mu toho moc neřekl.
Byla to zvláštní podívaná na to zařízení. A vůbec na celou kabinu. Jako kdyby tu řádil nějaký chuligán. Nebo spíš nějaký nevzdělaný amatér, kterému někdo dal na hraní a k rozbití drahý a složitý přístroj, ze kterého si udělal krystalku. Místo hřebíků použil tranzistorů, z tištěných spojů si udělal podložky a podle jeho názoru nepotřebnou platinovou fólii použil jako těsnění. Dalo by se předpokládat, a tu myšlenku Dag vyslovil, když sem vstoupil prvně, že koráb byl původně plně automatizován. Poté však někdo bez zábran strhal všechny kryty a víčka, propojil nakrátko spojení, které tak propojeno být nemělo. Jednoduše udělal všechno, aby ze speciálního dokonalého chronometru vyrobil prastarý budík. Po takové operaci tu zbyla spousta „zbytečných součástek“, které měly v některých případech ohromující rozměry.
Ten dotyčný všechno rozházel po podlaze, jako kdyby s tím ničivým dílem pospíchal a chtěl s ním být hotov dříve, než se vrátí někdo, kdo by mu v tom mohl zabránit. Zajímavé bylo, že nikde nenašel jedinou židli, křeslo nebo aspoň něco, co by se těmto běžným předmětům podobalo. Možná že obyvatelé ani nevěděli, co to židle jsou. Třeba seděli na podlaze. Nebo se pohybovali tak, že se kutáleli. Pavlyš s sebou vlekl kameru a snažil se natočit všechno, co jen bylo možné. To pro jistotu. Kdyby se s ním něco stalo, zůstanou po něm aspoň tyhle záběry. Svítilna na přilbě jemně předla, tím více vynikalo to absolutní ticho kolem. Bylo to takové ticho, že se Pavlyšovi zdálo, že slyší něčí kroky nebo nějaký hluk. Měl sto chutí chodit po špičkách, aby náhodou někoho neprobudil, i když věděl, že tu nemá koho probudit. Chtěl odpojit přilbu se spojením, ale včas se zarazil. Kdyby v tom naprostém tichu korábu vznikl nějaký hluk, zvuk, hlas, ať ho zaslechnou.
Z takové neskutečné představy na něho najednou padla nejistota. Přistihl se dokonce při nesmyslném pohybu — ruku položil na rukojeť paprskometu.
„Podmíněný reflex,“ řekl si.
Pak zjistil, že to vyslovil nahlas. Ve sluchátkách zaslechl Dagův hlas.
„Co tím myslíš?“
„Ale zvykl jsem si, že jsme byli pořád spolu,“ odpověděl Pavlyš. „Není to tu zrovna útulné.“
Pavlyš měl dojem, že se odněkud pozoruje a že vidí človíčka ve třpytícím se skafandru, takového broučka v obrovské plechovce nacpané všelijakou veteší. Chodba vedoucí kolem jeho kajuty končila kruhovou prázdnou místností. Pavlyš se odrazil od místa, kudy vstoupil, a dvěma skoky místnost překonal. Dál pokračovala přesně stejná chodba. Stěny i podlaha měly všude namodralý odstín, byly trochu vyrudlé, jako kdyby to způsobilo sluníčko. Světlo umístěné na přilbě se rozlilo do širokého paprsku. Stěny je vracely. Chodba před ním zatáčela. Pavlyš ji zakreslil do plánku. Kresba na něm připomínala elipsu, v jejíž přední části byl vyznačen otvor pro náklady a hangár pro člun, který odtud odletěl. Možná že to byl prostor pro záchrannou raketu. Dál měl na plánku ovládací pult s kruhovým sálem a další tři chodby směřující od pultu. Věděli sice, kde jsou umístěny motory, zatím je ale do plánu nevyznačili. Měli dost času, aby si mohli všechno dokonale prohlédnout. Asi po sto krocích chodba končila u pootevřeného vchodu. Leželo tu něco bílého, plochého. Pavlyš se k tomu předmětu pomalu sklonil. Sklopil hlavu, aby ho mohl dobře osvětlit. Byla to nějaká látka, bílý šátek. Chtěl ho překročit, zřejmě se však nechtěně látky dotkl a ta se rozpadla na prach.
„Škoda,“ zalitoval.
„Co se stalo?“ zeptal se Dag.
„Starej se o sebe,“ řekl Pavlyš. „Nebo vypnu spojení.“
„Jen to zkus. Za chvilku jsem za tebou. A nezapomeň na plánek!“
„To víš, že ne,“ odpověděl Pavlyš a zaznamenal do plánku vchod.
Za ním byla chodba širší, menší chodby z ní vyrůstaly jako větve. Pavlyš je zatím nezaznamenával. Zvolil si hlavní, nejširší chodbu. Ta ho dovedla k dalšímu vstupnímu otvoru, který byl neprodyšně uzavřen.