A Loď letěla ke své hvězdě a bylo třeba žít a splnit úkol, který byl expedici dán. Sven se stal velitelem Lodi a Pavlína jeho ženou.
Tehdy začala litovat, že tak pečlivě kdysi hledala Svenovy nedostatky, že z jejího původního citu k němu zůstaly jen žalostné zbytky. Platila nyní za nesmiřitelnost mládí.
Zdálo se jí, že se Sven vůbec nehodí k úloze velitele Lodi. Bylo sice pravda, že původní význam pojmu velitel již ztratil svůj smysl. Opravdovými veliteli byli pouze John a Alex, Fred už byl spíše jen nejstarším v kolektivu a hlava rodiny. Tím méně Sven. Nedokázal se vzpamatovat z neštěstí, které se na ně svalilo. Zřejmě neměl dost energie, cílevědomosti, umění řešit úkoly takového významu, jaký se přikládal expedici. V jeho charakteru převládala pasivita, jakási chorobná zahloubanost do věcí, které neměly zvláštní význam, a vytrvalá snaha dobrat se jejich podstaty, ačkoliv nikomu nebyla potřebná. Svenovo filozofování a jeho nepřizpůsobenost pro praktický život Pavlínu rozčilovaly. Překážely její vlastní aktivitě. Snažila se mu ve všem pomáhat a utajit jeho slabost před mladšími, ale Alexandr i Lucienne už stejně mnoho věcí chápali.
A čas opět vykonal své: postupem doby ustoupila bolest z nenahraditelné ztráty a denní povinnosti, které na Lodi znamenaly život, přivedly vše do obvyklých kolejí. Pavlíně se narodila dcera a dostala jméno po své babičce — Marta. Mateřství dodalo Pavlíně více pochopení pro ostatní a ještě více ji připoutalo k dětem. Pavlína se naučila promíjet Svenovi, co je možno prominout blízkému člověku, ne však veliteli. A později se dostavila i láska, zcela nepodobná té první zamilovanosti — klidná, hluboká, zralá. Pravda, Pavlína nevěděla, zda také Sven ji miluje a nikdy se ho na to neptala. Zvykla si na myšlenku, že ji má rád, ačkoliv na Margot nikdy nezapomněl. Žárlivost na Margot Pavlínu už dávno neznepokojovala.
Byla zcela šťastná: děti byly zdravé, dobré, pracovité. Ke Svenovi ji poutala stále silnější přízeň. Snila již o druhé dcerce, protože Loď potřebovala ještě jednu dívku. S radostí pozorovala, jak rychle dospívají Alexandr a hezká Lucienne, která se při každém Alexandrově pohledu rděla zrovna tak jako kdysi Margot, když se na ni podíval Sven. A jestli někdy měla strach z příliš rychlého dospívání dětí a z převahy rozumu nad citem v jejich chování, brzy se zas mohla přesvědčit a radovat z jejich bezprostřednosti a dětské rozvernosti. Neuvědomovala si, že jim, Třetí generaci, už vůbec nevadí uzavřenost prostoru, že oni, kteří již neslyšeli vyprávění o Zemi z úst těch, kdo ještě na Zemi žili, přijímají vymezený svět Lodi za jedině možný, daný jim přírodou.
Jak asi toužili po Zemi ti První? Ale už pro ni samotnou byla Země napůl sen a napůl realita. A Třetí generace — to již byla generace Lodi, narodili se zde, byli zde vychováni jako obyvatelé Lodi. Sotva si představovali Zemi jako svůj svět. Země byla pro ně planetou ve vesmíru právě tak jako ta hvězda, ke které letěli. Nic víc. Bod na mapě vesmíru.
Jednou se Pavlína Alexandra a Lucienne zeptala:
„Chtěli byste na Zemi?“
„Ne,“ zakroutila Lucienne hlavou. „Nevím, jaká je Země. Je tam mnoho neznámých lidí a já bych nedovedla mezi nimi žít.“
Alexandr hned neodpověděl — přemýšlel;
„Naše vlast je zde na lodi. Je nám tu dobře. A Země? Bylo by zajímavé podívat se na ni, jaká je. Ale žít tam stále, to ne!“
Pavlína je litovala a zároveň jim záviděla.
Tak žili ty poslední roky. Vše bylo v pořádku, nebyly tu žádné příznaky blížící se katastrofy. Je sice pravda, že Sven míval své nálady, ale to občas přicházelo na každého, když se jeho instinkt bouřil proti jednotvárné existenci, pravidelné jako tikání hodin. Vše šlo klidně — až najednou úder z jasného nebe.
Co se mohlo stát? Svenovi se zprotivily ty stěny, které mění prostornou loď v králičí klec? Nebo nedokázal zapomenout na Margot? Nebo snad žárlil na Alexandra, že se choval k Pavlíně“ něžně a starostlivě jako syn? Ne, ne — v tom to nemohlo být!
Nemohla najít pro Svena ospravedlnění. Kdyby ho našla, bylo by pro ni lehčí prominout mu, zapomenout, vzpamatovat se a začít zase všechno znovu. Vždyť musí být nějaká příčina jeho ODCHODU. Nemohl odejít jen ze své libovůle, z okamžité slabosti. Kdyby byl jako muž před odchodem pomyslel na ni, jak se bude trápit, jak bude muset jeho odchod vysvětlovat dětem — napadlo by ho nechat jí aspoň zprávu, aspoň nějaký náznak. Ale on ODEŠEL bez jediného slova. Buď nebyl dost statečný, anebo si v posledních minutách na ni ani nevzpomněl. A nejen na ni. Nepomyslel ani na budoucí generace, na cíl, na povinnost — a to vše bylo v rozporu se zkušenostmi lidí na Lodi. Dokonce i lehkovážná Eva odešla, až když splnila svou povinnost, když porodila Margot.
Čím častěji Pavlína přemýšlela o Svenově odchodu, tím častě —ji se jí zmocňoval hněv. Tak mohl jednat jen zrádce, jemuž byl jejich společný cíl lhostejný, jemuž nezáleželo na úsilí a utrpení jejich předchůdců, ani na klidu a duševní rovnováze těch, kdo zůstali a kdo přijdou později. Sven obrátil právo na ODCHOD, původně zamýšlené jako ochrana Lodi před nebezpečím, v přímé nebezpečí pro Loď.
Co má teď udělat ona? Jak se zachovat k dětem? Děti, děti — jak těžko se vychovávají — a jak snadné je zmařit plody mnohaletého trpělivého úsilí a práce. Jediná chyba stačí a je po všech morálních zásadách, které člověk potřebuje, aby přežil sám a aby vychoval další pokolení. Jestli se jí nepodaří překonat nezájem o cíl expedice, který byl vyvolán Svenovým činem, potom bude expedice ohrožena.
Ať přemýšlela jak chtěla, ať se trápila sebevíc, musela do análů Lodi zapsat:
17. října 2160 — Svenův ODCHOD
PO SVENOVÝCH STOPÁCH
A život na lodi opět vešel do svých kolejí, rovnoměrných a plynulých. Ale teď již to nezáleželo na Pavlíně. Ta mechanicky plnila své povinnosti, se stejným zájmem se zabývala kuchyní jako vědeckými úkoly Základního programu, krmila králíky a učila děti hrát Chopina, bděla nad hrami nejmenších dětí a celé hodiny sledovala pomrkávání indikátorů na pultu Konzultanta, avšak myšlenkami byla daleko odsud. A velké hospodářství Lodi si vyžadovalo soustředěnou pozornost a zájem.
Ještě více času jí zabírala vědecká pozorování a experimenty. Bezpočetné údaje přístrojů si vyžadovaly pozornost a stále ji nutily k práci. Nejen o každém člověku, ale i o každém kaprovi a králíkovi se vedly záznamy, kam se pravidelně zanášely desítky důležitých údajů. Dokonce i bezstarostní ptáci v zahradě byli objekty unikátních lékařsko-biologických experimentů.
Svého času se Pavlína obzvlášť ráda zabývala prací v zahradě, možná proto, že tam se nejtěsněji pojily vědecké zájmy s praktickým významem pro Loď. Jak se budou chovat rostliny v podmínkách dlouhého kosmického letu, při zvýšené radiaci, umělém osvětlení a v umělém klimatu? Teď již takový problém neexistovaclass="underline" rostliny — mutanti a hybridy, které Pavlína vypěstovala, dávaly neslýchanou úrodu, jaká na Zemi nikdy nebyla. Gigantická laboratoř, jakou loď byla, dávala denně odpovědi na tisíce aktuálních otázek, jen škoda, že se o nich na Zemi dozvědí až po uplynutí dlouhé doby.