Po tváři Pavlíny proběhl bolestný úsměv. Nezajímá ji, proč odešel, nýbrž kam. Kam je možno odejít z Lodi, která se řítí uprostřed hvězd?
„Řád Lodi zakazuje říkat o tom dětem, kterým ještě není osmnáct let. Ale já vám musím říci všechno. Nemám jiné východisko. Změnily se podmínky a za vzniklých podmínek je nutno počítat vás za dospělé. Ti, kdo postavili tuto Loď a poslali ji ke hvězdám, dali členům expedice možnost ODEJÍT. Bylo to nezbytné. Lidstvo nemá právo nutit někoho násilně k hrdinskému činu — to je věc svobodného rozhodování — a náš let je hrdinský čin, my se již nemůžeme zříci účasti na tomto hrdinském činu, proto je nám dána jediná možnost — ODEJIT. Odejít může člověk, který pocítil vážné změny ve své psychice. Hysterik, pesimista, ten, kdo začal nenávidět lidi, a proto je schopen vyvést z rovnováhy celou posádku. Proto má právo zbavit Loď své přítomnosti. Je to také východisko pro člověka, který se dopustil zločinu. Dobrovolný ODCHOD.“
„Ale kam?“ opět nevydržela Lucienne. Tváře jí hořely. Alexandr byl naopak velmi bledý.
„Počkej, má milá, všechno se dozvíš. Na Lodi byly už dva takové odchody. Když zemřel John, náš první velitel, odešla Sofie, jeho žena: nemohla bez Johna žít. Potom odešel Rudolf, protože se dopustil zločinu. Jaký to byl zločin, jak a proč se stal, to se dozvíte, až se budete seznamovat s historií Lodi. Zatím to není důležité. Důležité je, že Sofie a Rudolf měli pádné důvody k odchodu. Proč odešel Sven, nevím.“
„Copak on vám nic neřekl, teto Pavlíno?“
„Ne, má milá, nic mi neřekl. Možná že to v budoucnu pochopíme, aspoň se o to budeme snažit.“
Lucienne vyčítavě pohlédla na Alexandra: vidíš, jací jste vy, muži!
„A teď půjdeme dolů a já vám ukážu, kam ODEŠEL S ven,“ Sešli okolo obytného patra a tří poschodí skladišť až ke strojovně. Jemnou vibraci Lodi zde nebylo cítit o nic víc než nahoře. Hluk pracujících motorů však zde byl zřetelnější.
„Dříve Loď pro vás končila tady,“ řekla Pavlína a vyťukávala šifry na zámku. „Teď uvidíte strojovnu. Reaktor a všechny další systémy pracují automaticky, ale lidé tam nesmí vstou-pit.“
Dveře se otevřely a rozsvítilo se světlo. Mlčky prošli serpentinou úzké chodby a zůstali stát u druhých takových dveří. Dál se nedalo jít. Pavlína stiskla kliku a v masivní stěně se otevřelo maličké okénko. Za ním hořely pekelné plameny.
„Tady ty dveře. Otevírají se utajenou šifrou, kterou poznáte, až vám bude dvacet let. Za těmito dveřmi je reaktor.“
Lucienniny oči byly kulaté a poskakovaly v nich modré záblesky.
„Odešel tam,“ zašeptal Alexandr.
„Ano, odešel tam.“
„Ale vždyť je to kruté,“ vykřikla se zoufalým gestem Lucienne. „Proč vymysleli ty strašné dveře?“
„Neměla jsem právo sdělit vám tajemství ODCHODU, ale stalo se. Příliš brzy musíte dospět. Ano, má milá, je to kruté. Ale v životě jsou kruté věci, kterým se nelze vyhnout. Bez této předem promyšlené krutosti by expedice nedošla svého cíle.“
„Proč? Proč?“
„Protože člověk, který by nechtěl letět ke hvězdám, by se cítil věčným vězněm, žalářovaným v Lodi bez vlastní viny. Protože je nebezpečné žít bok po boku se zločincem nebo s šílencem. A když už se Sven rozhodl udělat všemu konec, není to takto lepší, než kdyby se dejme tomu oběsil v kajutě a tam ho uviděla Marta? Ne, děti, věřte mi a nenazývejte krutostí, co po čase budete hodnotit jako humánnost, Samozřejmě, ODCHOD je výjimečné řešení. Ale člověk by měl vždy míti možnost volby.“
„Vy ho omlouváte?“ vykřikl Alexandr, ztěží popadaje dech.
„Nikdy.“
A teprve teď ztratila sebeovládání. Neměla tu železnou bezcitnost, kterou měl Konzultant. A hlavně, teprve tady u těch dveří plně pochopila celou hloubku svého osamocení. „Sama! Navždycky sama!“
PRVNÍ
Co by se s ní stalo v těch dnech zoufalství a beznaděje, kdyby ji soustavně nepodporoval otec?
Veliký, s mohutným plnovousem, s hlubokým hlasem a laskavým pohledech očí pod huňatým obočím sedával u ní, tak jako v dětství, celé hodiny a Pavlína si znovu připadala jako děvčátko, udivené a nadšené tím, jak velké mají dospělí zkušenosti. Vyprávěl jí o Zemi, o lidech, o sobě, a ona žádostivě hltala každé jeho slovo, každé gesto, každý úsměv — a postupně získávala svou dřívější odolnost.
Byla ještě velmi slabá a občas zapomínala, že si pouze vybavuje to, co jí říkal dávno. Zdálo se jí, že to není pouze vzpomínka na otce, ale něco mnohem víc: že je to on sám, živý a hmatatelný.
Po něm zdědila nejlepší rysy charakteru, on v ní vypěstoval statečnost, vůli a vytrvalost. Byl částí Pavlíny a Pavlína byla částí jeho. A teď k ní přišel znovu, aby jí pomohl v těžké hodině a aby jí podepřel, aby si nezoufala a nezlomila se v neštěstí. Bez něho by to nevydržela.
„Vidíš, dcerko, zde na Lodi naše životy nenáleží nám. My jsme první, sami jsme dobrovolně zvolili svůj úděl. Vy a ti, kdo přijdou po nás, musí jednat stejně, protože nemají jinou volbu. Naše životy patří Zemi. A věř, Země by nás nikdy neposlala k hvězdám, kdyby od naší expedice neočekávala odpověď na otázku, zůstane-li lidstvo navždy přikováno ke svému Slunci, anebo vykročí do vzdáleného vesmíru? Jsme první, Pavlíno — a cesta prvních je vždy těžká. Nebezpečná. Někdy tragická. Ale někdo vždy musí být první.“
„Někdo musí být první!“ Toto jednoduché heslo ji provázelo celý život. Občas, když nebyla ve své míře pro nějaké všední neúspěchy, nebo když byla unavená a něco se jí dotklo, Pavlína se rozčilovala: proč ne někdo jiný, proč právě my? Ale vždy si vzpomněla na otcův úsměv a na jeho nezvratitelný prostý důvod: někdo musí být první, tak proč někdo jiný, proč ne my? Zdánlivě je náš úkol jednoduchý — sami přežít a vychovat ty, kdo zůstanou na Lodi po nás. Je to bezstarostný život, jaký má například tráva, není-liž pravda? Ale to se jenom zdá. Přežít a vychovat další pokolení v podmínkách Lodi je nesmírně těžké. Kromě jiného i proto, že každý z nás je člověk sám o sobě, ale je také článkem v řetězu generací. Doslova na každém závisí úspěch expedice. Jen si pomysli — deset až dvanáct generací! A odpovídáš za to, kdo přijde po tobě nikoliv jen zítra, ke konci tvého života, ale také za tři sta let. Je to obrovská odpovědnost a ta zatěžuje lidskou psychiku, nedá člověku žít prostě jako tráva. Ale bez takové odpovědnosti by to nešlo. Jestli každý z členů expedice si nebude plně uvědomovat, že je občanem Lodi, řetěz se přetrhne a všechno přijde nazmar — bude promrháno úsilí a utrpení předcházejících generací. Ale jedna velmi důležitá podmínka nám dodává sílu: cíl našeho života! Bezpodmínečné lidské štěstí, na jaké má právo člověk žijící na Zemi, je zde tak jako tak nemožné, protože naše životy nepatří nám — my všichni, každý z nás, musíme dovést svůj úkol až do konce a tím ospravedlnit svůj život. Jinak by náš život ztratil smysl. Tak je to, dceruško.“
Pavlína byla nejmladší z generace Prvních. Narodila se již na Lodi. Když jí otec vyprávěl o cíli, ke kterému spěje Loď, bylo jí třináct let. Jak dobře si pamatuje tu dobu, kdy se dívala na svět široce rozevřenýma očima a kdy v ní tajně dozrávaly otázky, které se těžko kladou dospělým, dobu kritického přehodnocování všeho a všech a postupného růstu kolektivního cítění v dříve egoistické duši.