Vzniklo pozoruhodné pokolení automatů. Byly rozměrem menší, ale pohybovaly se fantasticky rychle. Překvapilo mě, že teď už nemají zapotřebí tradiční procedury nabíjení akumulátorů jako jejich praotcové.
Docela jim stačila sluneční energie zachycená mnohem většími zrcadly na zádech. Jejich agresívnost byla ohromující. Útočily současně na několik krabů a krájely jiskrou dva nebo tři zároveň.
Cookling stál ve vodě a jeho tvář vyjadřovala nebetyčné uspokojení. Mnul si ruce a hekaclass="underline"
„Báječně! Báječně! Dovedu si představit, co přijde dál!“
Co se mne týče, díval jsem se na tuto rvačku mechanismů s hlubokým odporem a strachem a snažil jsem se uhádnout, jací budou příští mechaničtí dravci. Kdo se zrodí z tohoto boje?
K poledni se celá pláž u našeho stanu změnila v obrovské bitevní pole. Sběhly se sem automaty z celého ostrova. Válka probíhala mlčky, bez výkřiků a nářků, bez rachotu a hluku. Praskot nesčetných elektrických jisker a cvakání kovových trupů doprovázely tento podivný masakr podivným šramotem a skřípěním.
Třebaže většina nyní vznikajícího potomstva byla malých rozměrů a značně pohyblivá, začaly se přesto objevovat i jiné druhy automatů. Svou velikostí značně převyšovaly všechny ostatní. Jejich pohyby byly váhavé, ale bylo v nich cítit sílu, a skutečně se dovedly úspěšně vypořádat s dotírajícími zakrslíky.
Když začalo slunce zapadat, projevila se náhle v pohybech mechanismů prudká změna. Shlukly se všechny na západní straně ostrova a začaly se pohybovat pomalu.
„K čertu, celá tahle společnost je odsouzena k zániku,“ řekl chraptivým hlasem Cookling. „Vždyť nemají akumulátory, a jakmile zapadne slunce, je s nimi konec.“
Skutečně, jakmile se stíny křovin protáhly natolik, že zahalily obrovskou haldu drobných automatů, krabi okamžitě znehybněli. Nyní to nebyla armáda malých agresorů, ale rozsáhlé skladiště mrtvých plechových krabiček.
Přilezli k nim pomalu ohromní krabi, dosahující člověku do pasu, a začali je jednoho po druhém požírat. Na destičkách gigantických rodičů vznikaly obrysy ještě grandióznějšího, rozměrnějšího potomstva.
Cooklingova tvář se zachmuřila. Taková evoluce mu zřejmě nebyla po chuti. Váhaví automatičtí krabi obrovských rozměrů jsou příliš špatnou zbraní pro diverzi v nepřátelském zápolí.
Zatímco se krabi-giganti vypořádali s drobným pokolením, zavládl na pláži dočasný klid.
Vyšel jsem z vody a za mnou se mlčky vlekl inženýr. Vydali jsme se na východní stranu ostrova, abychom si trochu odpočinuli.
Byl jsem velmi unaven a usnul jsem téměř okamžitě, jakmile jsem se natáhl na teplý a měkký písek.
Kapitola 5
Uprostřed noci mě probudil divoký křik. Když jsem vyskočil na nohy, neviděl jsem nic kromě našedlého pruhu písečné pláže a moře slitého s černým nebem posetým hvězdami.
Výkřik se opakoval ve směru křovin, ale už ne tak hlasitě. Teprve teď jsem si všiml, že Cookling vedle mne není. Rozběhl jsem se po hlase.
Moře bylo jako obvykle velmi klidné a drobné vlnky jen zřídka a se sotva slyšitelným šramotem zaplavovaly písek. Avšak připadalo mi, že v místě, kde jsme uložili na dno zásoby jídla a baňky s pitnou vodou, je hladina neklidná. Cosi se tam plácalo a čvachtalo.
Usoudil jsem, že to bude Cookling.
„Inženýre, co tu děláte?“ vykřikl jsem, když jsem se přiblížil k našemu mořskému skladišti.
„Tady jsem!“ zaslechl jsem hlas odkudsi zprava.
„Bože můj, kde?“
„Tady,“ uslyšel jsem opět inženýrův hlas. „Stojím po krk ve vodě, pojďte ke mně.“
Vstoupil jsem do vody — a najednou zakopnu o cosi tvrdého. Zjistil jsem, že je to obrovský krab, který stál hluboko ve vodě na vysokých klepetech.
„Proč jste zalezl tak hluboko? Co tam děláte?“ zeptal jsem se.
„Hnali se za mnou a zahnali mě sem,“ zapištěl tlouštík žalostně.
„Hnali se? Kdo se hnal?“
„Krabi.“
„To není možné! Za mnou se přece nehoní.“
Znovu jsem ve vodě narazil na automat, obešel jsem ho a konečně se dostal k inženýrovi. Skutečně stál až po krk ve vodě.
„Řekněte mi, co se vlastně děje?“
„Sám to nechápu,“ pronesl roztřeseným hlasem. „Spím, a najednou na mne narazí krab… Myslím si, že je to náhoda… odsunul jsem se kousek dál, ale on se ke mně zase začal přibližovat a hrábl mi klepetem do tváře. Tak jsem vstal a jdu stranou. On za mnou… Rozběhnu se… Krab za mnou. Přidal se k němu ještě jeden. A pak další, celá smečka… No a zahnali mě sem…“
„Zvláštní. Tohle se nikdy dřív nestalo,“ řekl jsem. „Kdyby se u nich byl následkem evoluce vyskytl protilidský instinkt, neušetřili by ani mne.“
„Nevím,“ sípal Cookling. „Ale vyjít na břeh se bojím…“
„Nesmysl,“ řekl jsem a vzal ho za ruku. „Půjdeme při břehu na východ. Budu vás chránit.“
„Jak?“
„Za chvilku jsme u skladu a já si tam vezmu nějaký těžký předmět. Například kladivo.“
„Jenom ne kovové,“ zasténal inženýr. „Radši si vemte víko od bedny nebo vůbec něco dřevěného.“
Vydali jsme se pomalu podél břehu. Když jsme došli ke skladu, ponechal jsem inženýra o samotě a přiblížil se ke břehu.
Zaslechl jsem hlučné šplíchání vody a známé bzučení mechanismů.
Kovoví tvorové kuchali plechovky konzerv. Dostali se na naši mořskou skrýš.
„Cooklingu, jsme ztraceni!“ vykřikl jsem. „Sežrali nám všechny konzervy.“
„Opravdu?“ pronesl lítostivě. „Co teď budeme dělat?“
„Jen si přemýšlejte, co teď budeme dělat. To všechno je z toho vašeho pitomého nápadu. Vypěstoval jste si přece druh diverzní zbraně podle svého gusta. Tak si to teď vylízejte.“
Obešel jsem smečku automatů a vyšel na břeh.
Tady ve tmě jsem se plazil mezi kraby a sbíral po hmatu na písku kousky masa, nakládané ananasy, jablka a ještě nějaké zbytky potravy a přenesl to na písečnou vyvýšeninu. Podle množství věcí, které se válely na břehu, se dalo soudit, že si během našeho spánku tihle tvorové pěkně zamakali. Nenašel jsem ani jednu konzervu celou.
Zatímco jsem sbíral zbytky našeho proviantu, stál Cookling asi dvacet kroků od břehu po krk ve vodě.
Byl jsem natolik zaujat sbíráním potravy a natolik rozčilen vším, co se zběhlo, že jsem na něho docela zapomněl. Ale dal o sobě za chvíli vědět pronikavým křikem:
„Bože můj, Budde, pomoc! Lezou ke mně!“
Vrhl jsem se do vody, a zakopávaje o kovové příšery, zamířil jsem ke Cooklingovi. A tady, pět kroků od něho, jsem narazil na kraba.
Mne si krab ani trochu nevšiml.
„Ksakru, proč vás tak nemají rádi? Vždyť vy jste, dalo by se říci, jejich tatínek!“ řekl jsem.
„Nevím,“ zasípal bublavě inženýr. „Udělejte něco, Budde, aby šel pryč. Jestli se narodí nějaký krab ještě vyšší než tenhle, je se mnou konec…“
„Tady máte svou evoluci. Mimochodem, řekněte mi, které místo je u těch krabů nejzranitelnější. Jak se dá pokazit mechanismus?“
„Dřív bylo třeba rozbít parabolické zrcadlo… nebo vytáhnout zevnitř akumulátor. Ale teď — nevím… Bylo by potřeba speciálního výzkumu.“