V posledním čase vzal mnoho starostí na sebe Alexandr. Musel pracovat ze sebe i za Svena, a dokonce i za Pavlínu. Vedl žurnály, dodával do Syntetizátoru chlorelu, čistil klece králíků a slepic, měnil vodu kaprům, celé hodiny pracoval na záhonech, přesazoval, hnojil — zkrátka pracoval neúnavně za tři.
A Lucienne chodila všude za ním jako jeho stín.
Jednou Pavlína seděla na zelené lavičce v koutku zahrady, jako vždy ponořená do vlastních myšlenek. Na druhé straně bazénu Alexandr stříhal stromy. Byl tak zaujat svou prací, že nepozoroval nic kolem. Lehké kroky přinutily Pavlínu zpozornět. Za keři se mihla Lucienne, rozhlédla se a potom objala Alexandra, ovinula mu ruce kolem krku. Nebyl to dětský polibek, byla v něm ženská touha. Pavlína věděla o jejich zamilovanosti, předpokládala polibky, vždyť Alexandr byl téměř dospělý a Lucienne byla na svá léta také vyspělá — ale toto Pavlína neočekávala.
Opatrně odešla ze zahrady, aniž vzbudila pozornost, a za chvíli na ně zavolala z chodby.
„Lucienne, kde jsi?“
A když Lucienne vyšla, řekla jí klidně, ale přísně:
„Necháš se příliš unést, děvčátko!“ Chvíli mlčela a Lucienne sklopila oči. „Nemáš nechávat děti samotné při psaní úkolů.“
Víc si Pavlína nedovolila říci. Byla sama vinna, že pocítili takovou volnost. A možná, že bude lepší promluvit si s Alexandrem, je rozumný a zdrženlivý.
Večer k ní přišel John a ukázal jí úkol z matematiky. Tentokrát vypadal roztržitě a trochu uraženě, ačkoliv to byl jinak smělý chlapec.
„Teto Pavlíno, vyřešil jsem úkol správně, ale jiným způsobem — sám jsem si ho vymyslel. Ale Pedagog…“
Chlapec met v očích slzy. Pedagog mu dal špatnou známku. Pavlína prověřila Johnovo řešení. Bylo důvtipnější než obecně přijaté, ale dávalo jinou odpověď. Úkoly mohou mít několik odpovědí, to je jasné, ale Pedagog také ví, co dělá…
„A proč jsi to, Johne, neřešil obvyklým způsobem?“
„Proč? Protože ho znám. Našel jsem nový. Strýček Sven říkal, že skutečný matematik vždy hledá vlastní neznámé řešení. Kdyby strýček Sven nebyl nemocný…“
Říkali nejmenším stále ještě, že Sven je nemocen, že se k němu nesmí chodit. Až uplyne nějaký čas a oni na Svena zapomenou, řeknou jim, že zemřel a že ho již pochovali. Nebylo to právě výchovné, ale Pavlína nenašla jiné východisko.
„Musíme se obejít bez strýčka Svena,“ potřepala Johnovou střapatou hlavu. „Ať váš spor rozhodne Konzultant, ten je autoritou pro tebe, ale i pro Pedagoga.“
John se usmál. Bavilo ho, když se strojům říkalo jako lidem: Pedagog, Konzultant. Jako by to byli jejich přátelé. Pavlína si vzpomněla, jak její otec Alex vždycky přistupoval ke Konzultantovi se slovy: „Řekni, příteli, co si myslíš…“
A teprve potom zasunul do Konzultantova bloku kartičku.
Udělala to také tak. Zasunula kartičku a řekla: „Řekni, příteli, co si myslíš, měl pravdu Pedagog, když dal Johnovi špatnou známku?“
„Neměl,“ odpověděl Konzultant. „Úkol má dvě řešení. Ale John také nemá pravdu. Měl dát Pedagogovi k posouzení obě řešení.“
„Tak vidíš, rozluštili jsme to i bez Svena.“
Ještě nedokončila větu a už se snažila spojit tyto matematické úkoly se Svenovým odchodem. Matematice učil děti Sven. To on Johna vedl k tomu, aby vyhledával samostatná řešení. Byla to jeho slabost, vždy hledal paradoxní řešení, ke všemu hledal svůj vlastní přístup. I ty jeho nekonečné šachové partie, hlavolamy, které u dětí budily nadšení. Ne, v tom asi není rozluštění — ale je někde blízko! Sven a John…
Sven a John…
Ach ano, jak na to mohla zapomenout! Taková je lidská paměť. Když něco nepříjemného špatně skončí — lidé si to pamatují. Ale když dobře… Asi před měsícem malý John onemocněl — začala u něho stejná nemoc, na jakou zemřel jeho dědeček, její symptomy již byly známy. Několik dní John apaticky ležel, navenek vypadal zcela zdráv, ale nechtěl se hýbat, ani mluvit a jíst. Všichni se vylekali. Bylo nutno rychle něco podniknout, tím spíše, že u dítěte se s tím setkali poprvé. Snad se jim podaří ho zachránit. Pavlína znovu dělala nekonečné rozbory a Sven proseděl celé noci. Nic nenašli, všechno bylo v mezích určené normy.
A tehdy se Alexandr, který se od bratra ani na chvíli nehnul, a Sven, unavený a zmučený probdělými nocemi, pohádali. Nebyla to hádka, spíš spor. Alexandr doporučoval ještě jednou se zeptat Konzultanta a Sven se rozčilil a křičel na něj: Konzultant není bůh a dokonce ani člověk, ale stroj, po hrdlo nacpaný informacemi a fakty, a jestli nemohl nic poradit dříve — a ptali se ho mnohokrát — je směšné si myslet, že teď řekne něco nového! Ale Alexandr trval na svém, vždyť se tím nic nezkazí, a co když… Pavlína ho chápala. John byl Alexandrův bratr, mladší bratr, skoro jako syn. A proto Alexandra podpořila, i když měla za to, že Sven má pravdu.
„Zirkonium,“ odpověděl Konzultant tak rychle, jako by to znal vždy. „Organismus potřebuje zirkonium, asi miligram na člověka. Jeho úloha v životní činnosti není dosud vědě jasná. Ale na Zemi voda i vzduch obsahují rozpustné sloučeniny zirkonia, na Lodi však ve vodě a v potravě nejsou. Určuji léčbu.“
„Proč jsi to, k čertu, neřekl dřív?“ vztekle vykřikl Sven.
Samozřejmě, neměl s Konzultantem mluvit takovým tónem, v jeho schématu bylo zakódováno něco jako primitivní samolibost, a Konzultant se tehdy uraziclass="underline"
„Nejsem bůh, ani člověk, ale samovzdělávací analytický stroj, který je po krk nacpaný fakty,“ řekl Konzultant se sarkasmem, který nikdo nečekal. Bylo to směšné, ale nikdo se nesmál, protože situace byla příliš vážná. „Když mi dáte dostatek údajů, dělám závěry. Vy byste to, Svene, měl vědět.“
Sven odešel, práskl dveřmi a zavřel se v kajutě.
„Je to zvláštní,“ poznamenal najednou Alexandr, když se Johnovi po několika dnech léčení ulevilo. „Je to divné, že Konzultant řekl své závěry teprve teď. Poslední fakta dostal po smrti tety Margot, na rozbor potřebuje jen několik vteřin. Copak nám nemá sdělovat důležité poznatky, i když se ho na ně neptáme?“
„Má, jsou-li to opravdu důležité poznatky. Ale tehdy nebyl nikdo nemocný, a tak si asi myslel, že zatím tyto poznatky nepotřebujeme.“
„Ale vždyť měl předvídat, že v budoucnosti zase někdo onemocní a že se ho budou ptát…“
Pavlína se usmála.
„Ty nebereš v úvahu, že Konzultant je jen stroj. On sice umí předvídat budoucí, ale ne strachovat se o ně.“
„Ale přece tu něco nehraje,“ nesouhlasil Alexandr.
Ale brzy na to všichni zapomněli, protože John se uzdravil a oni již věděli, že se tato nemoc již nikdy nebude opakovat.
Všichni zapomněli…
Ale ne, všichni nezapomněli. Nyní si vzpomíná, všichni ne! Sven několik dní s nikým nemluvil a potom u něho, jako již často, začalo období bouřlivé činnosti. Pozdě večer, když v knihovně nikdo nebyl, dlouho mluvíval s Konzultantem a přitom nejen ústně, ale i písemně. Pavlína si toho nevšímala, byla ráda, že S véna tak brzy přešla jeho mizerná nálada.
„O čem se s ním bavíš?“ zeptala se jednou mimochodem. „Ale o ničem. O čem je možno mluvit s tím tupým vzdělancem? Jen prověřuji systémy. Zdá se mi, že v něm není něco v pořádku. Měl nám o zirkoniu dávno říci.“