Zatím schovám peníze pod polštář, rozhodl se Anakonda. Přepočítal balíčky, zvedl matraci a položil je na drátěnku. Koho by napadlo, že jsem teď boháč! Nikdo o tom nemá ani potuchy!
Vtom uslyšel, jak něco tiše upadlo na zem. Ohlédl se. To spadl ze stoličky baret. Koule visela ve vzduchu tři kroky od Anakondy, v úrovni jeho očí.
Peníze jsou peníze! Ale tahle příloha zdarma se mi zrovna moc nezamlouvá, problesklo mu hlavou. Ale když to uvážím, tak vlastně není nebezpečná. Jen aby ji nespatřil někdo další.
Koule tiše visela uprostřed pokoje. V bytě již všichni spali. Jenom za sousední stěnou bylo slyšet, jak si Babík prozpěvuje: Shimmy tančí Papuáni Shimmy prý není pro dámy… a teď tančí shimmy celý svět!
Zpíval si ten popěvek vždycky, když měl výbornou náladu.
Babylon Viktorovič byl penzista začátečník, bylo mu dvaašedesát let. Nastěhoval se sem před půldruhým rokem, vyměnil si s někým byt. Nepil, nehrál domino, ale měl podivného koníčka. Celé večery trávil s dalekohledem u okna svého temného pokoje. Před domem byl velký čtvercový parčík a za ním, v další ulici, stála vysoká sedmipatrová budova. Ve dvou horních patrech (v každém bylo čtrnáct oken) bydlely studentky střední zdravotnické školy. Byly si jisté, že bez optických přístrojů na ně nemůže být vidět, a proto jen zřídka zatahovaly závěsy. Avšak Babylon Viktorovič s pomocí své optiky lehce pronikal do jejich soukromí. Všechny studentky už dávno znal a pro každou si vymyslel jméno! Tak v skromňoučkých pokojích žily Odetty, Habanéry, Traviaty, Aidy. Sousedé tušili něco o večerních dívánkách, které Babík provozuje, a odsuzovali je. Když Babylonovi Viktoroviči říkali, že to od něj není hezké, namítaclass="underline"
„Nemám na televizor. A kolej je zrovna naproti. Tak mám televizor o dvaceti osmi obrazovkách. Vždyť těm děvčatům nijak neubližuju! Dívám se na ně, a když jsou v nedbalkách, to se vždycky poctivě otočím. Mám je rád jen otcovsky, jen opticky a zcela platonicky.“
Jurij najednou pocítil velikánský hlad. Jak by ne! Tak dlouho“ byl v lese a za tu dobu nevzal nic do úst. Vzal čajník, který stál na okně, a namířil si do kuchyně. Koule plula za ním. Musel ji pustit do dveří. Tiše prošel chodbou, vešel do kuchyně a zapálil plynový hořák. Koule byla pořád s ním, nevzdálila se ani na krok. V jejím doprovodu zašel Anakonda do koupelny, umyl se, potom se vrátil ke sporáku. Voda v čajníku vřela.
Tu se z chodby ozvaly tiché kroky. Babylon Viktorovič už zřejmě zanechal svého pozorování a šel si taky něco sníst. Teď sem vejde a uvidí Kláru!.. Co teď? Jurij otevřel plynovou troubu a strčil kouli dovnitř. Právě včas! Babík už stál ve dveřích.
„Taky jste dostal chuť na čaj?“ zeptal se a zapálil hořák. „A housky jste si určitě zapomněl koupit… Pojďte ke mně, půjčím vám, jako asistent asistentovi…,“ tento slovní obrat byl podle Babylona Viktoroviče nejvytříbenější formou nejzdvořilejších vzájemných lidských vztahů.
Vyšel z kuchyně. Jurij šel za ním. V pokoji Babylona Viktoroviče čpěl dýmkový tabák a vonělo kvalitní toaletní mýdlo. Okno bylo otevřené. Dole v parku tiše stály stromy, mladé listí se lesklo. Dále za stromy, za parkem, byla vidět okna koleje.
„Tumáte, vezměte si housku,“ řekl Babík. „Se mnou se neztratíte… Ale co tohle? No ne! To je vaše?“
Koule visela tři kroky od Jurije.
„Ano, to je moje…“
Babylon Viktorovič vzal kouli do rukou. Ta se nebránila. Potom ji Babík pustil a koule zase plula vzduchem jako dřív.
„Ta je ale těžká a studená!“ řekl Babík. „A že nespadne! Jakými sáhovými kroky kráčí pokrok vpřed! Elektriky, umělé látky, rozbíjení atomu, tranzistory… Kdepak jste tu kouli koupil, v obchodním domě?“
„Ne, je to dárek… Prosím vás…“
Ale Babylon Viktorovič už neslyšel. Zpozoroval, že se v koleji rozsvítilo, vrhl se k lampě, zhasl a popadl dalekohled. A už byl u okna, stál tam jako kapitán na můstku lodi, oči upřené do dálky.
„Adelaida konečně přišla domů,“ prohlásil. „Zřejmě z rande, a tak pozdě. Mám já to s vámi trápení, děvčata, bojím se o vaši mravnost, až mne srdce bolí! A Leoncavalla pořád sedí u okna a čte.“
„Leoncavallo byl hudební skladatel,“ nesměle pronesl Jurij. „Takové dívčí jméno neexistuje.“
„Aha, támhle je. Ve světě krásy platí jiné zákony,“ odpověděl Babík. „Jen se na ni podívejte!“ strčil Jurijovi do ruky dalekohled.
Anakonda se bál, že Babylona Viktoroviče rozzlobí, a protože teď byl na něm do jisté míry závislý, vzal si dalekohled. Tam daleko, avšak v dalekohledu blízko, za stolem u okna seděla světlovlasá dívka v modré blůzičce. V okulárech dalekohledů se zdálo, že má okolo hlavy svatozář. Dívka něco četla. Tvář měla zádumčivou.
„Moc hezké děvče,“ řekl Anakonda. „Sympatické!“
„Vždyť to povídám, hotová Leoncavalla,“ souhlasil Babík. „Perla koleje! A přitom má naprosto bezúhonné chování. Jiné lítají po diskotékách, ale ona sedí a čte si. Takové malé knížečky.“
„To budou asi verše.“
„Nevím. Text v dalekohledu není k rozeznání, už dávno si přeju mít dokonalejší vybavení… Tady jeden člověk prodává vojenský dalekohled. Je to válečná trofej z ponorky. Ale čajník už píská!“
„Babylone Viktoroviči, mám k vám prosbičku,“ honem řekl Anakonda. „Prosím, neříkejte nikomu o té kouli!“
„O kouli!.. Budu mlčet jako ryba, jak hrob. Ale vy taky udělejte šlechetný skutek. Půjčte mi na ten dalekohled. Potřebují pětaosmdesát dublonů, jak říkali staří Rekové.“
„Dobře,“ řekl Jurij, „půjčím vám!“
Babylon Viktorovič šel ke dveřím, za ním šel Anakonda doprovázený koulí Klárou. Tu Babík udivené řekclass="underline"
„Co je zas tohle? Díra ve dveřích! Rád bych věděl, který lotr to udělal?“
Vskutku, ve výplni byla díra, absolutně kruhová, jak vystřižená. Nikde ani třísečka. Ani jedna pilina nebyla na zemi.
„To udělala ta koule,“ chvějícím se hlasem vysvětlil Jurij. „Když jsme šli sem, zavřel jsem za sebou dveře, a ona za mnou všude lítá.“
„No dobře, zítra to spravím překližkou. Všechno bude, jak má být… Ale piastry, jak jim říkali staří Římané, mi dáte ještě dnes?“
„Ano.“
V kuchyni objevili další Klářinu lumpárnu. Dvířka trouby byla také děravá. Koule prošla dvěma železnými pláty zřejmě bez námahy. Okraje díry byly absolutně hladké, žádná trhlina.
„Šikovně to ta vaše koulička dělá,“ řekl Babylon Viktorovič. „Mám jednoho známého, ten ty dvířka vymění… Mimochodem, ten můj známý prodává zubařské křeslo, už dávno po takovém toužím. A chce za něj jen šedesát pět…“
„Nač ho, prosím vás, potřebujete?“ podivil se Anakonda. „Vždyť nejste zubař!“
„Ovšem, nejsem,“ souhlasil Babík. „Ale zubařské křeslo má takové pohodlné opery pro ruce a ještě podložku pod hlavu, kterou je možno nastavit podle potřeby, aby člověka nebolelo za krkem. Z takového křesla se to moc pohodlně pozoruje. A pak budu mnohem méně vycházet z pokoje, takže bude daleko méně příležitostí, abych se náhodou někomu neprořekl o té kouli.“
VRCHNÍ ODEVZDÁVAČ LAHVI
Když se Jurij konečně svalil do postele, okamžitě se propadl do autonomního království snů, kde nejsou peníze ani proklaté koule jménem Klára. Probudil se až odpoledne, tak se za včerejší den utahal. Tři kroky od něho v hlavách postele, na úrovni jeho očí se vznášela ve vzduchu temná koule.