Když jsem se chtěl pustit do otvírání poslední bedny, řekl Cookling:
„Tu otevřeme, až rozvezeme odlitky po ostrově.“
Následující tři dny jsme s Cooklingem na vozíku rozváželi kov po ostrově. Sypali jsme odlitky na nevelké hromady. Jedny jsme nechávali hned na povrchu, jiné jsem na inženýrův pokyn musel zakopat do země. V některých hromadách byly kovové odlitky všech druhů, v jiných jen jednoho.
Když jsme to měli všechno hotovo, vrátili jsme se k našemu stanu a přistoupili k desáté bedně.
„Otevřte ji, ale co nejopatrněji,“ řekl Cookling.
Byla podstatně lehčí než ty předcházející a také menší.
Byly v ní pevně slisované dřevěné piliny a uprostřed balíček obalený plstí a voskovaným papírem.
To, co se objevilo našim očím, vypadalo jako nějaký nevídaný přístroj.
Na první pohled připomínal velkou kovovou dětskou hračku ve formě kraba. Ale nebyl to jen obyčejný krab. Kromě šesti článkových nohou měl vpředu ještě dva páry slabých tykadel, jejichž konce se ztrácely v jakémsi pouzdře, připomínajícím vysunutou polorozevřenou tlamu nějaké nestvůry. Na zádech měl prohlubeň a v ní pobleskovalo malé parabolické zrcátko z leštěného kovu s temně rudým krystalem uprostřed. Na rozdíl od kraba, s nímž by bylo možno si hrát, měl tenhle dva páry očí — vpředu a vzadu.
Dlouho jsem si tu věc nechápavě prohlížel.
„Líbí se vám?“ zeptal se mne po dlouhém mlčení Cookling.
Pokrčil jsem rameny.
„Vypadá to, že jsme si sem opravdu přijeli hrát v kostky a s dětskými hračkami.“
„Tohle je nebezpečná hračka,“ pronesl Cookling samolibě. „Však hned uvidíte. Zvedněte ho a postavte na písek.“
Krab byl lehký, mohl vážit nanejvýš tři kilogramy.
Na písku stál poměrně pevně.
„Nu a co dál?“ zeptal jsem se inženýra ironicky.
„Teď počkáme, až se trošku ohřeje.“
Usedli jsme na písek a zahleděli se na kovovou nestvůru. Asi za dvě minuty jsem zpozoroval, že se zrcátko na jeho zádech pomalu otáčí směrem k slunci.
„Hoho, zdá se, že ožívá!“ vykřikl jsem a povstal.
Jak jsem vstával, padl můj stín náhodou na mechanismus; krab najednou zamíhal nohama a poskočil zase na slunce. Bylo to tak nečekané, že jsem se zachránil obrovským skokem stranou.
„Tady máte tu hračku!“ rozchechtal se Cookling. „Copak, polekal jste se?“
Setřel jsem si pot z čela.
„Řekněte mi, Cooklingu, proboha, co s tím budeme dělat? Proč jsme sem přijeli?“
Cookling také vstal, přistoupil ke mně a již vážným hlasem řekclass="underline"
„Prověřovat Darwinovu teorii.“
„Dobře, ale to je přece biologická teorie, teorie přirozeného výběru, evoluce a tak dál…,“ mumlal jsem.
„No právě. Radši se podívejte, náš hrdina se šel napít vody.“
Byl jsem ohromen. Hračka přilezla ke břehu, spustila do vody malý chobot a zřejmě sála. Když přestala pít, vylezla opět na slunce a strnula.
Díval jsem se na tento malý stroj a v nitru jsem k němu pocítil nesmírný odpor smíšený se strachem. Na okamžik se mi zdálo, že neohrabaný krab na hraní mi něčím připomíná samotného Cooklinga.
„To jste vymyslel vy?“ zeptal jsem se inženýra po chvilce mlčení.
„H-h,“ zahučel a rozvalil se na písku.
Také jsem si lehl a mlčky jsem upřel oči na podivný přístroj. Teď vypadal docela bez života.
Po břiše jsem se k němu připlazil a začal si ho prohlížet.
Krabův hřbet tvořil válec zakončený vpředu i vzadu plochým dnem. V každém z nich byly dva otvory, připomínající oči. Tento dojem byl o to silnější, že v otvorech uvnitř trupu blyskotaly krystaly. Pod trupem kraba byla plochá destička — bříško. Trochu nad úrovní destičky vyčnívaly zevnitř tři páry velkých a dva páry malých článkovitých klepet. Vnitřek kraba jsem si prohlédnout nemohl.
Při pohledu na tuto hračku jsem se snažil přijít na to, proč jí admiralita připisuje takový význam, že vypravila zvláštní loď k cestě na ostrov.
Leželi jsme s Cooklingem dál na písku, pohrouženi každý do svých myšlenek, dokud slunce nekleslo tak nízko nad obzor, až se stín vzdálených křovin dotkl kovového kraba. Jakmile se to stalo, krab se zlehka pohnul a opět vylezl na slunce. Ale stín ho dostihl i tam. A tu se máš krab vydal na cestu po břehu, spouštěl se stále níž k vodě, aby byl stále na slunci. Zdálo se mi, že musí být stále ozářen slunečními paprsky.
Vstali jsme a vydali se pomalu za strojem.
A tak jsme pomalu obcházeli ostrov, až jsme se nakonec ocitli na západní straně.
Zde, téměř až u břehu, byla umístěna jedna z hromad kovových odlitků. Když se k ní krab přiblížil asi na deset kroků, najednou jako by zapomněl na slunce, prudce se k ní rozběhl a zůstal stát u jednoho z měděných odlitků.
„Teď půjdeme do stanu. To zajímavé přijde zítra ráno.“
Ve stanu jsme mlčky povečeřeli a zabalili se do lehkých flanelových přikrývek. Cookling byl, jak se mi zdálo, spokojen s tím, že jsem se ho na nic neptal. Než jsem usnul, slyšel jsem, jak se převrací z jednoho boku na druhý a občas se hihňá. To tedy znamenalo, že věděl něco, co nevěděl nikdo.
Kapitola 2
Nazítří brzy ráno jsem se šel vykoupat. Voda byla teplá a tak jsem dlouho plaval, pozoruje se zalíbením, jak se na východě, nad jemně zčeřenou hladinou vody, rozhořívá purpurová záře. Když jsem se vrátil k našemu přístřeší, vojenský inženýr už tam nebyl.
Asi se šel kochat svým mechanickým netvorem, pomyslel jsem si a otevřel plechovku s ananasem.
Ještě jsem nesnědl ani tři plátky, když jsem zaslechl nejprve vzdálený, ale čím dál zřetelnější inženýrův hlas:
„Poručíku, honem poběžte! Honem! Začalo to! Honem sem poběžte!“
Vyšel jsem ze stanu a spatřil Cooklinga, jak stojí mezi křovinami na výšině a mává na mne.
„Jdem!“ řekl a zafuněl jak lokomotiva. „Rychle sem!“
„Kam, inženýre?“
„Tam, kde jsme včera nechali našeho krasavce.“
Slunce již bylo vysoko, když jsme doběhli k hromadě kovových odlitků. Oslnivě se leskly, takže jsem nejprve nic neviděl.
Teprve když jsem se k hromadě přiblížil asi tak na dva kroky, zpozoroval jsem také tenké proužky namodralého dýmu, stoupající vzhůru, a potom… A potom jsem strnul jak bleskem zasažený. Protřel jsem si oči, ale přelud nezmizel. U hromady stáli dva krabi, naprosto stejní jako ten, kterého jsme včera vytáhli z bedny.
„To byl jeden zahrabán pod tím kovovým haraburdím?“ vykřikl jsem.
Cookling několikrát usedl na bobek, mnul si ruce a pohihňával se.
„Tak už se přestaňte pitvořit!“ rozkřikl jsem se. „Kde se vzal ten druhý krab?“
„Narodil se! Dnes v noci se narodil!“
Kouší jsem se do rtu a beze slova jsem přistoupil ke krabům, nad jejichž zády stoupaly do vzduchu tenké proužky dýmu. V prvním okamžiku se mi zdálo, že mám halucinace — oba krabi usilovně pracovali.
Ano, přesně tak, pracovali. Jejich přední tykadla se rychle míhala, dotýkala se kovových hranolků, vytvářela na jejich povrchu elektrický oblouk jako při elektrickém svařování a odtahovala kousky kovu. Krabi si rychle cpali kov do širokých úst. Uvnitř mechanických živočichů cosi bzučelo. Občas vytryskl z tlamy syčící snop jisker a poté druhý pár tykadel vytahoval ven hotové součásti.