„Sehni se a přičichni si k nim,“ řekl zahradník, „překrásně voní.“
Chlapec si klekl a vdechl něžnou vůni, smíchanou s pachem vlhké rozehřáté země.
„Ach,“ zašeptal a sklonil se ještě hlouběji. „Ach, vždyť to je…“ Nedokázal to vyjádřit. Vůně mu připomínala něco nejasného, nějakou vzpomínku, která ho zneklidňovala.
Ostatní děti si už prohlédly trávu i stromy, ale on pořád ještě klečel a skláněl se nad něžnými lístky.
„Tak, končíme!“ řekla učitelka a podívala se na hodinky. „Musíme zpět. Poděkujte zahradníkovi za zajímavou exkurzi.“
„Děkujeme,“ řekly děti sborově.
„Na shledanou!“ odpověděl jim zahradník. „Přijďte zase!“
„Určitě!“ řekla učitelka. „Tuto exkurzi máme v rozvrhu pro první třídu. Teď přijdu až zase příští rok s novými žáky.“
Chlapec už byl ve dveřích, když se stal ten zázrak. Obrátil se a zahradník mu podal jednu fialku. Přitom spiklenecky přitiskl prst ke rtům.
„To je pro mě?“ tichounce se zeptal chlapec.
Zahradník přikývl.
„Čekáme na tebe!“ zavolala na chlapce učitelka, „pokaždé jsi poslední!“
„Už běžím!“ Strčil si kvítek pod paži a proklouzl do chodby.Ten večer šel chlapec spát dřív než jindy. Zhasl světlo a položil si fialku vedle sebe na polštář. Dlouho ležel s otevřenýma očima a o něčem přemýšlel.
Bylo už ráno, když matka zaslechla z dětského pokoje podivné zvuky.
„Zdá se mi, že chlapec pláče,“ řekla muži. „Asi se na té exkurzi příliš unavil,“ zabručel otec a převrátil se na druhou stranu. „Už večer jsem si všiml, že je nějaký divný.“
„Musím se podívat, co mu je,“ řekla matka. Chlapec seděl na postýlce a hořce plakal. „Co se ti stalo, můj maličký?“ sedla si k němu a objala ho. „Podívej se!“ a rozevřel pěstičku. „Co je to?“
„Fialka!“ Na dlani mu leželo několik pomačkaných lístečků a zvadlý stonek. „Je to fialka. Zahradník mi ji daroval. Tak krásně voněla!“
„Ale jdi, ty můj hlupáčku!“ řekla matka. „To bys měl proč plakat. Máme doma takové krásné růže.“ Vstala a přinesla ze sousedního pokoje vázu. „Chceš, nařídím je na nejsilnější vůni?“
„Nechci, nelíbí se mi tyhle květiny.“
„Ale ty jsou přece mnohem krásnější a voňavější než tvoje fialka.“
„To není pravda!“ řekl chlapec a pěstičkou bušil do polštáře. „To není pravda! Fialka — to je něco docela jiného. Ona… ona…“ A znovu se dal do pláče, protože se mu nepodařilo najít to pravé slovo.
Ilja Varšavskij
ATOL
„Teď si můžeme hrát na robinzony, co hrdlo ráčí,“ řekl tatínek. „Máme teď skutečný neobydlený ostrov, na něm chatrč, a dokonce i Pátka.“
To byl ohromný nápad, dát tlustému a neohrabanému robotovi jméno Pátek.
Robot byl ještě docela nový, v slunečních paprscích na něm z každého švů prosakoval olej.
„Podívej, jak se potí,“ řekl jsem.
Stáli jsme na břehu a dívali se na odplouvající Albatros. Byl už od nás tak daleko, že jsem nemohl rozeznat, zda jsou ještě na palubě lidé, nebo ne. Potom z komína vystoupil oblak páry a za několik vteřin v dálce zaznělo dlouhé houkání.
„Konec,“ řekl tatínek, „půjdeme do chaty.“
„Kdo tam bude dřív?“ vykřikla maminka a všichni jsme se úprkem hnali do domečku. Přímo u cíle jsem zakopl o kořen a natáhl se jak dlouhý, tak široký. Tatínek řekl, že to je nešťastná náhoda a že musíme běh opakovat. Maminka se ptala, zda jsem se moc neuhodil. Řekl jsem, že to vůbec nic není a že klidně můžu znovu běžet ke břehu a nazpět, ale vtom se ozval zvonek a tatínek řekl, že to asi bude z Albatrosu a že závody musíme odložit.
Zvonek zvonil jak pominutý, dokud tatínek nezapnul videofon. Na obrazovce se objevil kapitán Albatrosu. Pořád ještě byl ve skafandru a v helmě.
„Odplouváme,“ řekl, „protože…“
„Já vím,“ přerušil ho tatínek.
l 73“Budete-li něco potřebovat…“
„Vím, vím. Šťastnou cestu.“
„Děkuji. Buďte šťastni!“
Tatínek zmáčkl vypínač a obrazovka zhasla.
„Táti,“ zeptal jsem se, „odešli navždycky?“
„Vrátí se pro nás,“ řekl tatínek.
„Kdy?“
„Asi za tři měsíce.“
„Tak dlouho?“
„A copak ty nejsi rád, že konečně můžeme být sami a nikdo nám nebude překážet?“
„To se ví, že jsem rád,‘’ řekl jsem a byla to pravda pravdoucí. Vždyť za celý život jsem viděl tatínka jen třikrát a nikdy déle než měsíc. Pokaždé když přiletěl, nahrnulo se k nám tolik lidí, že jsme nemohli udělat krok, aby okolo nás nebyl zástup. Tatínek rozdával autogramy a odpovídal na spousty otázek. Nikdy jsme nemohli být skutečně sami.
„Tak pojďte, prohlédneme si to naše království,“ navrhl tatínek.
Naše chata měla čtyři místnosti: ložnici, jídelnu, můj dětský pokoj a tatínkovu pracovnu. Pak tam ještě byla kuchyně a mrazicí komora. Tatínek měl v pracovně spoustu všelijakých aparátů a velký elektropočítač. Řekl mi, že mě s ním naučí zacházet, abych mu mohl pomáhat, až bude psát zprávu o své činnosti.
V mém pokojíku byla postel, stůl a velká knihovna nabitá knihami až do stropu. Chtěl jsem si je ihned prohlédnout, ale tatínek řekl, že to mohu udělat později, až si důkladně prohlédneme celý ostrov.
Na dvoře byla malá elektrárnička. Zkusili jsme ji dát do chodu, maminka stála opodál a říkala, že takoví mechanici, jako jsme my dva, určitě něco přepálí, ale nic nám neshořelo, jen jsme prověřili, zda jsou akumulátory nabité.
Potom jsme prohlédli anténu. Tatínkovi se nelíbilo, jak je nastavena, a tak poručil Pátkovi, aby vylezl nahoru a obrátil ji přímo na sever. Jenže sloup byl kovový a robot po něm klouzal a zanic se nemohl nahoru dostat. Našli jsme s tátou v elek-trárničce kalafunu a posypali s ní Pátkovi dlaně a kolena a on pak obratně vylezl na sloup a udělal všechno, co bylo třeba, a my jsme mu dole tleskali.
„Táti, můžu se vykoupat v moři?“ zeptal jsem se.
„To nejde!“ odpověděl mi.
„A proč?“
„Je to pro tebe nebezpečné.“
„A pro tebe taky?“
„Taky.“
„Ale já jenom docela blízko u břehu!“
„V moři se koupat nemůžeme,“ řekl a já jsem si pomyslel, že když tatínek tam někde na dalekých planetách jednou řekne „nemůžeme“, tak si asi nikdo z posádky nedovolí slůvkem odporovat.
„Můžeme se koupat v laguně,“ řekl tatínek.
Proč by ne. Nebylo to o nic horší než v moři, protože laguna byla jako veliké jezero uvnitř ostrova a voda v ní byla teploučká a průzračná až na dno.
Nejdříve jsme závodili v plavání a potom jsme se s tátou předháněli, kdo sebere víc škeblí ze dna laguny a já jsem jich sebral víc, protože tatínek sbíral jen jednou rukou a já dvěma.
Když nás to přestalo bavit, udělali jsme mamince korunu z korálových větviček a z mořských rostlin a tatínek ji ozdobil mořskou hvězdou.
Maminka vypadala jako skutečná královna. Klekli jsme si před ní na koleno a ona nás pasovala na rytíře.
Potom jsem navrhl Pátkovi, aby si se mnou zaplaval. Bylo to moc legrační, jak Pátek vždycky přišel až k vodě, uvnitř mu to začalo skřípat a začal nerozhodně couvat. Pak si najednou odšrouboval prst na ruce, hodil ho do vody, a když palec šel ke dnu, Pátek důležitě řekl, že roboti plavat nemůžou. Váleli jsme se smíchy, protože měl přitom neobyčejně samolibý vzhled. Tak jsem se ho zeptal, zda roboti mohou nosit na rukou malé chlapce. Řekl, že ano. Stoupl jsem si mu do dlaní a on mě vyzvedl vysoko nad hlavu, až k vrcholku palmy. A já jsem trhal kokosové ořechy, házel je dolů a tatínek je chytal.