Jura s Tanou se vrátili do města, rozloučili se u dveří jejího internátu a Jura tentokrát poprvé po dlouhé době usnul bez koule vznášející se mu nad hlavou. Ale neusnul hned. I když KVEMA nevisela nad ním, vědomí, že přesto stále reálně existuje a v daném okamžiku visí nad hlavou Tane, ho moc neuklidňovalo. Neměl jsem svalit to břemeno na ni, přemýšlel Jurij. Hned zítra si tu kouli zase vezmu.Ráno někdo zdvořile zaklepal na dveře. Byl to Babík.
„A kdepak je koulička?“ zeptal se vlídně. „Strašně se mi po ní stýská, po naší společné přítelkyni… Juro, nemohl byste mi trochu pomoct a urychlit proces získání nového optického přístroje, o kterém…“
„Babylone Viktoroviči, děvčata se brzy budou stěhovat do nového internátu. A tady budou bydlet zámečníci a frézaři.“
„Jaká strašná novina!.. Můj svět krásy se zřítil!..“ A ubohý stařec s hlavou teskně skloněnou a se slzami v očích vyšel z Jurova pokoje.
Za chvíli se ozvalo nesmělé zvonění u dveří. Jurij šel otevřít a do chodby vstoupila Táňa. V ruce měla těžkou tašku s koulí.
„Divíte se, Juro, že jdu k vám?“
„Jsem strašně rád,“ řekl tiše.
Když vešla do pokoje, uvolnila kouli a ta okamžitě zaujala obvyklou pozici tři kroky od Jurije.
„Dejte sem tu kabelu, vyspravím vám ji,“ řekla dívka. „A tady máte dva ruble. Koule mi je dala před několika minutami. Potom z ní vyšel modrý paprsek a napsal na zeď vaši adresu a jméno. Tak jsem se vydala k vám.“
„Děkuji vám, milá Táno! Dobře že jste přišla. KVEMA musí být se mnou. To já jsem sebral ty peníze, ne vy.“
„Ale Juro, když se budete muset koule aspoň na chvíli zbavit, dáte ji vždycky ke mně, slibujete?“
„Slibuji.“
Týž den se Jurij přihlásil do zkráceného kursu pro topiče ústředního topení, kde mu dali stipendium. Koule mu okamžitě přestala vydávat dva ruble. Tento přechod na chozraščot Jurije i Tanu velmi potěšil. Po skončení kursu začal Jurij pracovat v kotelně v jejich bloku. Ve volném čase jezdil na nádraží Leningrad — překladiště a pracoval tam jako nakladač vagónů. V kotelně pracoval vždy s kabelou na zádech a říkal všem, že to má místo tréninku, že se připravuje na daleký turistický pochod. Když šel na nádraží, nechával kouli dosti často pod Tániným dozorem, nebo přesněji řečeno „Táňa seděla pod dohledem koule“.
Po půl roce od společného výletu do Mochova se Jura a Táňa vzali a Táňa se přestěhovala k Jurovi. Svatba to byla velmi skromná, jenom s dortem a bez vína. Přítomen byl jediný host — KVEMA.
KOULE MIZÍ
Ode dne svatby uplynul rok a několik měsíců. Jurij a Táňa žili spořádaně, ale nedá se říct, že příliš šťastně. Stálá přítomnost KVEMY měla na ně tísnivý vliv. Koule byla pořád stejná: tmavá, chladná, všemocná a vševědoucí. Nebylo možné si na ni zvyknout, jako by nebylo možné zvyknout si na atomovou bombu v ložnici.
I když teď oba manželé měli dohromady slušný příjem (teď již pracovala i Táňa), žili krajně šetrně, odříkali si ve všem. Spolupracovníci je měli za lakomce od přírody. Ale Jurij ani Táňa nemohli nikomu vysvětlit, proč žijí tak skromně. Bylo to přece jejich tajemství. Šetřili, aby mohli KVEMÉ vrátit deset tisíc a tak se zbavit její přítomnosti, která je již k nesnesení omrzela.
Spolupracovníci nepodezírali mladý pár jen z lakomství, ale také je měli za nesympatické, uzavřené a nespolečenské lidi, kteří znají jen své vlastní hnízdo. Není divu, vždyť novomanželé nezvali nikoho domů, sami také nikam nechodili, neúčastnili se ani výletů a stále se drželi v ústraní. Lidé nevěděli a nemohli vědět, že Tánina a Jurova nespolečenskost nevyplývá ze špatných povahových vlastností, nýbrž z nutnosti utajit existenci Kláry. Lidé nevěděli, že jak Jurij, tak Táňa se velmi trápí pro svou nucenou izolovanost od života ostatních. Zejména Táňa nesla velmi těžce toto odloučení, měla totiž veselou a společenskou povahu. Ale nesla tíhu tajemství z lásky k Jurijovi. Tajemství zůstávalo i nadále tajemstvím.
STALO SE TO DVANÁCTÉHO LEDNA
Jurij se vracel z noční směny. Hlavou se mu honily ponuré myšlenky. Přemýšlel o tom, že zatím s Tanou uložili do spořitelny tisíc sto padesát rublů. Je to sice slušná suma, ale aby se vykoupili od Kláry, to je málo, musí ušetřit deset tisíc. Kolik let ještě budou muset žít a všechno si odříkat? Pravda, později budou moct ušetřit i více, on i Táňa dostanou postupně vyšší plat, ale přece jen… O sobě Jurij nepřemýšlel, litoval jenom Tanu. Chodí v obnošených šatech, její bledě modrý vlněný svetřík již zcela ztratil původní barvu a na loktech se jí trhá, její kabát je už nemoderní. V kině byli spolu jen třikrát, o divadle nemluvě. Pravda, Táňa si nikdy nestěžuje, ale on přece ví, že jí není sladce. Mládí uteče a co potom?
Když šel přes zasněžený parčík, podíval se vzhůru a uviděl, že se v jeho okně svítí. To ho vylekalo. Táňa v tu dobu již měla být v práci. Není snad nemocná? Zrychlil krok, potom se rozběhl. Domovní vchod. Výtah. Jak pomalu se vleče!
Když vešel do pokoje, seděla Táňa se skloněnou hlavou u stolu. Oči měla uplakané. Ležel před ní jakýsi dopis. Jurij zcela automaticky vypustil z kabely Kláru. Ta se jako vždy vznesla do vzduchu.
„Táno, co ti je? Nejsi nemocná?“
„Ne. Čekala jsem na tebe. Podívej se, přečti si to. Je to od tety Varji ze Pskova,“ podala mu lístek popsaný velkým písmem.
„Řekni mi sama, co se stalo.“
„Teta Varja vyhořela. Přišla o dům a o všechno, co měla. Už přes týden žije u sousedů v nějaké komůrce… A muž od ní odešel, hned jak se to stalo. Teta je teď docela sama. Je mi jí moc líto, vždyť ona mě vychovala, ničeho pro mě nelitovala… Rozumíš, žádá mě, abych jí půjčila tisíc rublů. Ale já vím, že mi to nebude moct vrátit.“
„A to jí v zaměstnání nikdo nepomůže?“
„Ale ano, pomůže. Už jí dali půjčku. Ale vždyť jí shořelo všechno, domek, zkrátka všechno, všecičko… A pojištěná nebyla.“
Jurij si zapálil a začal chodit po pokoji od okna ke dveřím a nazpět. Koule ho všude následovala. Potom si sedl na postel, lačně vtáhl dým, díval se na KVEMU, která mu tři kroky od něho visela před očima. Potom se podíval na Tanu. Seděla ještě pořád u stolu ve svém odřeném, kdysi modrém svetříku. Pak vstal, zapálil si druhou cigaretu a řekclass="underline"
„Táno, ty jdi teď do práce, jinak budeš mít absenci. A já si do jedenácti zdřímnu.“
„Proč do jedenácti?“ nechápavě se zeptala Táňa.
„Ve spořitelně přece otevírají až v jedenáct. A potom dojdu na poštu. Jak to mám poslat, obyčejnou poukázkou, nebo telegraficky?“
„Telegraficky… Děkuju ti, Jurko. Nic jiného jsem od tebe nečekala… Ale teď budeme muset šetřit znovu. Vydržíš to?“
„S tebou ano!“
V tom okamžiku se okolo KVEMY objevilo nepříliš jasné kolo, které se neslyšně točilo. Z kola vyrostl modrý paprsek, který se pohyboval po zdi a za ním vznikala na zdi slova, která postupně hasla:
Odcházím — čárka — přesvědčila jsem se o cenných duševních kvalitách řadového obyvatele vaší planety — tečka — Od tohoto okamžiku je Země zanesena do soupisu planet — čárka — se kterými je možný přátelský kontakt — tečka — děkuji vám za pozornost — tečka.
Pak se koule zvedla, vznesla se k oknu, vysunula dvě páčky, ty se přiblížily k větracímu okénku, a v okamžiku byla za oknem. Pak se KVEMA začala zprvu pomalu, potom stále rychleji vzdalovat od okna, od domu, od ulice, od města, od Země. Nějakou chvíli bylo ještě vidět světelnou stopu nad parčíkem a nad vzdálenými střechami, směřující šikmo do oblak a ke hvězdám.