Tyto součásti se v určitém pořádku shromažďovaly na ploché destičce, která se pod krabem postupně vysouvala.
Na destičce jednoho kraba byla už shromážděna téměř hotová kopie třetího kraba, zatímco u druhého se obrysy budoucího mechanismu teprve začínaly rýsovat. Byl jsem ohromen.
„Vždyť si tihle tvorové vyrábějí dvojníky!“ zvolal jsem.
„Naprosto správně. Jediným posláním tohoto stroje je vyrábět navlas stejné stroje,“ řekl Cookling.
„A je to vůbec možné?“ zeptal jsem se nechápaje nic.
„Proč by ne? Přece kterýkoliv obráběcí stroj, například soustruh, vyrábí součásti právě takového soustruhu, jako je on sám. A tak mě napadlo vyrobit automatický stroj, který by od začátku do konce vyráběl sám sebe. Modelem takového stroje je můj krab.“
Zamyslel jsem se a snažil si srovnat v hlavě všechno, co inženýr řekl. V té chvíli se tlama prvního kraba otevřela a z ní vylezl široký pruh kovu. Pokryl celý složený mechanismus na destičce, čímž vznikla záda třetího automatu. Když byla záda posazena, přivařily hbité přední nohy vpředu i vzadu kovové stěny s otvory a krab byl hotov. I jemu, stejně jako jeho bratřím, blyštělo v prohlubni na zádech kovové zrcadlo s červeným krystalem uprostřed.
Krab — výrobce zatáhl zase destičku pod břicho a jeho „dítě“ stanulo na vlastních nohou na písku. Všiml jsem si, jak se zrcadlo na jeho zádech začalo pomalu otáčet a hledalo slunce. Krab chvilku postál, pak se odkolébal k břehu a napil se. Pak odleží na slunce a bez hnutí se vyhříval.
Měl jsem dojem, že se mi to všechno jen zdá.
Zatímco jsem si prohlížel novorozeně, Cookling řekclass="underline"
„A je hotov i čtvrtý.“
Ohlédl jsem se a spatřil, že se „narodil“ čtvrtý krab.
Zatímco první dva, jako by se nic nestalo, dále stáli u hromady kovu, odtahovali kousky a strkali si je do svého nitra. Opakovali to, co dělali předtím.
Čtvrtý krab se rovněž odkolébal napít mořské vody.
„Proč, ksakru, cucají tu vodu?“ zeptal jsem se.
„Zalévají akumulátor. Dokud svítí slunce, stačí jen energie, která se pomocí zrcadla a křemíkové baterie na zádech mění v elektřinu, na všechnu práci. V noci je automat zásobován energií z akumulátoru, která se tam přes den nahromadila.“
„Tihle tvorové pracují ve dne v noci?“
„Ano, ve dne v noci, nepřetržitě.“
Třetí krab se pohnul a vydal se k hromadě kovu. Nyní již pracovaly tři automaty, zatímco čtvrtý se nabíjel sluneční energií.
„Ale vždyť v těch hromadách kovu není žádný materiál pro křemíkové baterie…,“ poznamenal jsem, pokoušeje se pochopit technologii této hrozné reprodukce mechanismů.
„Taky ho není třeba. Je ho tu podle libosti.“ Cookling nemotorně hrábl špičkou boty do písku. „Písek, to je kysličník křemičitý. Uvnitř kraba se působením Voltova oblouku vylučuje opět čistý křemík.“
Do stanu jsme se vrátili večer, ve chvíli, kdy u hromady kovů již pracovalo šest automatů a dva se vyhřívaly na slunci.
„K čemu je to všechno dobré?“ zeptal jsem se Cooklinga při večeři.
„Pro válku. Tihle krabové jsou strašnou diverzní zbraní,“ odpověděl upřímně.
„Nechápu, inženýre.“
Cookling dožvýkal dušené maso a pomalu vysvětliclass="underline"
„Představte si, co se stane, pustíme-li nenápadně takovéhle věcičky na nepřátelské území.“
„Nu a co?“ optal jsem se a přestal jíst.
„Víte, co je to geometrická řada?“
„Dejme tomu.“
„Včera jsme začali s jedním krabem. Teď už jich je osm. Zítra jich bude čtyřiašedesát, pozítří pětset dvanáct a tak dál. Za deset dní jich bude přes deset miliónů. K tomu bude zapotřebí třicet tisíc tun kovu.“
Když jsem se ta čísla dověděl, oněměl jsem údivem.
„Nojo, ale…“
„Tihle krabi jsou schopni v krátké době sežrat všechen kov nepřítele, všechny jeho tanky, děla, letouny. Všechny jeho stroje, mechanismy a zařízení. Za měsíc nezůstane na celé zeměkouli ani ždibec kovu. Všechen se spotřebuje na reprodukci krabů… Nezapomínejte, že za války je kov nejdůležitějším strategickým materiálem.“
„Tak proto měla admiralita takový zájem o vaši hračku,“ zašeptal jsem.
„Samozřejmě. Ale tohle je teprve první model. Chystám se jej podstatně zjednodušit a tím urychlit proces obnovování. Urychlit řekněme dvakrát až třikrát. Konstrukci udělat pevnější a tvrdší. Dát jim větší pohyblivost. Zvýšit citlivost indikátorů hledajících ložiska kovů. V takovém případě budou moje automaty za války horší než mor. Chci, aby nepřítel byl zbaven svého kovového potenciálu během dvou až tří dnů.“
„Prosím, ale až tyto automaty sežerou všechen kov na území nepřítele, polezou i na vlastní území,“ namítl jsem.
„To je jiná otázka. Práci automatů je možno zakódovat a při znalosti kódu ji přerušit, jakmile by se krabi objevili na našem území. Mimochodem tímto způsobem je možno přetáhnout veškeré zásoby kovu našich nepřátel k nám.“
Tu noc jsem měl divné sny. Lezla na mne mračna kovových krabů, šustila svými tykadly a nad jejich kovovými těly stoupaly proužky modrého dýmu.
Kapitola 3
Automaty inženýra Cooklinga se za čtyři dny rozmohly po celém ostrově. Jsou-li výpočty správné, mělo by jich teď být přes čtyři tisíce.
Jejich trupy, pobleskující na slunci, bylo vidět všude. Když došlo železo v jedné hromadě, začínali krabi slídit po ostrově a nacházeli další.
Před západem slunce pátého dne jsem byl svědkem strašlivé scény. Dva krabi se poprali o kousek zinku.
Bylo to na jižní straně ostrůvku, kde jsme zakopali do země několik zinkových hranolků. Krabi, pracující na různých místech, sem občas přibíhali zhotovit příslušný zinkový detail. A tu se stalo, že se k jámě se zinkem seběhlo asi dvacet krabů a vznikla opravdová rvačka. Mechanismy si navzájem překážely. Obzvláště vynikal jeden krab, který byl obratnější než druzí a také, jak se mi zdálo, drzejší a silnější.
Rozrážel své kolegy, lezl jim po zádech a snažil se vytáhnout ze dna jámy kousek kovu. A tu, když už byl u cíle, chytil za tentýž kousek kovu jiný krab. Oba mechanismy tahaly hranolek, každý na jinou stranu. Ten, který mi připadal obratnější, nakonec svému soupeři odlitek vytrhl. Ale protivník mu kořist nechtěl nechat, přiběhl k němu zezadu, sedl mu na záda a zastrčil mu svá tenká tykadla do tlamy.
Tykadla obou se propletla a oba automaty se s hroznou silou začaly navzájem trhat.
Žádný z okolních mechanismů si toho nevšímal. A ti dva bojovali na život a na smrt. Spatřil jsem, jak krab sedící nahoře se najednou svalil a převrátil na záda, železná destička mu sklouzla a obnažila jeho mechanické vnitřnosti. V tom okamžiku začal jeho soupeř rychle elektrickou jiskrou porcovat tělo svého nepřítele. Když se trup oběti rozpadl na části, začal vítěz vytrhovat páčky, ozubená kolečka, dráty a rychle si je cpát do tlamy.
Jak se takto získané součástky dostávaly do nitra dravce, jeho destička se rychle vysunovala kupředu: probíhala na ní horečná montáž nového mechanismu.
Uplynulo ještě několik minut a z destičky sjel na písek nový krab.
Když jsem Cooklingovi vyprávěl všechno, co jsem viděl, jen se zahihňal.
„To je právě to, co potřebujeme,“ řekl.
„K čemu?“
„Vždyť jsem vám řekl, že chci své automaty zdokonalit.“