„Přeji vám to, Juro… Na jihu je tolik krásy, která stojí za vidění. Ach slunce, moře, opálená děvčata na pláži — to je svátek jsoucnosti a vědomí! Jaká škoda, že jste koupil jen jednu letenku. Na Babylona Viktoroviče jste nepomyslel, zapomněl jste na člověka, který umí zachovávat cizí tajemství.“
„Dobrá, Babylone Viktoroviči, vezměte si moji letenku. A tady máte peníze na zpáteční cestu a na útratu. Rozmyslel jsem si to, nepoletím,“ rozhodně prohlásil Anakonda. Pochopil, že nejlepší způsob, jak se zbavit Babíka aspoň na čas, je poslat ho na jih a sám zůstat ve městě. Kromě toho by mu KVEMA na jihu velmi komplikovala život.
„Děkuji vám, Juro!“ dojatě řekl Babík a rychle se otočil, aby Jura neviděl jeho upřímné slzy.
Příští den ráno odjel Babylon Viktorovič na letiště s kufrem, který si půjčil od Anakondy a do něhož kromě věcí na pláž uložil také námořnický dalekohled. Vzlétl a dole v mlhavém oparu jako v nejjemnější nylonové košili dřímala zelená rovina. Brzy se pod pravým křídlem ukázala mořská modř a pod levým čněly osmahlé hory v čepičkách věčného sněhu.
Týž den Anakonda začal rozmařile utrácet. Jestli však doteďka kupoval věci, které měly praktický smysl, teď jeho utrácení nabylo zcela jiného charakteru. Šel na trh, nakoupil tam květiny, a když vyšel na ulici, začal je rozdávat kolemjdoucím dívkám, že má dnes narozeniny, a proto platí za všechny, kdo tu jedí a pijí. Většina lidí se urazila, ale našli se lidé, kterým se to moc líbilo. Jurij byl za chvíli obklopen pochlebníky a příživníky. Od toho dne peníze začaly tát jako sníh.
Za týden Anakonda zjistil, že mu zůstalo sto třicet rublů. A za další dva dny, když se ráno probudil po bouřlivém mejdanu s novými přáteli s hlavou těžkou jako kámen, našel v kapse jedinou desetirublovku. Když prošacoval všechny kapsy, vytřásl ještě dva ruble a šedesát kopejek. Pochopil, že začal rozhodný den. Dnes utratí poslední zbytek peněz — a koule buď od něho odletí a osvobodí ho od jha, anebo… Zkrátka, ať se stane, co se stane!
Vzal kabelu s KVEMOU a šel do nejbližší restaurace. Tam se dosyta najedl, vyšel do ulic a toulal se až do večera. Bílé noci již končily, na město se snášela teplá tma. Světla na mostech se zrcadlila v Něvě. Neónové reklamy na Něvském prospektu zářily vesele do tmy. Po chodnících se procházely šťastné mladé páry a hezké dívky. Možná že to vidím všechno naposled, smutně si pomyslel Jurij cestou domů.
Ještě se zastavil v potravinách na rohu a koupil si láhev koňaku — když umírat, tak s koňakem! Pak si koupil krabičku luxusních cigaret a zápalky. Zůstal mu jediný pětník. Jen ten ho teď’Spojoval z KVEMOU a možná také se životem.
Přišel domů, vypustil kouli z kabely a ta se jako vždy vznesla do vzduchu, kde zůstala viset tři kroky od něho. Potom si nalil plnou skleničku a obrátil ji do sebe. Jídlo neměl, jen si zapálil. Pak si nalil další. Opilé teplo se mu rozlévalo po těle a svět okolo něho jako by začal pulsovat. Stěny pokoje se rozbíhaly a zase sbíhaly, jako když chtějí Jurije rozmáčknout. Anakonda vzal z kapsy poslední pětník a šel k oknu.
Domy za oknem se houpaly, světla hned zhasínala a hned se zas rozsvěcovala jako signály neštěstí. V koleji naproti svítilo pouze jedno okno, čtvrté od kraje. Anakondovi se zdálo, že na něm sedí dívka v modrém — Leoncavalla. Vtom však okno jako by vzlétlo vzhůru a zhaslo. Jurij vyhodil pětník. Ten upadl na dlažbu silnice, až to cinklo. A je konec!
Otočil-se. Koule visela ve vzduchu jako obvykle. Tři kroky od něho. Vědecká předpověď soudruha Rassvetova se nesplnila. Koule si vybrala nečekanou variantu: rozhodla se zůstat s Juriem navždy. A co jestli se teď oběsím, napadla Anakondu morbidní myšlenka. Je to sice krutá, ale jediná možnost, jak se koule zbavit.
Klátivým opilým krokem šel k posteli, sehnul se a nahmatal pod ní provaz. Kdysi byl členem začátečnického horolezeckého kroužku a provaz patřil k výstroji turistické skupiny. Jurij zkoušel, zda nepovolí — ale kdepak, ten je pevný. Rozmýšlel se, kde by jej upevnil, ale dlouho váhat nemuseclass="underline" nad dveřmi trčely dva pevné háky, na kterých kdysi bývaly upevněny závěsy. Mohl si vybrat, který chtěl.
Koule za Anakondovými zády neslyšně vzplanula smutným namodralým světlem. V tom okamžiku se provaz proměnil v šedou trouchnivinu a rozpadl se na prach. Háky zmizely. Ve zdi po nich zůstaly díry.
„Ani normálně oběsit se člověk nemůže!“ vykřikl Anakonda a rozpřáhl se pěstí na KVEMU. „Ale já na tebe přece vyzraju!“
Vyskočil na okno, chytil se oběma rukama za hlavu a vrhl se dolů, na vylidněnou ulici, mezi tmavé stromy a černá kopí ohrady. V tom okamžiku ho jakási pružná síla zachytila, Anakonda se ocitl v síti z tenoučkých pružinek, studených jako led. Koule visela nad ním. Potom ho v síti vyzvedla až k oknu a měkce vtáhla do pokoje. Anakonda upadl v slzách na postel.
STRASTIPLNÝ ŽIVOT
Jurij se probudil až příští den v poledne. Hlava ho tupé bolela. Bylo mu zle. Koule visela jako vždy tři kroky od postele. Anakonda si vzpomněl, co bylo. včera, a tiše zasténal. Co teď? KVEMA s ním bude pořád, v kapse nemá ani kopejku, život má zkažený a ani smrt mu není povolena… Co si počít?
Lenivě vstal, oblékl se, ani nevěděl jak, šel ke stolu a podíval se na prázdnou láhev. Za dobu intenzivních útrat si zvykl každé ráno vyhánět opilost z předešlé noci skleničkou, ale teď neměl ani vindru. Pravda, má všelijaké věci — magnetofon, fotoaparát, nějaké obleky. Může to odnést do bazaru. Ale tam neplatí hned, musí se čekat, dokud tu věc neprodají. A co bude jíst, než dostane peníze? Z redakce ho už vyhodili, má tam snad jít prosit? Ne, to by byla hanba! Co dělat?
Koule osvětlila pokoj modravým světlem. Vysunula se z ní páčka se čtvercovou ploškou na konci. Na stůl dopadly dva zmačkané papírové ruble.
Tak ty ses rozhodla, že si mě budeš vydržovat, křivě se usmál Anakonda. Moc štědrá ovšem nejsi… Ale což, i tak ti děkuju… Tak lez do kabely, půjdeme si koupit jídlo a pití.
Jurij ze všeho nejdříve koupil lahvičku vodky a balíček nejlacinějších cigaret, potom třicet deka játrového salámu třetí kvality a chleba. Přišel domů, vytáhl z tašky nákup i kouli a postavil na stůl vodku. Vypil první sklenku a zajedl ji salámem, vykouřil cigaretu a pomyslel si: Není to nejhorší. S vodkou se dá žít. A hlavně: nadměrné požívání vodky může znamenat smrt, a tady, drahoušku, už nic nesvedeš. Budu systematicky pít, zchlastám se, až umřu, a celý ten mizerný život skončí.
Koule se rozvítila zeleně. Úzký paprsek vystřelil k láhvi a zhasl. Anakonda si chvějící se rukou nalil druhou sklenku, upil — a okamžitě ji s odporem vylil na zem. Vodka se proměnila ve vodu.
Tak začal Anakondův život bez alkoholu, bez problémů, bez práce, ale i bez radosti. Každé ráno dostal od koule dva ruble, vzal KVEMU do tašky a šel pro jídlo. Když se vrátil, skromně pojedl a vydal se s kabelou a koulí do ulic. Nerozhlížel se kolem, oči měl upřené na asfalt a chodil, aniž věděl kudy a kam, bez cíle — jen aby nebyl doma. V pokoji to bylo k nevydržení, a také není možné pořád sedět doma. Sousedé už po něm pokukovali a divili se, že nechodí do práce. A tak bloudil po ulicích. Kabelu s koulí teď nosil na zádech. Už si na ni zvykl jako hrbáč na svůj hrb.
Když tak prolajdačil celý pracovní den, vracel se domů, bez chuti si připravil jídlo, bez chuti ho snědl — a šel znovu do ulic. Přestal o sebe dbát, neholil se, nový drahý oblek měl už zaprášený a pomačkaný, ale nevyčistil si ho. Už v nic nedoufal, po ničem netoužil a začal se bát lidí. Veškeré jeho potřeby se omezily jen na jídlo, ale i to mu bylo lhostejné, jen když měl něco v žaludku. Dva ruble, které mu KVEMA denně dávala, mu úplně stačily. Měl sice věci, které mohl prodat, ale byl lenivý odnést je do bazaru. A na co by taky teď potřeboval další peníze?