ROZHOVOR V LESE
Nadešel den setkání. Byl světlý a tichý. Když vešel Jurij do parčíku, Táňa tam už čekala. Seděla na lavičce, a když uviděla Jurije, vstala a šla mu naproti. Měla na sobě prostinké šedé šaty, v ruce kabelku a v ní pro všechny případy pláštěnku.
„No, do té vaší tašky se moc hub nevejde,“ řekl Jurij.
„Zato vy máte hotový baťoh,“ s úsměvem odpověděla Táňa. „Co to tam máte?“ Lehce pozvedla kabelu, kterou Jurij nesl na zádech. „Proč je tak těžká?“
„Mám tam stanový dílec, kdyby se pokazilo počasí. A pak tam mám kouli. Je strašně těžká. Nosím ji naschvál, kvůli tréninku, abych na turistických cestách víc vydržel,“ řekl vynalézavě Jurij. Ale měl už po náladě a celou cestu tramvají a potom ve vlaku odpovídal Tane roztržitě. Pomyšlení na neomezenou moc KVEMY ho sužovalo a nedalo mu pokoj.
Ještě horší to bylo, když v Mochově vystoupili a zašli do lesa. Mochovský les mu připomněl tamten druhý. Tady také našel na jednom místě zákop obrostlý osikami a také tam byl plot s rezatým drátem, který visel na ztrouchnivělých kůlech. I tady byly nejdříve borovice na mírném kopečku a potom rovina. Dokonce i bouřka přišla, tak jako tehdy. Tentokrát se v nebi utkaly gigantické bojové síly. Nejdříve byly rány krátké a hlasité. Pak ale vstoupilo do boje těžké nebeské dělostřelectvo ze záloh hlavního velitelství. Boj byl urputný. Nebe hřmělo a planulo v ohních. Také země dostávala co proto. Střepiny létaly mezi^ větvemi a mlátily do listí. Bylo cítit tlející rašeliniště. Jurij a Táňa stáli v nepromokavých pláštěnkách pod břízou, aby se ukryli před krupobitím.
„Nemáme Štěstí,“ mrzutě řekl Jurij. „Houby jsme ani nezahlédli a už jsme se zase dostali do bouřky. Nebojíte se?“
„Trochu se bojím a trochu je mi veselo,“ odpověděla Táňa. „Ale proč jste řekl zase?“
„To byl jen omyl. Pro vás to není zase, ale pro mne ano. S bouřkou je pro mne spojena jedna moc nepříjemná vzpomínka.“
„Vy jste vůbec takový smutný. Jako by vás pořád něco tížilo.“
„Jestli chcete, řeknu vám, co mě tíží. Budete mnou sice potom opovrhovat a pošlete mě k čertu — a uděláte dobře… Ale nemám nikoho na světě, komu bych to řekl… Prosím vás, vyslechněte mne. Pak vás doprovodím do města a tam se rozejdeme navždy.“ S těmito slovy Jurij vytáhl z kabelky KVEMU. Tak jako vždy se vznesla do vzduchu.
„Vidíte ji? Jaká je podle vás — hezká, nebo ošklivá?“
„Vidím,“ řekla Táňa. „Podle mého není ani hezká, ani ošklivá, ale taková strašně cizí.“
„Jak by nebyla cizí. Je to KVEMA. Koule všepronikající exteritoriální mimozemská autoregulační. Já jí říkám také Klára. Teď vám povím, jak jsem se do té bryndy dostal.“
V tom okamžiku v blízkosti ohlušivě zaburácel hrom. Vrcholek smrku, vzdálený asi sto metrů od místa, kde stál Jurij s Tanou, vzplanul a sletěl na zem. Poryv větru zanesl až k nim zápach pryskyřice a kouře. Klára se rozsvítila růžovým světlem a opět ztmavla. Oddělilo se od ní světelné kolo, to se rozšířilo a stoupalo do výše. V tom okamžiku se v mracích vytvořila bledě modrá proláklina o průměru asi půl kilometru. Zasvítilo slunce. Bouře řádila dál, ale nad Jurijem a nad Tanou se vytvořila neutrální zóna bez bouřky.
„To nás Klára chrání před blesky,“ vysvětlil Jurij. „Vlastně chrání jenom mne, protože do ostatních jí nic není… A teď poslouchejte…“ Vyprávěl Tane, za jakých okolností se k němu koule přilepila, nic nezamlčel, vyprávěl i o tom, jak se mu teď těžko žije pod její nadvládou, s tím neúnosným tajemstvím.
Vyprávěl dlouho. Když skončil, nebeská bitva se také chýlila ke konci. Jedna řvoucí strana přemohla druhou a na celém nebi nastal mír. V lese všechno ztichlo a bylo slyšet, jak zpívají ptáci. Jurij pohlédl na Tanu a uviděl, že jí po tvářích tečou slzy.
„Proč pláčete?“ zeptal se jí. „To já bych měl plakat.“
„Je mi vás hrozně líto, tak pláču,“ odpověděla dívka. „Musíme něco podniknout, takhle dál nemůžete žít!“
„Co můžu podnikat,“ smutně hlesl Jurij.
Schoval kouli zpět do tašky, dal tam také nepromokavý dílec a pomalu se ploužil řídkým lesíkem směrem k cestě. Táňa šla za ním a najednou povídá:
„Vždyť je to jasné, co musíte udělat. Musíte poctivou prací vydělat deset tisíc a vrátit je KVEMÉ. Položit je do stejné aktovky a odnést na místo, kde jste je našel. Pak vám dá koule pokoj.“
„Táno, od samého začátku jsem si myslel, že jsem si ty peníze jenom vypůjčil od svého osudu. Ale jak mám ten dluh splatit?“
„Ovšem, dát dohromady takovou sumu není lehké,“ uvážila dívka. „Ale já vám pomůžu. Za rok skončím školu a budu mít dost dobrý plat.“
„Děkuju vám, Táno… Ale jak budu vydělávat peníze já? Novinář už ze mne nebude. Můj obor je pedagogika, ale dělat učitele nemůžu. Netroufám si učit lidi, když mám tak špatné svědomí. A do výroby také nemůžu, co bych tam dělal s Klárou? Hned ve vrátnici by mě zadrželi, co to nosím v té kabele…“
„Juro, musíte jít dělat tam, kde nemají vrátnice.“
„Ano, tak to udělám… Táno, nejste unavena? Dejte mi svou tašku, ponesu ji.“
„Co vás napadá, je docela lehká… Ale jestli chcete, tak neste. A dejte mi vaši kabelu.“
„Ale ta je neúnosně těžká… Schválně si to zkuste. Jenom se nevzdalujte ode mne víc než na tři kroky. Jinak Klára vyletí z tašky.“
Táňa vzala kabelu na záda a šla vedle Jurije. Vtom vykřikla:
„Hele, támhle je hříbek! No konečně! Pravý hřib!“ a rychle si to k němu namířila. Bylo k němu asi osm kroků.
„Táno, opatrně!“ vykřikl Jurij. „Koule…“
Ale koule zůstala v kabele. Dívka šla pět, šest, sedm kroků a koule zůstávala pořád v kabele.
„Táno, vy jste si ji ochočila!“ zvolal Jurij. „Nevyletěla!.. Pojďte, zkusíme to ještě jednou. Sundejte tu tašku, položte ji na zem a pojďte ke mně.“
„Táňa položila kabelu na zem a šla bez zátěže. Ale sotva udělala čtvrtý krok, koule vyletěla a vznesla se do vzduchu vedle ní a potom se rychle vrhla k Jurijovi. Ten si povzdychl. „Nebuďte smutný,“ řekla Táňa. „Až přijedeme do města, zalátám vám tu díru v kabele, a zatím poneseme kouli v mé tašce.“
„Nejde o kabelu, já jsem nešťastný pro něco jiného! Chvíli jsem se těšil nadějí, že tu kouli nechám tady v lese a tak se jí konečně zbavím. Ale stalo se něco mnohem horšího než předtím: nejenže jsem se jí nezbavil, ale ještě se přilepila i na vás. Teď jsme pro ni jako dvojčata.“
„Tak to bude aspoň pro vás snazší,“ klidně odpověděla Táňa.
„Ale vám bude těžko. Copak vy se nebojíte?“
„Ale ne. Budu ráda, že vám můžu nějak pomoct… A víte co, zatím jsem v internátě na pokoji sama. Mohu ji vzít na několik dní k sobě, abyste si aspoň trochu odpočinul, nikdo se, nic nedozví.“
„Děkuji vám, Táno… Ale radím vám: prosím vás, zatahujte večer závěs v okně. Vedle mě totiž bydlí jeden vášnivý pozorovatel cizích oken. Má všelijaké dalekohledy.“
„Děkuji vám, Jurko. To by mě v životě nenapadlo, že mě někdo pozoruje… Máme závěsy z tenké látky. Je to jen iluze, že jsou neprůhledné. Ale stejně se náš internát bude brzy stěhovat do nové budovy. Tenhle dům dostane závod na výrobu součástek do nákladních aut. Budou tady bydlet muži.“