Když se pozdě večer vrátil, uvařil si čaj, k němu přikusoval chleba, pak se svalil do postele a okamžitě usínal. Nic se mu nezdálo. Vypadalo to, že koule ho připravila i o sny.
LEONCAVALLA — TÁNA
Bylo to v polovině srpna. Jurij se dosyta unavil chozením po ulicích a pocítil, že je čas na oběd. S kabelou na zádech šel přes parčík ke svému domu. Nepospíchal, nechtělo se mu vracet k vlastnímu krbu. To proto, že se včera vrátil z jihu Babík a vzápětí se odehrála nepříjemná scéna.
Babík se vrátil vyhublý, levé oko mu nervózně cukalo. Byl na výsost nespokojen, že ho Anakonda poslal do SoČi. Nikdy, ani za zlaté prase už tam nepojede. Ukázalo se, že nějaká žena objevila Babíka, jak v plážovém obleku ležel se svým námořnickým dalekohledem na skále nad ženskou pláží. Žena spustila strašný křik, seběhly se i ostatní. Křičely, vřeštěly, štípaly Babíka, a dokonce mu naložily na hřbet jeho vlastním námořnickým dalekohledem. V důsledku toho je dalekohled polámaný a je nutné dát ho do opravy.
„Ale vždyť máte, Babylone Viktoroviči, ještě obyčejný dalekohled a přenosný teleskop,“ poznamenal Jurij.
„Neříkám, že ne. Ale každý člověk přece chce mít úplnou sbírku optických přístrojů. Kromě toho, všechno jsem utratil na jihu, kam jste mě vystrnadil…“
„Babylone Viktoroviči, moje finanční situace je velice nahnutá. Chcete-li, vezměte si tuhle magnetofon. Můžete ho prodat. Tady máte ještě svetr. Je sice dámský, ale i ten konečně můžete prodat.“
„Moc mě těší, milý příteli, ale nemohl byste mi dát také nějaké peníze?“
„Babylone Viktoroviči, nemám ani groš, koule mi dává denně jen dva ruble.“
„Když mi, Juro, budete denně dávat čtvrtinu z toho, co dostáváte, bude vám to jen k užitku^“
„Nač vám budou moje kopejky?“
„Juro, já přece nejsem chtivý. Ale optika si žádá oběti. Rozhodl jsem se Šetřit na stereoskop. Jen s ním budu moci pozorovat krásu v přírodě ve všech jejích rozměrech.“
Anakonda se s ním nehádal. Bylo mu to vlastně všechno jedno. Dal mu tři mince, dohromady padesát kopejek. Babík natáhl ruku. Koule se na okamžik zahalila do průzračného opálového oparu.
„Děkuji vám, Juro!“ řekl Babík, vzal si peníze a najednou jimi s bolestným výkřikem praštil o zem a začal si foukat na prsty. „Tak tohle vám neodpustím! Strkat mi nažhavené mince! To je svinstvo!“
„To jsem nebyl já, to koule… Chce asi zachovat mou minimální úroveň,“ řeicl Jurij a sbíral mince. Vůbec nebyly horké.
„Svinstvo!“ opakoval Babík. „Vás a tu vaši kouli by patřilo roznést mezi nájemníky. Už jsem to měl udělat dávno. Zítra na vás podám stížnost na domovní správu.“ Popadl magnetofon a svetr, vyběhl z pokoje a práskl za sebou dveřmi.
Proto se dnes Anakondovi vůbec nechtělo domů. Je pravděpodobné, že ho tam čekají další nepříjemnosti. Sundal si kabelu,sedl si na lavičku v parku a zapálil si. Kouřil pomalu, aby co nejvíce oddálil návrat domů. Kouřil s požitkem a přemýšlel o tom, že to mu ještě koule dovolí, to mu nezakázala.
Seděl tam na lavičce sám, docela na kraji, hned vedle sádrového ozdobného koše na odpadky. Na druhé straně aleje, na stejné lavičce, klimbali dva důchodci. Parčík byl téměř liduprázdný. V srpnu je Leningrad vždycky vylidněný. Dospělí jsou většinou na dovolených a děti na prázdninách a v pionýrských táborech. Bylo ticho. Nebe bylo zahaleno lehkým oparem a světlo bylo příjemné, neoslepovalo.
Zleva se ozvaly nějaké kroky. Poznal ji hned, i když neměla své modré šaty. V rukou nesla nevelkou tašku, byly na ní na bílém pozadí namalovány tančící žabky. Sedne-li si na lavičku, tak v mém životě není ještě všechno ztraceno, mám ještě naději zbavit se té koule, pověrčivě si pomyslel Jurij. Srdce mu začalo tlouct, jako by padal do propasti nebo se snažil vzlétnout k nebi.
Prošla lehkým krokem kolem, pak se náhle zastavila jako by se na něco rozpomněla, ustoupila o krok a sedla si na kraj lavičky. Kabelu položila vedle sebe.
„Děkuji vám, Leoncavallo,“ vyletělo Jurijovi.
Dívka se na něj podívala s údivem, ale bez hněvu. Pak se na jejím obličeji objevil úlek.
„Je vám špatně?“ zeptala se prostě a srdečně. „Proč jste tak zbledl? Máni doběhnout pro vodu?“
„Ne, prosím vás, to nic… Jen jsem dlouho chodil… Chodil… Chodil… Nebojte se…“ Jurij už tak dávno s nikým nemluvil, kromě Babíka, že nyní jen těžko hledal slova.
„No, teď se vám zřejmě ulevilo,“ řekla dívka. „Už nejste tak bledý… Ale proč mi říkáte Leoncavallo? Vždyť to byl hudební skladatel. Jmenuji se Táňa. A vy?“
„Byl jsem Anakonda. Víte, to je takový had. Žije na horním toku Amazonky. Některé exempláře dorůstají délky až deset a půl metru… Ale Anakonda se ze mě nestal.“
„To jste měl takový pseudonym?“ dovtípila se Táňa.
„No právě. Chtěl jsem být novinářem, ale jak se ukázalo, nemám k tomu talent. Proto jsem tedy obyčejný Jurij. A bydlím tamhle naproti.“
„Líbí se mi, že tak otevřeně o sobě mluvíte. Myslím, že jste asi dobrý člověk.“
„Kdepak, mýlíte se. Udělal jsem jednu nepěknou věc, já nejsem žádný dobrák. Strašně mě to trápí…“
„Ne, nezdá se mi, že byste byl špatný. Ale skutečně vypadáte velice utrápeně… Víte, viděla jsem vás už několikrát na ulicí. Vždycky jdete a nic kolem sebe nevnímáte.“
„Mně je taky vaše tvář povědomá. Už jsem vás viděl…“
„Bydlím naproti v internátě. Už jste mě taky nejednou potkal…“
„Ano, ano… A proč jste o prázdninách tady? Proč jste někam neodjela?“
„Nemám kam jít. Nikoho nemám. Totiž mám v Pskově tetičku, ale ta se v dubnu vdala a domeček má maličký… Ale v létě je to v Leningradě docela hezké. Včera jsem byla už poněkolikáté v Ermitáži a zítra chci jít do Ruského muzea.“
„Sama?“
„Sama. Anebo víte co? Pojďme spolu.“
„Zítra mám nějakou práci, zítra nemohu…,“ zalhal Jurij.
Měl strašnou chuf říci ano, ale věděl, že s kabelou ho do žádné galerie nepustí.
„Ale chtěl jsem pozítří jet do Mochova na houby. Nechcete jet se mnou?“ Myšlenka na les a houby ho napadla zcela nečekaně.
„Ano,“ řekla Táňa. „Chodím na houby moc ráda. Kde se sejdeme?“
„Tady na lavičce v sedm.“
Jurij vyběhl do šestého patra pěšky, nečekal na výtah a ani necítil tíhu koule v kabele. Přestože schůzka s Tanou byla až na pozítří, Jurij pocítil naléhavou potřebu dát se do pořádku. Pečlivě se oholil, vyčistil si boty. Potom i s kabelou a s koulí šel do společné koupelny, aby si tam vypral nylonovou košili a ponožky. Na chodbě potkal Babíka.
„Juro, já jsem byl včera rozčilený,“ tiše řekl Babík. „Říkám vám na svou ušlechtilou čest, že na vás žalovat nebudu. Ale doufám, že ani vy nebudete nikde vyprávět o mých optických výletech do světa krásy.“
„Nebudu!“ krátce odpověděl Jurij.
Babík zamířil do svého pokoje a broukal si písničku o tom, kdo tancuje shimmy.
Příští den šel Jurij do bazaru a ještě ve frontě prodal svůj fotoaparát za poloviční cenu, aby nejel do Mochova s prázdnou kapsou.