„Cože?“ ještě hrozívej i se zeptal stařík. „Jaká Anna Konda?“
„Anakonda je takový had. Žije v povodí Amazonky, někteří jedinci dorůstají až do délky patnácti metrů.“
„Nač potřebuješ takové hadí jméno?“ netaktně se zeptal hlídač.
„Je to můj tvůrčí pseudonym. Zní to mužně a zároveň romanticky,“ trpělivě vysvětloval Jurij a otevíral přitom blok. „Řekněte mi svými slovy, co vás vedlo k takovému čestnému jednání?“
„Co by mě vodilo,“ lhostejně odfrkl stařík. „No tak mi aspoň řekněte, jak se to všechno stalo.“
„Seděl jsem v noci ve vestibulu. Najednou jsem odněkud ucítil kouř. Tak jsem zašel do kinosálu. Uklízečka, ta líná Ljudka, má sál uklidit po každém posledním promítání, ale odešla dřív a řekla, že to prý udělá až ráno. To víte, v poslední řadě kluci někdy kouří, je to taková parta chuligánů. A tak mě napadlo, že tam možná odhodil někdo oharek. Vešel jsem do sálu a zdálo se mi, že je všechno v pořádku. Jdu uličkou mezi sedadly a koukám, že se v poslední řadě pod křeslem něco leskne. Šel jsem tam. Byla to půllitrovka a na dně bylo nejmíň půl deci, a možná i trochu víc. Potom jsem se koukl kolem — no a vedle stála ta aktovka. Samozřejmě že jsem ten zbytek vodky dopil, přece ji nevyliju. A flašku jsem strčil do kapsy, je přece zálohovaná a kopejky se neválejí na chodníku.“
„A aktovku? Co jste udělal s aktovkou?“
„No, tu jsem otevřel. Vidím, jsou tam peníze a ještě nějaké papíry. Šel jsem do vestibulu a odtud jsem zavolal Bezpečnost. A tam mi služba řekla, že když jsou v aktovce dokumenty, mám to radši dát přímo do banky. A tak jsem to tam ráno zanesl a odevzdal proti podpisu.“
„A co vás v tom okamžiku napadlo, jaké myšlenky se honily vaším vědomím i podvědomím?“
„Ale nic mě nehonilo, byl jsem strašně ospalý.“ Víc už ze staříka nevymačkal. A teď Anakonda stál a přemýšlel, jak z té trochy informací, které se dozvěděl, udělat oslňující fejeton.
Bylo po bource. Autobus nejel a Jurij se rozhodl, že půjde pěšky na další stanici. Asfalt byl ještě vlhký, ale voda už po něm netekla. Dýchalo se lehce. Svět byl jako vymydlený a provětraný. Jurij šel a v-rytmu kroků se mu začala rýsovat kostra fejetonu. Jen ho pořád zneklidňovaly mravní nedostatky hlídače: jeho nerudná povaha, omezená inteligence a směšná malichernost („kopejky se přece na chodníku neválejí“), nedostatek úcty před představitelem tisku… Bude si muset hodně domyslet, aby vznikl životný obraz čestného nálezce. Tu se najednou Anakonda zastavil.
Dva kroky od krajnice ležela hnědá aktovka. Byla nová, ale ne zrovna luxusní. Mohla patřit žákovi vyšší třídy stejně dobře jako studentovi nebo inženýrovi. Nebyla moc plná, a kdyby v levém rohu nebyla vyboulená, mohla se zdát docela prázdná. Něco v ní zřejmě bylo. Aktovka byla suchá. Musel ji někdo ztratit před chvílí, už po dešti, ačkoliv tudy snad za celou tu dobu nikdo neprošel ani neprojel.
Anakonda se rozhlédl na všechny strany a potom aktovku zvedl. Byla podivuhodně těžká. Co když je v ní zlato? prolétlo Anakondovi hlavou.
Ještě jednou se rozhlédl na všechny strany a nedočkavě sešel z cesty do lesa. Mokrý mech mu čvachtal pod nohama. Kapičky deště na konečcích borových větví jako by na něj mrkaly, jako by les třeštil na Jurije oči. Ptáci, kteří za bouřky mlčeli, se teď rozezpívali a rozkřičeli, až z nich šel strach.
Nakonec Jurij našel pařez zakrytý ze všech stran borovým mlázím. Sedl si. Otevřel aktovku. Byly v ní dvě přihrádky. V jedné ležela velká zelená obálka, ve druhé tmavá koule, o trošičku větší než kulečníková. Jurij ji vzal do ruky a ihned ji zase položil zpět. Byla podivně studená a těžká. Potom vzal obálku. Byl na ní symbol nějakého podniku s názvem, který se nedal přečíst, a dále text hustě napsaný na stroji. Uprostřed obálky bylo tužkou napsáno: 10 000 rublů. Snad tam doopravdy nejsou peníze?
Anakonda natrhl obálku ze strany. Do ruky mu vypadl balíček desítirublovek v originálním bankovním balení (10X100). Potom balíček padesátirublovek (50 X 100). Potom opět balíček desetirublovek… bylo to skutečně deset tisíc, jak stálo na obálce. Jurij znehybněl, hlavou mu vířily současně dvě zcela protichůdné myšlenky:
„Tyto peníze je třeba neprodlené odnést do banky.“
„Tyto peníze se vůbec nemusí odnést do banky.“ Zapálil si, dychtivě vtáhl dým a řekl mladé sosničce, která rostla hned vedle pařezu: „Kdyby to našel někdo jiný, tak by možná také uvažoval, má-li to vrátit, nebo ne.“
Po bouřce nastalo bezvětří. Sosnička stála mlčky, ani se nezachvěla. Kouř z cigarety zvolna ovíjel větvičku sklánějící se nad obálkou a jehličí jako by se v něm rozplývalo a ztrácelo tvar. Několik kapek tiše spadlo na zelený papír. Ze silnice se ozval tichý šum — blížilo se osobní auto. Možná že to oni ztratili aktovku a teď ji hledají. Ale auto projelo kolem a ze silnice se už neozval ani zvuk. Jurijovy myšlenky překotně přeskakovaly z jednoho na druhé.
„Pro dědu to nic neznamená, odevzdat nalezené peníze… To bude ale senzační materiál… Stařík nemá žádné kulturní potřeby… jen si pomyslete, jak se všichni budou divit… Pro staříka to nebylo nic zvláštního, odevzdat peníze do banky… to ale bude senzace: mladý žurnalista, který právě píše o takovém tématu… Ale já ty peníze potřebuju… také najde aktovku s penězi a poctivě je odnáší… Ty peníze budou pro mne materiální základnou… do banky, ale ne, nejdříve do redakce, a všichni mu gratulují… Ale vidy C o těch penězích vím jen já… Gratulují a obdivují jeho tvůrčí úspěch… Můžu si sám pro sebe myslet, že jsem ty peníze vyhrál…“
Nacpal balíčky peněz zpět do obálky a položil si ji na kolena obráceně, tak aby ani náhodou nemohl přečíst symbol s názvem podniku. (Kdybych přečetl název podniku, věděl bych, komu peníze patří, a už by to byla krádež. A když si ho nepřečtu, nebudu vědět, odkud jsou, a je to tedy jenom anonymní nález). Potom si znovu zapálil, opět vytáhl peníze z obálky a podíval se na ně. Pak vstal a začal si balíčky peněz strkat do kapes. Sako, ze všech stran vycpané, mu bylo najednou těsné, přiléhalo k tělu jak plovací vesta. Anakonda složil obálku a zastrčil si ji do zadní kapsy u kalhot. Teď je ještě třeba zbavit se aktovky, zahodit ji někam, kde ji nikdo nikdy neuvidí. Na silnici se radši nebude vracet, půjde lesem na druhou cestu.
Neberu si těch deset tisíc navždycky! řekl si rozhodně. Beru si je jako půjčku od osudu. Až jednou budu hodně vydělávat, přečtu si, co je napsáno na obálce, poznám, komu ty peníze patří, a vrátím je. Donesu je do banky a řeknu: „Přijměte tuto sumu od neznámého…“
Šel stále hlouběji do lesa a snažil se jít přímo. Brzy však musel uhnout, protože mu cestu přehradil ostnatý drát. Tmavý, jako opuchlý od rzi, visel na polozhnilých kůlech a ve smyčkách se válel po zemi. Jurij zatočil doprava a přišel k jakémusi zákopu. Na jeho okraji rostly mladé osiky. Na dně, porostlém vysokou trávou, stála průzračná studená voda. Tady tu aktovku zahodím, pomyslel si Anakonda. Ale neodhodil ji, rozmyslel si to. Najdu si jiné místo. Nějak se mi to nelíbí, házet ji zrovna sem.
Šel rychle dál a stále zvyšoval tempo. Okolo byla rovina, jen tu a tam malé kopečky a na nich neduživé břízky, jak tomu bývá na blatech. Došel až k jezírku s rezavou bahnitou vodou. Šel podél rašeliniště. Tady se aktovka rychle potopí, vždyť je v ní ta těžká koule, myslel si. „Aspoň k něčemu ta pitomá koule bude dobrá.“