Do posledního dne trpěl mlčky. Proto byla jeho smrt neočekávaná. Jediný Alex mohl ještě za Johnova života ocenit jeho statečnost a pochopit, jak velká duše se skrývala za jeho neústupností a činorodostí.
Johna pochovali v reaktoru, jak to předpisoval řád Lodi. A za několik dní Sofie, ta ostýchavá a skromná Sofie, která Johna všude následovala jako jeho stín, ODEŠLA z Lodi. Zdálo se, že tato hubená, mlčenlivá a nespolečenská žena s obrovskýma očima nezanechala po sobě nic kromě svého syna. Teprve později našli v jejích věcech poému — nadšený naivní hymnus lásce. Marta, která obstojně znala italsky, vyluštila s potížemi obsah z mnohokrát přeškrtaných řádků a téměř s úlekem řekla: „Kdo by si to byl pomyslel? Dantova síla!“
Jestliže Johnova smrt po těžké nemoci byla neštěstím, které bylo možno pochopit a přežít, ODCHOD zdrcené ženy, plné síly, mladé matky, všemi otřásl. Posádka utrpěla šok. Stačilo málo a mohly vzniknout pověry a strach z předurčení. Nebýt Alexe, jenž se stal velitelem, kdo ví, jaký by byl další osud expedice.
11. listopadu 2118 — narodil se Sven, syn Ulfa a Ethel
3. srpna 2120 — narodila se Lydie, dcera Rudolfa a Evy
Malý Fred dostal kamarády. Bezdětný zůstal jen Alex a jeho žena, Francouzka Marta. To proto, že velitel měl ze všech největší odpovědnost za regulování posádky Lodi a počítals tím, že každý přírůstek nad optimální počet by zhoršoval životní podmínky ostatních. Byla tu i druhá příčina. Beztak dost naplněný program výzkumů přece jen ponechával jistý počet volných hodin, kterých nevyužívali všichni stejně. S dětmi je mnoho starostí, a pokud je na Lodi třebas jen jedno malé dítě, mají všichni plné ruce práce a nezůstává jim čas na sebe sama. A jakmile začnou děti dorůstat…
22. května 2124 — smrt Ulfa
24. května 2124 — ODCHOD Rudolfa
4. ledna 2125 — narození Margot, dcery Ulfa a Evy
8. ledna 2125 — smrt Evy
Tentokrát se Nepředvídané objevilo v podobě krasavice Evy, ženy puntičkářského Němce Rudolfa. Rodiny se na Lodi formovaly z lásky, avšak Loď není Země, aby každý měl možnost vybrat si podle svých představ. Alex brzy poznal, že Evu přitahuje Ulf. Ale Ulf měl rád Ethel, a potom, Eva byla ženou Rudolfa, narodila se jim dcera a vše bylo zdánlivě v pořádku. Ale Alex věděl, že kdyby Ulf dal Evě nejmenší naději, utajená jiskra by vzplanula v požár. Proto také Evě ukládal starosti o děti. Řád Lodi nepředpokládal plnění manželské smlouvy až do konce života. Předpokládal se možný rozchod a nové manželství a celý život se budoval na vzájemné důvěře, takže vždy byla možnost vyhnout se dramatickým závěrům a řešit vzniklé konflikty jako běžné záležitosti.
Ale Eva při své vášnivé povaze pohrdla rozumnými důvody. Alex ji chápaclass="underline" byla až příliš žena a jako vášnivá osobnost smetala z cesty překážky a snažila se docílit svého za každou cenu. Patrně neměla být zařazena do expedice pro svou přílišnou emocionalitu. Tato chyba přišla První Hvězdné expedici příliš draho!
V prvních letech, která všichni prožívali jako svátek, byl duší společnosti Ulf. Vše, co dělal, bylo poznamenáno lehkostí, půvabem a prchavou krásou. Byl umělcem od narození, fantasta a výborný vypravěč, režíroval svatby, narozeniny, krtiny, uměl organizovat veselá představení, v nichž vždycky hrála hlavní úlohu Eva. A ačkoliv byl Ulf v podstatě hluboký a vážný člověk, právě tyto jeho vnější vlastnosti ho dělaly hrdinou v Eviných očích.
Ani Rudolfa Eva správně neodhadla. Rudolf byl dobromyslný, pomalu se rozhodoval, všechno vždy důkladně promýšlel, a aby proto nevypadal jako pedant, tvářil se často jako pros-fáček, kterému je možno se vysmívat. Eva ho proto měla za lenocha, který si nechá se sebou dělat, co kdo chce, za všední a šedivou osobnost.
Když se stálý svátek proměnil v nepřetržitou řadu všedních dní, Eva nevěděla, čeho se chytit. Její povaha potřebovala pestrost a dramatický spád událostí. V určitém okamžiku Ulf podlehl jejímu naléhání a drama začalo. Rozvážný a vyrovnaný Rudolf se projevil jako vzteklý žárlivec, a když zastihl svou ženu v Ulfově kajutě, v afektu Ulfa zabil kladivem.
Loď prožívala šok větší než ze srážky s meteoritem. Nikdo sice neřekl ani slovo, ale Rudolf věděl, že musí ODEJIT. A odešel. Ani velitel, ani posádka neměli právo změnit tento přísný soud nad sebou samým. Stala se vražda a musela být potrestána. Trest musel vejít do historie Lodi pro výstrahu. Nikdo neodsuzoval Ulfa, který se stal obětí Evina kouzla, ani Rudolfa, oslepeného žárlivostí — všichni odsuzovali Evu. Tak to bývá. Eva splnila svou poslední povinnost, porodila Margot, Ulfovu dceru, a zdeptaná výčitkami svědomí po porodu zemřela.
Alex spočítal smutné výsledky prvních třinácti let cesty. Třinácti ze tří set. Družný a veselý kolektiv se rozpadl, z osmi zůstali jen tři. Tři dospělí a čtyři děti. Vypadalo to na katastrofu. A kdyby nebyl velitelem Alex, mohlo se stát, že další let Lodi by zcela ztratil smysl.
Před Alexem stál téměř nesplnitelný úkoclass="underline" za léta, která mu jsou přisouzena, a možná, že jich nebude mnoho, měl vytvořit nový kolektiv. To znamenalo vychovat děti, nahradit jim svou osobou Zemi. Znamenalo to předat dětem nejen znalosti, které budou potřebovat k výchově dalších generací, ale vštípit jim i pocit odpovědnosti za osud expedice, bez kterého by všechny znalosti nic neznamenaly. Znamenalo to také varovat budoucí generace před chybami, jichž byl on svědkem. Tento těžký úkol mu pomohla splnit neuvěřitelná energie, vrozená tomuto dobromyslnému a vlídnému Vlámovi, jeho trpělivost a silná vůle. Alex zanechal po sobě nový kolektiv sedmi dospělých a jednoho dítěte — kolektiv, na který bylo ve všem spolehnutí.
1. května 2128 — narození Pavlíny, dcery Alexe a Marty
Tím končila historie Lodi, vše ostatní už Pavlína znala z vlastních zkušeností. Pamatovala si na otce, když ještě nosil plnovous, a na matku, když ještě byla poměrně mladá. Ale teta Ethel, vdova po Ulfovi a Svenova matka, jí od počátku připadala jako šedovlasá paní, laskavá babička všech dětí, které na Lodi byly. Tím historie pro Pavlínu končila. Pro ostatní, například pro Lucienne a Alexandra, pokračovala.
Když Pavlína srovnávala osud První a Druhé generace, přišla k závěru, že První, kteří se narodili pod Sluncem, byli odkojeni zemskými řekami a živeni plody Země, více podléhali svým emocem, citovým vzruchům a náladám. Byli to silní, cílevědomí lidé, ale přesto se řídili více citem než rozumem. Gílevědomost jejich charakterů Pavlína obdivovala, ale zároveň z nich měla i strach. Zdálo se jí, že vzali s sebou na Loď i všechny zemské vášně.
Druhá generace jako by něco ztratila ve skleníkové atmosféře Lodi. Anebo se poučila z hořkých zkušeností Prvních, naučila se držet své city na uzdě. Možná že to již byly výsledky výchovy pod hvězdnou kopulí? V každém případě zůstalo faktem, že Druhá generace nezapsala do análů Lodi žádné dramatické události. Tekly slzy, byla tu neštěstí, propukaly hádky a bezvýznamné konflikty — ale obešly se bez dramatických zvratů.
BEZ DRAMAT
1. května 2128 — narození Pavlíny, dcery Alexe a Marty
2. dubna 2141 — smrt Marty