„Tak to by pro dnešek mohlo stačit,“ řekl Pavlyš.
Dag neříkal nic.
„Proč nic neříkáš?“ zeptal se Pavlyš.
„Nechci se plést do tvé samomluvy.“
„Děkuju. Dorazil jsem k uzavřenému vchodu.“
„Nepospíchej s otvíráním,“ radil Dag.
Pavlyš si posvítil na stěnu kolem vstupního otvoru. Spatřil vystouplý čtverec a přejel po něm rukavici. Vchod zlehka zajel do stěny a Pavlyš ustoupil stranou. Nic víc se však nestalo. Najednou měl pocit, že za ním někdo stojí. Prudce se otočil a světlo namířil do chodby. Samozřejmě tu nikdo nebyl. To mu prostě povolily nervy. Dagovi neřekl nic a překročil práh.
Ocitl se v prostorné místnosti, podél stěn se táhlý police. Na některých stály skříňky. Do jedné se podíval. Z jedné třetiny byla plná prachu. Těžko říct, co v ní bylo před tím.
Ve vzdáleném koutě místnosti svítilna nahmatala ještě jeden kousek látky. Pavlyš se rozhodl nepřibližovat se. Bude lepší když vezme konzervát a až na Zemi zjistí, z čeho ti neznámí dělali látku. Když už mířil paprskem stranou, najednou ho napadlo, že na tom kousku látky by mohlo být něco namalováno. Vykročil tím směrem. Byl na ní zřetelný černý nápis. Sklonil se. Usedl na bobek.
‚Jmenuji se Naděžda‘, bylo napsáno rusky na tom kousku látky.
Pavlyš ztratil rovnováhu. Rukou zavadil o látku a ta se rozpadla. Zmizela. A s ní i nápis.
„Jmenuji se Naděžda,“ opakoval Pavlyš.
„Cože?“ zeptal se Dag.
„Bylo tu napsáno — jmenuji se Naděžda,“ řekl Pavlyš.
„A kde, prosím tě?“
„Už nikde,“ odpovídal Pavlyš. „Dotkl jsem se toho a ono to zmizelo.“
„No zaplať pámbů,“ pronesl potichu Dag. „Uklidni se.“
„Ale vždyť já jsem naprosto klidný.“
Kapitola 3
Až do té chvíle byl koráb pro Pavlyše jakýmsi přízrakem, něčím neskutečným, jako kdyby to bylo dáno pravidly nějaké neznámé hry. A dokonce když zaznamenával na plánek, na plastickou destičku připevněnou k zápěstí levé ruky, síť chodeb a vstupních otvorů, nepodařilo se mu překročit práh této neskutečnosti. Připadal si jako laboratorní myš v bludišti. Na rozdíl od ní ale Pavlyš věděl, že toto bludiště má své meze a letí kosmickým prostorem ke sluneční soustavě.
Zpráva na šátku, který se mu rozpadl před očima, tato pravidla porušovala. Ta slova se sem nemohla dostat nějakým kouzlem, a proto z toho bylo možno udělat jediný závěr: nic takového neexistovalo. Stejného názoru byl i Dag. Byl by to i Pavlyšův názor, kdyby se ocitl na Dagově místě.
„Skutečně Naděžda?“ zeptal se Dag.
„Skutečně,“ odpověděl Pavlyš.
„Poslyš,“ pokračoval Dag, „musíš to uvážit sám. Jsi přece fyziolog. Musíš vědět, o co jde. Raději tě vystřídám, nebylo by to lepší? Nebo ještě lépe — necháme koráb jak je a nebudeme ho prohlížet.“
„Jsem v naprostém pořádku,“ prohlásil Pavlyš. „Jen se nevzrušuj. Šel jsem si pro konzervát.“
„Na co?“
„Jestli najdu ještě nějakou takovou zprávu, musím ji pro tebe uchovat.“
Při krátké cestě do své kajuty, když vytahoval ze skříňky se spoustou všelijakých věcí urovnaných Satem konzervát, celou tu dobu se snažil představit si před sebou šátek nebo snad list papíru se zprávou. Na nic podobného už nenarazil. Bylo to stejné jako s tváří někoho, koho máme rádi: snažíme si ji představit, ale paměť nám předkládá jenom jednotlivé, bezvýznamné detaily, které nás nemohou uspokojit — kadeř nad uchem, vrásku na čele. Pavlyš se mezitím vrátil do místnosti, kde na něho čekalo trochu bílého prachu (už měl strach, že zmizí i to), přestal si být jistý, že tam skutečně bylo něco napsáno. Rozum se pokoušel vyloučit jakékoli zázraky.
„Co děláš?“ zeptal se Dag.
„Hledám vchod,“ uklidnil ho Pavlyš. „Chci se dostat dál.“
„A jak to tam bylo napsáno?“ zeptal se Dag.
„Rusky.“
„Jak ten rukopis vypadal? A jaká to byla písmena?“
„Písmena? Tiskací a dost velká.“
Objevil další vchod. Jeho kryt se plynule odsunul. Byla to zvláštní místnost. Někdo ji rozdělil přepážkami na různě velké úseky. Některé byly zaskleny, jiné byly odděleny od chodby tenkou síťkou. Vprostřed chodby trčela polokoule podobající se veliké želvě asi šedesát centimetrů v průměru. Pavlyš se jí jemně dotkl. Želva se nečekaně zlehka rozjela chodbou, jako kdyby se pohybovala na dobře promazaných kolečkách. Pak narazila na stěnu a znehybněla. Paprsek svítilny ve tmě vyhmatával různá zákoutí a výklenky. Skoro všechny byly prázdné. Jenom v jednom ležely na hromadě kameny, v druhém kusy dřeva. Když se podíval blíž, zbytky dříví mu připadaly jako pozůstatky nějakého velkého hmyzu. Dál postupoval pomalu, každou chvíli podával na koráb hlášení o všem, co se dělo.
„Poslyš,“ ozval se Dag, „mám něco pro tebe. Ten koráb byl zřejmě opuštěn před čtyřiceti lety.“
„A nebylo to před třiceti?“
„Možná že i před padesáti. Dostal jsem předběžnou zprávu od mozku.“
„Neblázni,“ řekl Pavlyš. „Před třiceti lety jsme se přece ještě nedostali za hranice sluneční soustavy.“
„Já vím,“ odpověděl mu Dag, „ještě to prověřím. Jenom jestli jsi neměl halucinace.“
Neměl co prověřovat. Tím spíš, když věděli, že koráb, který našli, se od Slunce nevzdaloval. V krajním případě se k němu po řadu let blížil. Před tím se však musel vzdalovat. A před čtyřiceti padesáti lety lidé dobývali Mars, přistávali na Plutu. A tam za Plutem byl pro ně neznámý vesmír, asi jako pro dávné mořeplavce neznámé země. A v tom vesmíru neuměl nikdo mluvit ani psát rusky…
Pavlyš přešel do dalšího patra, pokoušel se orientovat v labyrintu chodeb, výklenků, komor. Po půl hodině řekclass="underline"
„Byli to nějací vetešníci.“
„A co Naděžda?“
„Zatím nic.“
Možná že stopy po Naděždě přehlédl, možná že kolem nich jen procházel. Vždyť i na Zemi stačí poodejít od standardního světa letišť a velkých měst a člověk ztratí možnost i právo posuzovat skutečný smysl věcí a jevů. Tím nesrozumitelnější byl smysl předmětů na korábu. I účel té polokoule, která se mu s takovou lehkostí rozjela, výklenků nacpaných všelijakými věcmi a přístroji, jejichž užití bylo naprosto nepochopitelné, propletence drátů a trubek, výrazných skvrn na stěnách a mřížek na stropě, úseků s kluzkou podlahou a popraskaných zpola průhledných přepážek. Pavlyš nebyl schopen přijít na to, jací obyvatelé korábu vlastně byli. Jednou se totiž dostal k místnosti, kterou mohli obývat obři, podruhé se zase ocitl před komůrkou, která mohla patřit trpaslíkům, pak dorazil k zamrzlému bazénu a připadalo mu, že vidí nějaká těla v kalném ledu. Pak se ocitl v prostorném sále, jehož vzdálená stěna připomínala přístroj posetý slepými obrazovkami, řady knoflíků se táhly u samotné podlahy i u stropu dobrých pět metrů vysoko.
Tato nelogičnost, nedůslednost neznámého světa ho dráždila, protože mu nedovolovala vytvořit si ani tu nejjednodušší pracovní hypotézu, k níž by mohl připojovat další fakta. A právě tohle jeho mozek unavený blouděním takovým labyrintem neustále vyžadoval.
Za řídkou mříží (někdy bylo možno dokonce prolézt mezi dráty) ležela černá hmota vyschlá ve vakuu. Nejspíš to kdysi byla živá bytost velká asi jako pozemský slon, že by to byl jeden z kosmonautů? Mříž ho však oddělovala od chodby. Sotva by se musel skrývat za mřížemi. Na okamžik ho napadlo, že tento kosmonaut byl potrestán. Prostě ho dali do vězení. A když pak museli ve spěchu opustit koráb, jednoduše na něho zapomněli. Nebo ho nechtěli vzít s sebou.