Potom se ztratila i stopa.
Igor Rossochovatskij
ROZTRŽITÝ ALJOŠA SJOMIN
Zprava jsem uslyšel hlasitý výkřik, plný děsu a zoufalství. Pak jako kulometná dávka zazněl dupot utíkajících nohou a praskání lámaných větví. Na volné prostranství před dispečerským stanovištěm vyběhl z křoví člověk ve velmi podivném obleku a za ním vyskočilo nějaké dlouhé a temné zvířecí tělo. Úplně instinktivně jsem zmáčkl spoušť. Tenký paprsek laserové pistole se dotkl zvířete a to se v křečích svalilo.
Volal jsem na člověka, ale ten mě buď neslyšel, nebo byl tak vystrašený… Zapraskaly větve a on zmizel.
Zůstal jsem stát před metrovým zvířetem. Čtyři dlouhé tlapy, tlama s ostrými zuby… ale to je přece pes! Doga! Ale jak se dostala až sem, na dávno opuštěnou družici Areus 3? Poslední expedice, která měla zkoumat Jupiter, tu byla před deseti lety. Vedl ji tehdy můj rodák Aljoša Sjomin a žádné psy, skutečné ani kybernetické, co já vím, s sebou neměli.
A kdo mohl být ten člověk? Byl to někdo z posádky naší lodi? Ale proč byl tak divně oblečen? Přiblížil jsem se ke křoví a natáhl se ke kousku oděvu, který zůstal na větvičce. Ztuhl jsem. Vlasy mi vstaly hrůzou.
Mezi řídkými větvičkami ostrolisté selencie, vypěstované speciálně pro družice s umělou atmosférou, jsem uviděl mrtvolu ležící v trávě. Byla to mrtvola mladé ženy v obleku, který připomínal čímsi oblek toho neznámého, co utíkal před psem. Dlouhá perelína s dlouhými rukávy, šaty z těžkého jako sametového materiálu…
Držel jsem laser v ruce a zamířil jsem k mrtvole. Teprve zblízka jsem poznal, že je to bytost jenom podobná pozemské ženě. Velmi podobná. Ale značně menší, s křehčí stavbou těla. Možná že to byla dívka, a dokonce snad nemocná? Ale kdo jí v tom případě povolil letět do kosmického prostoru?
Vysvětlení, které se nabízelo, bylo až příliš nepravděpodobné. Ze by byli takoví? Tak podobní lidem? Dokonce i jejich oděv připomíná oděv lidí, kteří žili na Zemi před několika staletími.
Připustíme-li takovou nepravděpodobnou shodu, tak proč byly jejich signály lidem tak nepochopitelné? Astronomové a kosmo-lingvisté potřebovali jedenáct měsíců, aby signály aspoň přibližně rozšifrovali. Charakteristiky jejich kódu svědčily nejen o jiném chápání světa, ale i o jiném způsobu myšlení, o odlišných kritériích hodnocení fyzikálních jevů.
Jejich signály naši vědci poprvé přijali radioteleskopem na družici Saturnu Nargis. Podle modulací vycházely jejich signály z kosmické lodi, která se blížila k naší sluneční soustavě.
Na rozšifrování jejich signálů pracovali nejlepší kosmolin-gvisté a matematici. Zjistili, že loď chce přistát na některé z okrajových umělých družic, pak bylo přijato krátké vysílání z Area 3, kde byla umístěna radioastronomická observatoř, která měla pracovat až do té doby, než bude dokončen Areus 4. Mimozemšťané ohlásili svůj příchod na družici. Ale ať se gigantické uši radiostanic otáčely jak chtěly, ať se jak chtěly zaposlouchávaly do šumů kosmu, další zprávy od mimozemšťanů již nepřišly. Jako by se hosté na Areu 3 beze stopy ztratili. Automaty, které bez přestávky pracovaly u radiomajáků a u aparátů, udržujících na družici umělou atmosféru, nemohly dát také žádnou odpověď. Tehdy jsem z Astronautické rady dostal příkaz přistát na Areu 3. Členové rady pronesli sakrální větu: „Jestli ne ty, tak kdo jiný?“ a vše bylo rozhodnuto.
Když jsme se přiblížili k družici, zpozorovali jsme, že přistávací plocha je na okrajích roztavená. Bezpochyby to byly stopy po přistání mohutné kosmické lodi. Kam a proč tedy hosté uletěli, když se nedočkali našich signálů?
A třeba neuletěli? Možná že ta zabitá žena je jedna z nich? Ale kdo ji zabil? Vždyť mimozemšťané tu byli jedinými živými bytostmi. Že by spory mezi nimi? „Krvavé drama“ jak v detektivce? Mezi kosmonauty, vyslanci vysoce vyvinuté civilizace? A proč vlastně ne? Ze zemské i kosmické zkušenosti víme, že technická úroveň není vždy provázena stejnou úrovní duchovní a morální. Ano, ale rozpory mohou dosahovat jen určitých hranic. Jakmile tyto hranice překročí, dojde vždy ke katastrofě a civilizace přestane existovat. Tak například kdyby se atomová bomba objevila ve středověku, nová a nejnovější historie lidstva by už nebyla.
A ještě se vnucuje jedna otázka: byli-li tu hosté, kam se pak poděla jejich kosmická loď?
Přemýšlel jsem a přitom jsem si prohlížel mrtvolu. V ruce držela žena cosi šedého. Překonal jsem fyzický odpor a obratně jsem jí rozevřel prsty. V ruce mi zůstal kousek šedého materiálu, připomínající zmačkaný list starobylého hrubého papíru. Když jsem lístek srovnal, uviděl jsem na něm znaky. Ty ve mně vyvolávaly jakési matné vzpomínky. Nebyla to ani písmena, ani cifry, ani hieroglyfy. Ale byl bych přísahal, že jsem ty znaky už někde viděclass="underline" připomínaly mi skákající lidičky.
Strčil jsem lístek do kapsy a pomalu jsem se vracel k budově radioastronomické stanice. Každou svou buňku jsem na sobě cítil něčí pohled… musím poznat, kdo mě to sleduje.
Zašel jsem za roh budovy a přikrčil se, připraven na setkání s mým pronásledovatelem. Čekal jsem ho z té strany, odkud jsem sám přišel. Ale najednou se na opačné straně ozval hlasitý křik, výstřel a dupot. Snad mě chtěl můj pronásledovatel oklamat, obešel budovu, ale tam se setkal s někým dalším? Spěchal jsem tam, abych konečně něco pochopil.
Z roští, asi deset metrů přede mnou, vyskočil člověk a kličkoval alejí jak zajíc. Za ním letěl dlouhý černý předmět, podobný kopí. Dopadl na záda běžícího, ten upadl a ošklivě a strašně přitom zamával rukama.
Když jsem k němu přiběhl, byl ještě živ. Hleděl na mě s hrůzou a brumlal cosi nesrozumitelného.
Předmět, který jsem měl za kopí, byla dřevěná berle s ostrým železným hrotem. Takové předměty bývají v historických muzeích. Ostatně u mimozemšťanů to mohlo být jinak. Jaká bytost ho užívala a k čemu?“
Zapojil jsem svou vysílačku a naladil ji na vlnu naší kosmické lodi. Podal jsem hlášení, kde právě jsem, a poprosil, aby mi poslali skupinu pro kontakt s jinými bytostmi. Zvedl jsem umírajícího a nesl ho k hlavnímu vchodu do budovy.
Uslyšel jsem za sebou nové zvuky. Zaposlouchal jsem se.
Ťuk, ťuk, ťuk… Zřetelné zvuky nepochybně vznikaly nárazem berly na tvrdou krytinu aleje.
Běžel jsem ke vchodu ze všech sil. Automat mi předem otevřel. Vběhl jsem do vestibulu a položil raněného u zdi na zem. Nejevil již známky života.
Automat za mnou zavřel dveře, ale já jsem věděl, že je otevře i mému pronásledovateli, protože ho bude mít za člověka. Musím ho rychle zablokovat. Naštěstí se mi to podařilo dost rychle. Ale budova měla další vchody. A pomoc z kosmické lodi může přijít až za půl hodiny.
Přesvědčil jsem se, že raněný již zemřel, nechal jsem ho tedy u zdi a šel jsem chodbou. Byla stále světlejší. Musel jsem zahýbat hned na jednu, hned na druhou stranu. Spoléhal jsem se na svou intuici a na šťastnou náhodu. Zastavil jsem se, když jsem pocítil, že se z rychlé chůze zadýchávám. A vzápětí jsem zaslechl vpředu berlu.
Zachvátil mě primitivní strach před záhadou. Běžel jsem zpět a už jsem ani nedoufal, že mě zachrání můj ochranný oděv nebo laser, a snažil jsem se co nejvíce se vzdálit od bytosti s berlou. Chodba mě dovedla až k nevelkému prostoru, do něhož ústily několikery dveře. Na jedněch byla tabulka: „A. Sjomin“. Kdyby to bylo jindy, byl bych se zaradoval jako ze zprávy od svého spolužáka. Ale teď jsem na to neměl čas. Nemeškal jsem ani sekundu a vběhl jsem do jedné z chodeb. Nestačil jsem uběhnout ani deset metrů a uslyšel jsem kroky a chraptivý smích.