Po několika dnech Pavlyš vyhledal muzeum. Kosmická zima zmrazila tekutinu, v níž byly uchovávány exponáty. Pavlyš procházel pomalu od nádoby k nádobě, pečlivě prohlížel právě nádoby větší. Obával se, že tu najde Naděždu. Ve sluchátkách slyšel každou chvíli Daga nebo Sata — tak co, našels něco? Pavlyš sdílel Naděždin strach. Lepší by bylo cokoli než skleněná nádoba s formalinem. Skutečně našel nádobu s ptákem, nádherným duhovým stvořením s dlouhým ocasem a velkým okem na hlavě bez zobáku. Pak ještě našel baňku, v níž byla Bala. O ní se vypráví v následujících lístcích.
‚Stále se ve svém vyprávění pletu, protože to, co se děje nyní, je důležitější než to, co se událo před lety. Nejsem nějak v stavu popsat to mé dobrodružství souvisle. Ocitla jsem se v malé místnůstce. Svítilo tam světlo, tlumené a mrtvé světlo. To nebyla místnost, kde žiju teď. V místnůstce se povalovaly vykopané lastury, které sem hlupáčkové dopravili asi před rokem. Za více než čtyři roky jsme celkem šestnáctkrát zastavovali, vždycky přitom propukal strašný zmatek, hlupáčkové do korábu vláčeli nejrůznější věci, někdy i živé bytosti. Tak se také v mé místnůstce kromě mne objevil i hrníček, který jsem tehdy u řeky myla a který se mi později velice hodil, větvičky z borovice, tráva, kameny a různý hmyz. Teprve pak jsem pochopila, že se potřebovali dozvědět, co mi mají dávat k jídlu. Nejdřív jsem totiž myslela, že se sem ty věci dostaly čistě náhodou. Nejedla jsem nic, neměla jsem na to ani pomyšlení. Sedla jsem si, zaklepala na stěnu, byla pevná, tvrdá, stále jsem kolem sebe slyšela bzučení, jako kdyby tu pracovaly stroje z parníku. Kromě toho jsem pocítila velkou lehkost, tady je vůbec všechno lehčí než na Zemi. Kdysi jsem četla, že na Měsíci je přitažlivost taky menší a jestli vůbec někdy lidé poletí ke hvězdám, jak o tom psal Ciolkovskij, nebudou vážit vůbec nic. Právě tahle slabá přitažlivost mi pomohla pochopit, že už nejsem na Zemi, že mě unesli, odvezli dočista jako kavkazského zajatce a pořád se nemohli dostat na místo určení. Strašně moc věřím, že i lidé na naší Zemi se jednou naučí létat do kosmického prostoru. Mám ale strach, že než k tomu dojde, bude pozdě.‘
Pavlyš tyto řádky přečetl nahlas. Dag na to řekclass="underline"
„O jeden jediný rok se nedožila první družice.“
Sato ho však poopraviclass="underline"
„Ona ale byla naživu, když létal Gagarin.“
„Snad. To jí ale život neusnadnilo.“
„Kdyby to věděla, bylo by to pro ni snazší,“ uvažoval Pavlyš.
„Tím si nejsem jist,“ pochyboval Dag. „Určitě by v takovém případě čekala, že ji někdo osvobodí. A nedočkala by se.“
„O to přece nejde,“ řekl Pavlyš. „Pro ni by bylo důležité vědět, že my to také dokážeme.“
A dál už četl nahlas, dokud se neunaviclass="underline"
‚Přinesli mi potravu a čekali ve dveřích, jestli to budu jíst nebo ne. Ochutnala jsem takovou podivnou kaši, trochu slanou, spíš jídlo bez chuti. Tehdy jsem ale měla hlad a byla jsem pořád trochu jako omráčená. Stále jsem pozorovala hlupáčky, stojící ve dveřích jako želvy, a požádala jsem je, aby sem přivedli jejich velitele. Nevěděla jsem tehdy, že jejich náčelníkem je STROJ, který je umístěn podél celé stěny toho nejvzdálenějšího sálu. Nevěděla jsem, co je to za pány, vlastně to nevím ani dnes, kteří vyslali do vesmíru tenhle koráb a v něm jenom samé kovové automaty. Pak jsem přemýšlela, jak se dozvěděli, jaká strava mi neuškodí. A lámala jsem si hlavu, dokud jsem se nedostala do jejich laboratoře. Tady mě napadlo, že mi vzali krev, když jsem byla v bezvědomí, a podle ní prozkoumali můj organismus Podle toho přišli na to, co v jakých dávkách potřebuju, abych neumřela hlady. Ale co to je, když se řekne, že něco chutná, o tom nemají ani potuchy. Na ty hlupáčky se už dlouho nezlobím. Jsou jako vojáci, kteří plní rozkaz. Jenomže vojáci, mohou vždycky přemýšlet, oni však ne. Celé první dny jsem proplakala, chtěla jsem na svobodu a pořád jsem nebyla schopna pochopit, že ke svobodě musím letět a letět. A nikdy nedoletět.
… Najednou jsem byla plná takového neklidu. Byla to určitě předtucha, že už nejsem sama. Mám teď takový dojem, že se brzy musí něco stát. Neměla jsem potuchy, jestli to bude k lepšímu. K horšímu se to snad už ani změnit nedá. Dnes se mi zdálo o Olince a ve spánku mi bylo divné, že neroste, že je pořád taková malá. Vždyť už by měla být velká. Ale ona se pořád jenom smála. Když jsem se probudila, seděl ve mně právě ten neklid.‘
Kapitola 6
‚Nemohlo to snad znamenat, že Olinka už není na světě? Až doposud jsem vůbec nevěřila na nějaké předtuchy. Ani na frontě ne. Už jsem se takových hloupých úvah nabažila. A teď jsem se celý den nemohla uklidnit. Pak mě napadla ještě jedna věc — jak můžu vědět, že ty dny počítám správně? Čárku udělám vždycky, když ráno vstanu. Jenomže je to doopravdy ráno? Co když teď spím častěji. Nebo naopak méně? To se přece nedá odhadnout. Tady je všechno pořád stejné. Napadlo mě, že třeba neuplynuly celé čtyři roky, ale jenom dejme tomu dva. Nebo rok. Může to ale být docela naopak, mohlo uplynout pět, šest, sedm nebo kdo ví kolik roků. Kolik je teď Olince let? A kolik je mně? Třeba jsem už stará ženská. Tak mě to rozrušilo, že jsem se rozběhla k zrcadlům. Samozřejmě že to žádná zrcadla nebyla. Bylo to trochu vypouklé, kulaté a podobalo se to televizním obrazovkám. Někdy se na nich míhají zelené a modré klikaté čáry. Žádné jiné zrcadlo nemám. Dlouho jsem se do těch obrazovek dívala. Dokonce i hlupáčkové, kteří tam měli službu, mi dávali znamení a ptali se, co potřebuji. Jenom jsem po nich mávla rukou. Už je pryč čas, kdy jsem jim říkala, že to jsou kati, trapiči, fašisti. Teď už se jich nebojím. Bojím se jenom jejich Stroje. Toho velitele. Dlouho jsem se dívala do zrcadel, přecházela od jednoho ke druhému a hledala to nejsvětlejší. Nic jsem si tím ale nevysvětlila. Snad jsem to skutečně byla já, jenom jsem měla propadlejší oči a tváře jako kdyby mi zmodraly. To ale nejspíš bylo tím zrcadlem. A pod očima jsem samozřejmě měla váčky. Vrátila jsem se k sobě.‘
„To je ale zajímavé, co tomu říkáš, Pavlyši?“ zeptal se Dag.
„Co máš na mysli?“
„Přece tenhle problém. Když izoluješ na několik let člověka, že neví nic o průběhu času mimo prostor, kde žil, změní se nebo nezmění jeho biologický cyklus?“
„Na tohle teď zrovna vůbec nemyslím,“ zavrtěl hlavou Pavlyš.