Když se slunce blížilo k obzoru, navrhla maminka, abychom šli pozorovat západ.Slunce se zbarvilo do ruda, u hladiny se zploštilo jak koblížek a od něho se až k našemu břehu protáhla červená svítící cesta. Zamhouřil jsem oči a představoval si, jak po té cestě utíkám až k Slunci.
„Táti,“ zeptal jsem se, „letěl jsi někdy přímo na Slunce?“
„Letěl,“ odpověděl mi.
„A je tam taky taková světelná cesta až k němu?“
„Ne.“
„A jaké je tam nebe?“
„Černé,“ řekl tatínek. „Tam je všechno jiné… neznámé a… nepřátelské.“
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Někdy ti to všechno řeknu podrobně, synku,“ řekl, „ale teď pojďme večeřet.“
Doma jsme si vymysleli prima hru. Maminka stála u lednice a my jsme hádali, co má právě v ruce. To se ví, že jsme oba hádali svá nejoblíbenější jídla a jako zázrakem jsme vždycky uhádli. Takže to byla večeře přímo královská.
Tatínek otevřel láhev vína a řekl, že mužům po koupání neškodí vypít skleničku. Nalil mně i sobě plnou skleničku a mamince jen trochu.
„Jen na přípitek,“ řekla.
Po večeři jsme se dívali na televizi. Vysílali koncert a hlasatel oznámil, že je to koncert věnovaný nám. Maminka zrůžověla radostí a pýchou nad tím, že je náš tatínek tak slavný.
Zpívali ty nejkrásnější písně, a jedna zpěvačka dokonce zazpívala, moji oblíbenou písničku o veverce, jak si sbírá oříšky. Jak se mohli dozvědět, co máme rádi?
Když vysílání skončilo, řekl tatínek, že musí psát zprávu, a já jsem si šel lehnout.
Byl jsem už v posteli, když mi maminka přišla dát dobrou noc. „Mami, poseď tu chvíli se mnou,“ poprosil jsem.
„Ráda, můj chlapče,“ řekla a sedla si na mou postel.
Otevřeným oknem svítil měsíc a bylo světlo jako ve dne. Díval jsem se na maminčinu tvář a myslel na to, jak je mladá a krásná. Políbil jsem jí ruku, která příjemně a jaksi smutně voněla.
„Mami, proč něco voní vesele a něco smutně?“
„To nevím, můj milý,“ odpověděla mi. „Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Snad je to tím, že s každou vůní máme spojenou nějakou vzpomínku, smutnou nebo veselou.“
„To je možné,“ řekl jsem.
Bylo mi krásně. Vzpomínal jsem na den, který jsme prožili, na nejkrásnější den svého života, a s radostí jsem myslel na to, že takových dní je ještě před námi osmdesát devět.
„Mami, život je takový krásný,“ řekl jsem, „a tak se nechce umírat.“
„Co ty, můj vrabečku?“ povídala. „Proč bys ty měl myslet na smrt? Máš před sebou ještě dlouhatánský život!“
Bylo mi jí moc líto. Ještě na Albatrosu jsem v noci slyšel, jak si s tatínkem povídali o té strašné nemoci, kterou se otec nakazil v kosmu, i o tom, že nám zbývají nejvýš tři měsíce života, jestli za tu dobu lékaři nenajdou způsob, jak ji léčit. Proto byla posádka Albatrosu ve skafandrech a my jsme se nevzdalovali z kajuty, a proto se ani nemůžeme koupat v moři.
Přesto jsem si pomyslel, že když se lidé mají rádi, mají si říkat vždycky pravdu.
„Neříkej to, maminko, prosím tě…,“ řekl jsem. „Vždyť jestli se nepodaří najít způsob, jak léčit tu nemoc…“
„Najde se,“ tiše řekla maminka. „Zcela jistě se najde. Nepochybuj o tom.“
Vadim Šefner
NEŮNOSNÉ TAJEMSTVÍ
PŮJČKA OD OSUDU
V tom červnovém dni stál J. Lesovalov pod sosnou u cesty a schovával se před lijákem. Čekal na autobus. Silnice se svažovala dolů, po asfaltu tekla voda proudem a nesla s sebou lesní prsť, drobné větvičky, šupinky ze šišek a zežloutlé jehličí. Zdálo se, že se celá silnice pohybuje jako běžící pás. To se tak okázale stěhovalo do lesa léto. Nahoře na nebi myli ve spěchu okna a voda přitom tekla proudem na zem. S hlasem a hřmotem tam stěhovali neviditelný nábytek. Metrákovým kladivem zatloukali do neviditelných stěn neviditelné hřeby a nebeští svářeči tam ve spěchu dokončovali různé nedodělané stavební práce a nebe od toho třeštilo, hřmělo a utápělo se v elektrických výbojích.
Za bouřky je nebezpečné stát pod stromem, ale J. Lesovalov na to nemyslel. Přemýšlel o tom, jak by co nejzajímavěji napsal fejeton a dal mu co nejpřitažlivější název. „Tak jednají čestní lidé!“ nebo: „Jinak jednat nemohl!“ A což jestli takhle: „Čestný nálezce?“ No, to by nebylo nejhorší!
Šlo o tohle: nedávno přišel do redakce dopis, v němž kdosi dosti nejasně psal, že noční hlídač jednoho leningradského klubu při noční obchůzce našel aktovku, v níž bylo deset tisíc rublů. Jak se později ukázalo, zapomněl ji v kině pokladník D. M. Peričko. Pokladník na to přišel až ráno. Utíkal o překot do klubu a našel tam hlídače N. Lesovalova, který mu sdělil, že nález v úplnosti odevzdal do nejbližší banky. Protokol o tom byl napsán a podepsán M. I. Bakšejevovou, provozářkou klubu.
Vedoucí redakce Savejkov poslal do klubu začínajícího novináře J. Lesovalova, aby napsal o poctivém hlídači článek do novin. „Tím spíš, že je to váš jmenovec,“ dodal Savejkov. „Bude to zajímavé. Lesovalov o Lesovalovovi.“
„Žádný Lesovalov o Lesovalovovi, nýbrž Anakonda o Lesovalovovi,“ rozhodně protestoval Jurij. Jeho příjmení se mu vůbec nelíbilo a dávno si vybral tvůrčí pseudonym. Ostatně, dosud žádný článek ani zpráva s tímto pseudonymem nevyšla, všechno, co dosud napsal, bylo slabé. Dokonce už ho podezírali, že nemá novinářský talent. Proto byl tento úkol rozhodující. Jestli i tento fejeton bude špatný, dostane Jurij Lesovalov padáka.
Následující den Anakonda (budeme mu tak říkat, když si to tak přeje) odjel do klubu. Shromáždí tu nějaké informace o N. I. Lesovalovovi. Jak se ukázalo, Lesovalov také nebyl bez poskvrny. Rád se napil. Občas byl drzý k výše postaveným. Pokud jde o tu aktovku, tak to ano, to bylo vskutku tak. Jenže to je přece jeho povinnost. Vloni, například, našel v sále dámskou kabelku s 58 rubly a také ji vrátil majitelce.
Anakonda hlídače v klubu nezastihl, jednak proto, že přišel ve dne, ale také proto, že hlídač, jak se ukázalo, odjel před třemi dny na dovolenou do Gnězdova, vesničky vzdálené od města asi třicet kilometrů. Jurij zjistil přesnou adresu a okamžitě se vydal na autobusové nádraží. Zanedlouho byl v Gnězdově.
Hlídač se ubytoval u svých příbuzných v dřevěném přístavku. Když Jurij zaklepal, vyšla Lesovalovova manželka, již starší a na svůj věk trochu příliš pestře oblečená žena. Požádala Jurije, aby chvíli počkal, že muž spí. Jak se ukázalo, měl včera hosta. Pokladník Peričko, jakmile dostal zpět svou aktovku a vyplatil mzdy, přijel okamžitě Lesovalovovi poděkovat. Přivezl dort nejlepší značky a tři balíčky zrnkové kávy. „Můj se ovšem urazil — ten stojí o něco jiného. Ale pokladník mu povídá: ‚Po téhle zkušenosti sám nevezmu kapku do úst a ani jiným to nedovolím.‘ Konečně mu to došlo, jak je vidět!“ zakončila svůj projev a šla vzbudit muže.
Konečně z přístavku vyšel vysoký stařík. Byl zamračený — možná kvůli tomu dortu, anebo byl vůbec takový. Zprávu o tom, že Jurij chce o něm psát, přijal bez zvláštního nadšení.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se zachmuřeně. „Jurij Lesovalov… Ale vlastně jsem Anakonda.“