Rozhoupal aktovku a mrštil jí doprostřed jezírka. Opsala parabolu, těžce dopadla na vodu a šla ke dnu. Po jezírku se rozběhla kola, — ode dna vyplavaly bublinky a rozprskly se, potom se všechno uklidnilo. Teď se nikdy nikdo nic nedozví.
OBJEVUJE SE KOULE
Dlouho Anakonda bloudil po nebezpečné slatině, až konečně našel ušlapanou lesní stezku. Zdálo se, že vede k nějaké silnici. Jurij spěchal.
Stmívalo se. Bylo mu zima, v rašeliništi si promočil boty. Nebyly teď k ničemu. Nevadí, říkal si, zítra si koupím nové, a vůbec, začnu s mnoha nákupy. Především nový oblek, potom magnetofon, pak… Vtom zaslechl za zády jakýsi šramot a ohlédl se.
Po cestě za ním se kutálela koule. Tmavá, velká asi jako kulečníková.
Anakonda se zastavil. Koule se také zastavila tři kroky od něho. Anakonda se lekl. Tamtu jsem hodil do jezera, ta se podle všech fyzikálních zákonů potopila, řekl si, vrátil se a vzal kouli do ruky. Byla to tatáž koule! Velice těžká a velice studená. Jurij si rychle vybavil, jak koulaři vrhají koulí, vší silou jí mrštil do mechu a rychle se pustil dál.
Před ním byl malý úvoz a můstek přes potok. Musím rychle na druhou stranu, řekl si Jurij a ohlédl se.
Koule se pohybovala po cestě za ním. Ta je ale umíněná! projelo mu hlavou. Zrovna tak jako Klára! Klára byla holka z jejich dvora. Kdysi ji všechny děti škádlily a pokřikovaly na ni: „Piky piky na hlavu, já už s Klárou nehraju!“ A Klára přesto za nimi běhala, nedala se ničím odradit, nebylo možné se jí zbavit, byla neuvěřitelně vytrvalá. Teď běhá vytrvalostní běh. No, a koule se kutálela po cestě pořád dál za Anakondou. „Tak takhle to dál nepůjde!“ vykřikl Jurij a vrhl se na kouli. Chytil ji, přeběhl po vratkém můstku přes potok a hodil ji do tůně. Koule zmizela v hloubce.
Jurij udělal dva kroky, ohlédl se a co nevidí: koule se vynořila a kutálí se k němu po hladině vody, proti proudu.
To už se dal Jurij do běhu, co mu nohy stačily. Když běžel nahoru úvozem, opět se ohlédl. Klára (pro větší pestrost budeme kouli občas nazývat Klára, abychom čtenáře stálým opakováním neunavovali) se bez námahy koulela za ním nahoru do svahu. Anakonda se vrhl do lesního houští a začal kličkovat mezi kmeny, aby svedl kouli ze stopy. Ale brzy přišel na to, že koule teď pluje ve vzduchu asi tak ve výšce jeho hlavy. Pohybovala se prostorem neobyčejně dovedně, vybírala si mezi kmeny nejkratší cestu. Její pohyby se nepodobaly letu, byly to jakési skoky v horizontální rovině. Občas měnila směr doslova v pravém úhlu, navzdory všem zákonům setrvačnosti. Ani jednou nezavadila o větvičku živého stromu, ale když se jí do cesty nachomýtla nějaká souška, bez zpomalení a také beze zvuku prošla jejím kmenem a nechala po sobě úhledný kruhový otvor. Anakonda se rozběhl na lesní mýtinu, kde dohoříval táborák. Zřejmě tu nedávno, už po bouřce, odpočívali lovci z města,ti udatní bojovníci se všemi bezbrannými živými tvory. Jurij si sedl na pařez, aby si trochu odpočinul. Klára zůstala viset ve vzduchu tři kroky od něho bez jediného náznaku pohybu, jako by ležela na neviditelném sloupu.
Anakonda dostal nápad. Šel do lesa nasbírat dříví. Koule plula stále stejně vysoko za ním. Jurij nabral velkou náruč chrastí a hodil ji do ohně. Ten vzplanul a vysoké plameny šlehaly až ke korunám stromů. Anakonda přistoupil ke kouli visící ve vzduchu a snažil se ji přistrčit nad oheň. Ale Klára se nedala. Anakonda tlačil co mohl, ale koule visela, jako kdyby ji někdo přiletoval do prostoru. Jurij celý zmožený usedl na pařez a tupě hleděl do země. Koule jako by najednou uhodla, co se od ní čeká, klesla dolů a dobrovolně se skutálela do ohně, přímo doprostřed, na hořící uhlíky.
„Tam patříš!“ řekl Anakonda s úlevou.
Zapálil si a natáhl nohy k ohni. Z mokrých bot šla pára, nohy se ohřály. Bylo hluboké ticho, ptáci už se uložili ke spánku. Večerní soumrak táhl z lesa na mýtinu a mísil se s kouřem táboráku. Oheň vesele plápolal a vydatně dýmal. Doufám, že všechny mechanismy v kouli už shořely, přemýšlel Jurij. Ale co si ti dnešní technici nevymyslí, zkonstruovat takovouhle kouli! Mudrlanti, koumali a přemýšleli, ale přece to nedomýšleli. Koule se jako pitomá sama vrhla do ohně. No, teď můžu jít. Ale měl bych uhasit oheň. Jen co nalámu větve, abych mohl plameny utlouct.
Anakonda vstal, udělal dva kroky, a tu se hořící větve v ohni pohnuly a Klára vyplula z plamenů a vznášela se nad nimi. Jurij si plivl na ruku a dotkl se koule…
Byla stejně studená jako předtím. Já jsem se snad zbláznil, pomyslel si Anakonda.
Vtom koule přerušila jeho myšlenky. Bez hlesu z ní vytryskl citrónově žlutý svazek paprsků, jako voda z hadice. Koule jím namířila na oheň — a ten okamžitě zhasl, zčernal, nezbyl po něm ani jeden žhavý uhlík. Okamžitě zhasl i citrónově žlutý paprsek. A přestože byla doba bílých nocí, v lese bylo najednou šero. Anakonda stál uprostřed mýtiny a nevěděl, kterou stranou se dát.
Tu se koule ve vzduchu pohnula sem a tam, jako by na sebe chtěla upozornit. Vyšlehl z ní směrem k zemi modrý pruh světla. Potom se plavně dala do pohybu a Jurij šel pokorně za ní. Tráva a mech, ozářené modrým paprskem, ještě chvíli vyzařovaly světlo, i když koule již odplula dál. Anakonda tak šel po svítící pěšince. Za jeho zády pěšinka pomalu zhasínala. Koule mě pronásleduje, ale také mi pomáhá, přemýšlel Jurij v chůzi. Jako by si nade mnou vzala patronát… Ale možná že to je právě to nejhorší?
Klára ho vyvedla na silnici a okamžitě zhasla. Napravo za dunami písku šumělo moře, vpředu bylo vidět betonovou budku — zastávku autobusu. Stálo u ní několik lidí.
Když se koule nemohu nijak zbavit, musím ji aspoň schovat, aby ji ostatní neviděli, pomyslel si Jurij. Sundal baret, přiblížil se ke kouli a ta se klidně do baretu uložila. Nést ji nebylo nic příjemného, byla pořádně těžká.
Jestli se mě někdo zeptá, co to nesu, řeknu, že jsem našel zajímavý kámen…
Ale co když ho budou chtít vidět?…
Ale nikdo z cestujících se na nic neptal.
VE SVĚTE KRASY
Bylo už po půlnoci, když Anakonda vyšel do svého šestého poschodí. Protože bylo pozdě, byly dveře zavřeny na řetízek. Nezbylo než zazvonit. Otevřel mu Babylon Viktorovič, ten chodil vždy spát poslední. Babík (tak mu sousedi říkali) měl modré plážové pyžamo, na hrudi mu visel námořnický dalekohled na lakovaném řemínku.
„Co to nesete?“ zeptal se chvatně. „Chytil jste ježka?“
„Kdepak! To není ježek… je to taková hloupost…,“ v rozpacích breptal Jurij.
Ale Babík stejně už zapomněl, nač se ptal. Chvatně se vracel do svého pokoje, který sousedil s Jurijovým.
„Angelika si dala udělat nový účes,“ řekl ustaraně. „Nechcete se podívat, Juriji? Půjčím vám na tři minuty dalekohled.“
„Babylone Viktoroviči! Vždyť je to nemorální, takhle pozorovat mladá děvčata!“ už ze zvyku nevlídně řekl Anakonda, zatímco se pokoušel odemknout dveře.
„Vždyť jim nic nedělám!“ vykřikl Babík už zase od okna. „Nebraňte mi žít ve světě krásy!“
Anakonda vešel do svého pokoje a položil baret s koulí na stoličku. Potom rozsvítil a zastrčil dveře. Musím někam schovat peníze! Ale kam? Pokoj o rozloze desíti čtverečních metrů neměl právě mnoho nenápadných míst. Byla tu kovová postel, stará police na knihy, na žluto natřená skříň, dvě židle a psací stůl, který se snažil vypadat moderně. Všechno kromě psacího stolu zdědil Jurij po tetě, která ho vychovala. Zemřela předloni. Na své rodiče se Jurij nepamatoval.