„No a co? Sedněte si k výkresům a uvažujte, jak byste to udělal? Nač tyhle rozbroje? Vždyť oni se takhle začnou navzájem požírat!“
„No právě. A naživu zůstanou jen ti nejdokonalejší.“
Chvilku jsem uvažoval a pak povídám:
„Co to znamená — nejdokonalejší? Jsou přece všichni stejní. Pokud jsem tomu rozuměl, vyrábějí přesně sami sebe.“
„A co myslíte, dá se vůbec zhotovit úplně přesná kopie? Zřejmě víte, že ani při výrobě kuličkových ložisek se nedají vyrobit dvě absolutně stejné kuličky. A tam je to mnohem jednodušší. Tady má automat-výrobce kontrolní zařízení, které srovnává vyráběnou kopii s jeho vlastní konstrukcí. Uvědomujete si, co se může stát, nebude-li se každá další kopie vyrábět podle originálu, nýbrž podle kopie předcházející? Nakonec může vzniknout mechanismus, který se originálu vůbec nebude podobat.“
„Ale nebude-li se podobat originálu, znamená to, že nebude plnit základní funkci — reprodukovat se,“ namítl jsem.
„Nu a co, taky dobře. Z jeho mrtvoly vyrobí zdařilejší kopie jiný, živý automat. A zdařilými kopiemi budou právě ty, v nichž se zcela náhodně budou shromažďovat zvláštnosti konstrukce, které jim dodávají větší životnost. Tak musí vzniknout silnější, rychlejší a jednodušší kopie. Proto mě ani nenapadne sednout k výkresům. Zbývá mi jen čekat, dokud automaty nesežerou na tomto ostrově všechen kov a nezačnou mezi sebou válku, dokud se nezačnou navzájem požírat a znovu se vyrábět. Potom vzniknou automaty, jaké potřebuji.“
Tu noc jsem dlouho seděl na písku před stanem, díval se na moře a kouřil. Cožpak si Cookling vzal doopravdy do hlavy věc, která znamená pro lidstvo nesmírné útrapy? Cožpak na tomto zatraceném ostrůvku v oceánu pěstujeme strašlivý mor, schopný sežrat všechen kov na zeměkouli?
Když jsem tak seděl a přemýšlel, přeběhlo kolem mne několik kovových tvorů. I za pohybu skřípěli svými mechanismy a neúnavně pracovali. Jeden z krabů vrazil přímo do mne a já ho s odporem nakopl. Bezmocně se převalil břichem vzhůru. Téměř v tom okamžiku se na něho vrhli jiní krabové a v temnotě zasršely oslepivé elektrické jiskry. Krájeli toho nešťastníka elektřinou na kousky. To už bylo na mne mnoho. Rychle jsem vstoupil do stanu a vytáhl z bedny sochor. Cookling už chrápal.
Přistoupil jsem potichounku ke klubku krabů a ze všech sil jsem do jednoho praštil.
Měl jsem pocit, že to ostatní musí polekat. Ale nic takového.
Na roztříštěného kraba se vrhli jiní a znovu zasršely jiskry.
Zasadil jsem ještě několik úderů, ale mělo to jediný výsledek, že se množství elektrických jisker ještě zvětšilo. Z hloubi ostrova se sem přihnalo několik dalších tvorů.
Ve tmě jsem viděl jen obrysy mechanismů a v té rvačce se mi najednou zdálo, že jeden z nich je obzvlášť velkých rozměrů.
A právě na toho jsem namířil. Ale když se můj sochor dotkl jeho zad, vykřikl jsem a uskočil daleko stranou — dostal jsem přes sochor elektrickou ránu! Trup téhle potvory se nějakým způsobem dostal pod elektrické napětí. Ochrana vzniklá v důsledku vývoje, kmitlo mi hlavou.
Celý roztřesený jsem se přiblížil k bzučícímu chumlu mechanismů, abych si vzal svou zbraň. Ale kdepak. Za blikavé záře mnoha elektrických oblouků jsem ve tmě spatřil, jak krájejí můj sochor na kusy. Nejpřičinlivější byl právě onen největší automat, který jsem chtěl rozbít.
Vrátil jsem se a ulehl na lůžko.
Na nějakou dobu se mi podařilo upadnout do těžkého spánku. Netrvalo to zřejmě dlouho. Probuzení bylo nečekané — cítil jsem, jak se přes mé tělo přeplazilo něco studeného a těžkého. Vyskočil jsem na nohy. Krab — ani jsem si to hned neuvědomil — zmizel v hloubi stanu. Za několik okamžiků jsem spatřil elektrickou jiskru.
Prokletý krab přišel hledat kov přímo k nám. Jeho elektroda řezala právě plechovou bandasku se sladkou vodou!
Rychle jsem zacloumal Cooklingem a zmateně jsem mu vysvětlil, co se děje.
„Všechny nádoby do moře! Potraviny a vodu do moře!“ zavelel inženýr.
Začali jsme tahat plechové konzervy k moři a ukládat je na písčité dno na místě, kde nám voda sahala k pasu. Tam jsme odnesli i všechny naše nástroje.
Mokří a vysílení touto prací jsme seděli na břehu bez spánku až do rána. Cookling namáhavě funěl a já jsem se v duchu radoval, že ho jeho nápad vytrestal. Ale v té chvíli jsem ho tak nenáviděl, že jsem toužil, aby byl vytrestán ještě víc.
Kapitola 4
Nevím, kolik času uplynulo od chvíle, kdy jsme přijeli na ostrov. Zkrátka jednoho krásného dne Cookling slavnostně prohlásiclass="underline"
„Teď začíná to nejzajímavější. Všechen kov je spotřebován.“
Skutečně. Prošli jsme všechna místa, kde dřív ležely kovové odlitky. Nezůstalo tam nic. U břehu i mezi křovím zely prázdné jámy.
Kovové hranolky, krychle a tyče se změnily v mechanismy, pobíhající v nesmírném množství po ostrově. Jejich pohyby se zrychlily a nabyly na prudkosti; akumulátory byly nabity na maximum a energii nebylo možno vynaložit na práci. Krabi nesmyslně pobíhali po břehu, lezli na výšině mezi křovinami, vráželi do sebe, často i do nás.
Když jsem je tak pozoroval, přesvědčil jsem se, že měl Cookling pravdu. Krabi byli skutečně různí. Lišili se od sebe velikostí, pohyblivostí, rozměry klepet a rozměry tlamy-dílny. Ještě větší rozdíly byly zřejmě v jejich vnitřním zařízení.
„Nu tak,“ řekl Cookling, „už by měli začít bojovat.“
„To říkáte vážně?“
„Pochopitelně. Stačí jim. dát ochutnat kobalt. Mechanismus je seřízen tak, že stačí, aby dovnitř proniklo sebemenší množství tohoto kovu, a to zničí, dá-li se to tak říci, jejich vzájemnou úctu.“
Nazítří jsme se s Cooklingem vypravili k našemu „mořskému skladišti“. Z mořského dna jsme vyzvedli i další dávku konzerv, vody a čtyři těžké šedivé hranolky z kobaltu, které inženýr schoval speciálně pro rozhodující stadium experimentu.
Když Cookling vyšel na písek, ruce s kobaltovými hranolky vysoko nad hlavou, okamžitě ho obklopilo několik krabů. Nepřestoupili sice hranici stínu jeho těla, ale bylo znát, že je objevení nového kovu velmi znepokojilo. Stál jsem několik kroků od inženýra a udiveně jsem pozoroval, jak se některé mechanismy neohrabaně pokoušejí vyskočit.
„Vidíte tu rozmanitost pohybů? Jak málo se podobají jeden druhému! A v té bratrovražedné válce, k níž je donutíme, zůstanou naživu jen ti nejsilnější, ti nejlépe přizpůsobení. A ti zrodí dokonalejší potomstvo.“
S těmito slovy hodil Cookling jeden kobaltový hranolek za druhým směrem ke křovinám.
Co následovalo pak, je věru těžké vyjádřit.
Na hranolky se vrhlo okamžitě několik mechanismů, a odstrkujíce se navzájem, začaly je krájet elektrickou jiskrou. Jiní krabi se mamě mačkali zezadu, aby pro sebe urvali také kousek kovu. Někteří šplhali kamarádům po zádech, jak se drali doprostřed.
„Dívejte se, máme tu první rvačku!“ radostně vykřikl vojenský inženýr a zatleskal.
Za několik minut se místo, kam Cookling hodil kovové odlitky, změnilo v arénu hrozné bitvy, k níž se sbíhaly stále další a další automaty.
Jak se části rozkrájených mechanismů a kobalt dostávaly do tlamy stále novým a novým strojům, stávali se z krabů divocí a odvážní dravci a okamžitě se vrhali na své příbuzné.
V prvním stadiu této války byli útočníky ti, kteří pozřeli kobalt. Právě oni krájeli na kusy automaty, které se sem sbíhaly z celého ostrova v naději, že získají kov, jež tolik potřebují. Ale jak se čím dál víc krabů namlsalo kobaltu, stávala se válka stále zuřivější. V tom okamžiku začaly do hry vstupovat nově zrozené automaty, vyrobené v průběhu této rvačky.