„A Seržík ji nemá!“
„Jen plav, hni sebou, holka. Serž měl taky maminku.“
Alexandr zůstal stát, díval se, jak Lucienne skáče přes švihadlo. Má hezkou postavu. A jak se rovně drží!
„Výš, Lucienne, výš a veseleji! A ty, Alexandře, nespadni z hrazdy, když na ni tak koukáš. Marto, jen se neboj, neutopíš se. Dělejte to jako já.“
Dávala na děti pozor, mluvila s nimi, plavala, plácala se s nimi ve vodě — a pořád měla před očima ty horské stezky, ty mlhavé průrvy a kamení, sesouvající se jí pod nohama. Teď už strach pominul, zůstal jen pocit něčeho neznámého, jakýsi objev, jako kdyby skutečně byla chvíli na Zemi. Jak živá je v člověku zemská přitažlivost! Bude budit ze sna i Martu i její vnuky a pravnuky, dokud se za tři sta let znovu nevrátí na Zemi a nevstoupí na ni vlastníma nohama.
Pavlína věděla, že noční dojmy se jí budou vracet po celý den. Práce ji sice na chvíli odpoutá — bude učit starší děti medicínu, počítat a hrát si s menšími, krmit zvířata na farmě, pracovat v laboratoři, číst a besedovat se Svenem anebo s ním odpočívat v přítmí kajuty — ale na sen nezapomene. Zde na Lodi, kde život plyne jednotvárné ve stále stejném rytmu, kde nejsou a nesmí být mimořádné události, je sen prožitkem, o kterém člověk přemýšlí a žije tím třebas i několik dní, dokud jeho pozornost neupoutá něco jiného. Může to být nemoc některého z dětí, nebo nová mláďata na farmě, anebo příliš záhy vznikající milostný vztah mezi Lucienne a Alexandrem. Anebo další sen.
Ze všech snů měla nejraději sny o Zemi. Průseky v hlubokých lesích, koruny vysokých stromů, bohatá kupovitá oblaka a modré nebe nad hlavou v ní vyvolávaly lyrickou náladu. Jak milovala Zemi, kterou nikdy neviděla!
„Připravte se k snídani!“ hlasitě vyvolával John, když vběhl do zahrady. „Salát! Smažená vejce! Bílá káva!“
Děti se o překot hnaly oblékat. Na nechutenství si nikdo nestěžoval.
Pavlína šla nahoru do své kajuty. Přistoupila k zrcadlu. Uviděla v něm mladou, ještě svěží třicetiletou ženu s plnými tvářemi, bohatými kaštanovými vlasy a klidným pohledem velkých šedých očí. Kdyby ty oči nebyly trochu smutné a obličej nejevil známky starostí, ničím by si nezadala s Lucienne. Štíhlá, kvetoucí, přitažlivá žena v nejkrásnějším ženském věku, která pro Loď musí porodit ještě jedno nebo dvě děti.
Pavlína se na sebe usmála.
Obleču si nějaké pestré šaty. Nemůžu být pořád v kombinéze, řekla si. Třeba bude Sven rád.
Již několik dní měl Sven špatnou náladu a nechtěl cvičit. Nebylo to nic výjimečného, už se mu to několikrát stalo — a nejen jemu, i jiným, kteří tu žili před nimi. To přejde! I špatná nálada jednou omrzí, tak jako všechno na světě. A Sven se s novou energií pustí zase do práce. A teď je lepší nechat ho být, ať si sedí nad šachovou deskou nebo čte filozofické traktáty. Dospělý člověk musí sám nejlépe vědět, jak se zase co nejrychleji dostat do formy.
Učesala se, podvázala si vlasy stuhou a s melodií, která jí uvázla v paměti, šla ke Svenově kajutě.
„Svene,“ volala, „Svene, snídaně je připravená!“
Kajuta bylá prázdná.
Pavlína vystoupila chodbou do řídicího centra. Na černém nebi chladně svítily jasné, klidné hvězdy, stále tytéž, stále stejné jako včera, lhostejné, ke všemu.
„Svene!“
Ani tady nikdo nebyl.
Sešla do knihovny, do zahrady, na farmu, obešla všechna patra i sklady, prohlédla všechna zákoutí, potom se vrátila a prošla všech dvanáct kajut. Sven nebyl nikde.
Co je to za hloupé vtipy! myslela si. Loď není byt, na procházku se z ní vyjít nedá. A tu jako nezadržitelná lavina, která smete na své cestě všechno, co jí překáží, se na ni zřítilo strašné poznání…
Svět na chvíli zmizel. Nic nezbylo: ani vesmír, ani hoře, ani sama Pavlína, ani Loď, ani bolest, ani jediná myšlenka — jen strašná, neúnosná, ubíjející tíha.
Potom jako kdyby jí někdo pošeptaclass="underline" „Nevylekej děti. Čekají. To je teď hlavní, nevylekat děti…“
Za několik minut, navenek klidná, jen pobledlá, si sedla ke stolu.
„Začneme, děti,“ řekla obvyklým hlasem.
„A kde je tatínek?“ vypískla Marta.
„Není zdráv, holčičko. Nají se později.“
Dokázala to říci chladnokrevně, ale ihned zachytila na sobě ostrý tázavý pohled Alexandrův, spatřila, jak Lucienne náhle zbledla. Všichni ostatní se pustili do salátu.
„Mami, já chci ředkvičky. Kdy už dorostou?“
„Brzy, dceruško.“
Vzala nůž, aby dětem rozdělila vejce. Nůž byl tupý a kostrbatý. A vlastně to nebyl nůž… Byl to keř, urvaný ze skály, na kterou se v noci škrábala polomrtvá, aby se zachránila před lavinou. Pocítila, že kamení pod nohama jí mizí, že se nemá za co zachytit, oč opřít… dole propast… hluboká… bezedná…
Pavlína upustila nůž a oběma rukama se chytila okraje stolu.
DVEŘE
Nad nimi zářily hvězdy. Cizí hvězdy, jiné než na Zemi. Tvary souhvězdí se již měnily. Tady hvězdy nabývaly zvláštního smyslu. Nebyly jen vzdálenou okrasou nebeské klenby, byly jedinou realitou světa, který je obklopoval. Všichni věděli,’že před „nimi není obraz skutečného vesmíru, nýbrž kopie, přenášená vnějšími anténami na obrazovku kopule, to však na věci nic neměnilo. Řád Lodi předpisoval provádět s dětmi besedy v řídícím středisku — jen před tváří vesmíru je totiž možno plně pochopit smělost jejich úkolu: malá hrstka lidí, slabých bytostí, jejichž život trvá pouhý okamžik, se s velikou námahou odpoutala od své malé planety, s vypětím překonala její tíži a přitažlivost svého slunce, jakých jsou ve vesmíru milióny, a rozhodla se poznat nekonečnost hvězd, postavit se jim na roven.
Ne, dospívajícímu člověku je těžké rozumně vysvětlit, jaká je to odpovědná úloha a jaké naděje do ní vkládá Země. Ale rozumové důvody nejsou ničím před citovým zážitkem, když člověk zůstane sám s hvězdami. Jen před nimi se člověk cítí částí velkého společenství lidí, jedním ze sedmi miliard, plnícím své odpovědné poslání, jen tady je možno pochopit, že celé lidstvo sleduje jeho cestu, a proto v plné míře pocítí, že není zajatcem Lodi, nýbrž osobností, na níž závisí budoucnost Země.
Pavlína se dívala na hvězdy očima člověka, který již mnoho věcí promyslel a také mnoho protrpěl. Alexandr byl vážný a chladný, uvážlivý mladík, který se měl v budoucnu stát velitelem Lodi. Lucienne vnímala ještě všechno dětsky nadšenýma očima, ale v jejím naivním nadšení se již občas kmitl údiv i strach. Strach z neúměrnosti hvězdných prostorů a odvahy člověka, který se rozhodl je poznávat.
Pavlína nevěděla, jak ten rozhovor začít. Odkládala ho ze dne na den, z hodiny na hodinu, a čím víc ho odkládala, tím méně rozhodnosti v ní zůstávalo. Byla ještě příliš slabá, rozrušená a nešťastná, bála se, že nevydrží a že se před dětmi rozpláče — a všechno tím pokazí.
„Chladnokrevně, naprosto nezaujatě,“ přikazovala si. „Řeknijim to nezúčastněnými, oficiálními slovy, jako by to udělal Konzultant. Právě tak, jako Konzultant. Jenom holá fakta!“ Ale nebylo to nic platné. Odpovědnost jí svazovala ruce, věděla, že nejmenší chyba nebo falešná nota může způsobit nenapravitelné škody.
„Musím vám to říci,“ řekla Pavlína se sebezapřením. „Sven od nás ODEŠEL.“
Alexandr mlčky čekal vysvětlení. Lucienne to nevydržela: „Odešel? Odešel z Lodi? Co to znamená? Kam odešel?“