Po špičkách jsem došel na roh chodby a opatrně jsem vyhlédl. Bytost, kterou jsem viděl, připomínala člověka, ale tvář měla hustě zarostlou vousy a na ramena jí padala bujná nečesaná hříva. Její oblek se skládal ze špinavých hadrů. Bytost nesla na ramenou truhlu podobnou těm, které jsem vídával na obrázcích ve starých knihách. Prohýbala se pod její tíhou a cosi brumlala. Protože jsem neviděl nic, co by se podobalo radiovysílači, kterým by se dorozumívala se sobě podobnými, poznal jsem, že vlasatý otrhanec mluví sám se sebou.
Najednou se prudce zastavil. Snad jsem něčím neprozradil svou přítomnost? Vlasatec vtáhl do sebe vzduch — viděl jsem, jak se mu rozšířily nozdry — pak se na jeho tváři objevil panický strach. Zahodil truhlu a ze všech sil se dal do běhu právě směrem ke mně. Dřív než jsem mohl zareagovat, proběhl mimo, ani mě nezpozoroval a zmizel za rohem.
Víko truhly odskočilo. Několik žlutých kroužků se s cinkáním kutálelo po zemi. Jeden doletěl až k mým nohám.
Zvedl jsem ho. Je to čím dál tím pěknější. Kdysi jsem se zabýval numismatikou, a tak jsem teď nebyl na pochybách, že to je starobylá mince — piastr.
Něco mi třesklo přímo u ucha a kousky zdi mi zavadily o tvář. Upadl jsem na zem a plazil se k ústřednímu topnému systému, abych se schoval za výstupkem potrubí. Nikoho jsem neviděl a nechápal jsem, jak někdo může vidět mne. A hlavně: Kdo je to? Kolik je jich? Co se dá od nich čekat?
Ještě chvilku a selžou mi nervy. Strach a zloba protrhnou hráz logického myšlení — a pak tenoučký laserový paprsek začne skákat po chodbě a promění tyto stěny v hromadu sutin, prachu a plamene.
Pokukoval jsem po hodinách. Podle mého propočtu musí být naši už blízko. Ještě tak deset patnáct minut — a objeví se tu. Musím vydržet.
Strčil jsem do prvních dveří, které byly na cestě, a vlezl jsem do místnosti. Pak jsem rychle vstal, zabouchl za sebou dveře a zabarikádoval se vším, čím se dalo pohnout z místa: lednicí, oscilografem, laboratorní skříní… Ještě spustit na okně plastikovou roletu a budu tu jako v pevnosti. Ale tu se v okně objevila převrácená opičí tlama. Opice visela hlavou dolů, zřejmě se držela nějakého výstupku. V ruce měla lesklý předmět, nejspíš nůž. Zapomněl jsem na laser, trhem jsem odstranil lednici, převrátil skříň a bezhlavě vyletěl do chodby. Nikdo tam nebyl.
Běžel jsem nazdařbůh, neskrýval jsem se, byl jsem připraven rvát se na život a na smrt s každým, kdo by mě chtěl zadržet. Srdce mi šíleně tlouklo a skákalo jak vyplašené. Uviděl jsem před sebou široké dveře hlavního vchodu a namířil jsem k nim. Fotobuňky fungovaly, dveře se neslyšně otevřely. Podvědomě jsem se zastavil. Přede mnou se modře leskla a jiskřila klidná hladina jezera, obklopeného kulatými kopečky. Jeden z nichmi připomínal přílbu s chocholem. Ale vždyť je to přesná kopie Kouzelného jezera, které je u nás v Černigově! Co to má znamenat? Nebo je to halucinace? Šílím snad? Odkud se vzalo Kouzelné jezero na umělé družici?
Kdesi v dálce jsem zaslechl kroky. Ohlédl jsem se a utkvěl jsem očima na obraze, který visel v chodbě. Bylo na něm totéž jezero. Zřejmě sem ten obraz dovezl můj krajan Aljoša Sjomin. Už jako školák byl strašně roztržitý a vždycky zapomínal své věci na nejnemožnějších místech. Obraz — a originál? Nebo je to kopie originálu podle obrazu? Je to náhoda?
Oči mi splašeně těkaly od obrazu k jezeru a zpět. Mozek horečně pracoval, shledával vzpomínky, vytahoval je z neuspořádaného skladu paměti: zprávy od mimozemšťanů, odlišnost jejich formy myšlení od naší… Úvahy se zatím jen skládaly do logického řetězce a intuice už dělala své: zachytila to hlavní, vybrala analogické jevy, rozdělila je a zase složila. Letěl jsem jako šílený zpět k pokoji, na kterém byla tabulka se jménem Aljoši Sjomina. Je-li můj odhad správný, pak tam Aljoša zapomněl nějaké knihy ze své sbírky, ovšemže velmi originální knihy…
Vrazil jsem do místnosti, kde kdysi žil můj krajan, a uviděl jsem na poličce knížky. Zlaté nápisy se leskly. Ostrov pokladů. Pes baskervillský. Vraždy v ulici Morgue. No, to jsem právě předpokládal… Aljoša měl obrovskou hromadu detektivek. Z roztržitosti zapomínal své knížky v nejrůznějších koutech sluneční soustavy. Podle zapomenutých knih bylo možno vždycky najít stopy jeho pobytu.
Ale způsob myšlení hostí z kosmu byl docela jiný než náš. A technické možnosti také.
Tak to je tedy rozluštění! Banální slovní spojení „osudová náhoda“! Dávno jsme si zvykli přijímat je jen s humorem. A tady se právě ta „osudová náhoda“ stala. Kvůli ní nedošlo ke kontaktu dvou kosmických civilizací. Hosté raději co nejrychleji zmizeli z naší blízkosti. Představil jsem si jejich hrůzu a odpor — i příčinu té hrůzy — a bylo mi to k smíchu, ačkoliv směšného tu bylo vskutku málo. Aspoň Aljošovi zcela jistě nebude do smíchu, až se to vše bude projednávat v Radě. Svou roztržitostí už způsobil spoustu nepříjemností. Jednou zapomněl klíče v aerobusu a my jsme se pak dva dny nemohli dostat do bytu…
Zaslechl jsem opatrné kroky v chodbě. Opatrné, ale ne bojácné. Byly to kroky člověka, který si věří a který je přesvědčen, že se zvíře chytilo do pasti. Na okamžik kroky ztichly přede dveřmi, potom se začaly vzdalovat. Z druhé strany se blížily kroky několika lidí.
Dveře se otevřely a do místnosti vešli moji kolegové z lodi.
Letovod Strong se zjevnou úlevou zvolaclass="underline"
„Je živ a zdráv!“
Palubní inženýr mě zahrnul otázkami:
„Co se to tu děje? To je maškaráda? Jakési…“
Zmlkl uprostřed slova. Z dálky se ozvala píseň, kterou mnozí z nás znali z knížek, přečtených v dětství:
A znovu:
„Jménem zákona!“
Kroky v chodbě… Kroky dvou lidí, kteří se blížili ke dveřím z protilehlých stran. Ztichly přede dveřmi.
Letovod Strong namířil na dveře pistolí. Vzal jsem ho za rameno, uklidni] ho a zavolal jsem:
„Pane Holmesi, vejděte! Vstupte, pane Nate Pinker one! Račte!“
Vešli do místnosti do puntíku takoví, jak jsme je znali z knih a filmů. Jeden — vysoký, silný, s buldočím výrazem, druhý — hubený a čilý, s pronikavým pohledem a se svou věčnou dýmkou.
„Podivné! Jak jste poznal, že jsem vám na stopě?“ zvolal Sherlock Holmes.
„Vypočítal jsem vás,“ třásl jsem — se smíchy. Byla to reakce na nedávný strach.
Letovod Strong se na mě vyčítavě podíval a zavrtěl hlavou: že se nestydíte vzpomínat na staré anekdoty! Netrpělivý Nat Pinkerton zahýbal svou buldočí čelistí a zvolaclass="underline" “Ale kdo nám vysvětlí, jak jsme se zde octli, co je to za divný dům a kdo jste vlastně vy?“
„Vysvětlím vám to!“
Můj klidný tón zkrotil neohroženého Pinkertona, že sklonil pistoli.
„Příčinou celého toho blázince je roztržitost jednoho člověka a následky si netroufám předpovědět.“