Zmocnila se ho šílená myšlenka! Snad naň tak působila noc strávená v hradní věži. Jinak by ho přece nemohlo napadnout, že víly žijí mezi námi. Možná že jich zůstalo již jen málo, ale že snad žily na zemi vždycky.
Už před tisíci lety znaly a uměly víc, než potřebovali lidé. Umění předvídat, zvláštní nadání poznávat pravdu a nevláčet se za ní poslepu, schopnost snadno rozeznávat paradoxy — to vše je nutně muselo postupně vzdálit ostatnímu světu.
V dávných dobách nebylo pro ně těžké odejít do ústraní, rozplynout se v nekonečných lesích tehdy ještě panenské země, avšak během staletí zmizely háje i jantarové pláže, těžké mosty spoutaly řeky. Ale jejich vědomí dále svítilo stejně bohatě, jen život se změniclass="underline" ti, kteří se chtěli vyhnout vtíravé zvědavosti a nekonečným výpadům proti všemu, co mělo zvláštní hodnotu, museli se nyní podobat ostatním a nelišit se od nich. Ale jak těžké muselo být zvyknout si na to…
„Smutek k ničemu není,“ přetrhl jeho myšlenky Ernfast. „Co se ti vlastně stalo?“
Holger mlčel. Zmocňoval se ho neklid a nevysvětlitelný strach se formoval v otázku: „Proč tu s ním sedím? Proč mluvím o neopakovatelných a kouzelných událostech s tímto opilým tupcem? Ale proč bych s ním vlastně neměl mluvit? Proto, že jeho chtivé ruce se mohou vztáhnout na tajemství, na křehkou tušenou krásu věcí — možná že ne ihned, ale později — jen proto, aby ji rozbily, zmačkaly, poničily z pouhé zvědavosti, aby se jí zmocnily z touhy předehnat ostatní!“
„Napij se!“ řekl Ernfast rázně. „Neletěli jsme sem přece pro nic za nic.“
„Ne, už toho bylo dost!“
„Nechceš se mnou pít kvůli nějaké Skotce,“ Ernfastovy rty se zkřivily v přezíravém úsměvu. „Zdá se mi, že pokládáš za dobrý tón ignorovat pravidla slušného chování.“
„Tak dost!“ Holger vstal.
„A já říkám, že se napijeme!“ zařval najednou Ernfast na celý lokál a rozhodil ruce po stole.“Zbláznil ses?“ tiše ale důrazně řekl Holger. „Jdeme odtud!“
„Ne, zůstaneme tady!“
Ernfast ho chytil za ruku a zakymácel se i se židlí. Holger se mu vytrhl a rychle zamířil k východu. Měl dojem, že musí neprodleně zachytit něco, co mu právě uniká.
SLUNEČNÍ STEZKA
Všichni už nastoupili do vrtulníku, když mávaje rukama a sotva popadaje dech, doběhl a volal, aby ho také vzali s sebou. Kdosi mu podal ruku a pomohl mu nastoupit. Sedl si do křesla a mlčky pozoroval, jak se v oknech usedlostí odrážejí sluneční prasátka a jak pomalu houstne vzduch v dolinách. Ale země daleko dole se mu zdála jen neskutečnou světelnou skvrnou. Potom jeho svědomí zachytilo čtyřúhelník jezera, napolo skrytý ve stínu, protáhlý směrem k Invernessu. Stejným směrem jako vrtulník pluly i obláčky dýmu.
Když po pozvolném klesání zůstal vrtulník viset ve vzduchu jako velká černá vážka, Holger nedočkavě vyhlížel z okénka a snažil se uhodnout, kudy vede nejkratší cesta k jejímu domu. Tam, kam se díval, plul nad obzorem protáhlý mrak a po něm stékaly sluneční paprsky. „To je západní cesta,“ pomyslel si.
Sotva se vrtulník dotkl asfaltu na letišti, vrátil se mu pocit zemské přitažlivosti. Stíny se zvětšily a ztěžkly. Sestupoval po schůdkách a vítr se mu dral do plic.
Holger šel rychle, neohlížel se, jako by tudy šel už posté. Přivřel oči, aby mohl hledět na slunce, které mu bylo orientačním bodem. Bylo zahalené popelem oblaků. Dlouhý mrak, podobný ledovci, odplul stranou. Červené paprsky stékaly po něm stále méně.
Daleko vpředu již bylo vidět známý plot a on se k němu rozeběhl. Přičesával si vlasy. Za několik vteřin uvidí znovu Margaret. Ale co si to dnes vlastně vymyslel? S lehkým úsměvem si znovu připomenul příběh, který sám vykonstruoval. Ale což, je to obyčejná dívka — nic víc!
Bezesporu, kdyby víly žily v naší době, bylo by vyšívání holografických obrazů pro ně hračkou, jistě by uměly i mnoho jiných věcí. Stovky let… Za mnohem kratší dobu se svět dokáže změnit k nepoznání.
Ale džbán, naplněný vodou pouhým dotekem se zrcadlem, bylo asi třeba vysvětlit nějak jinak. Snad je to nějaký trik, který nepostřehl? Kdoví, možná že fyzika také najde způsob, jak přenášet vodu po světelných paprscích, nejdříve jen jednotlivé atomy, a potom dokonce naplňovat i poháry za pomoci demonstračního zrcadla, postaveného někde v posluchárně před studenty, kteří jsou zcela lhostejní ke kouzlům vědy. Ale to by se mohlo stát až někdy v budoucnosti, a kdoví, zda to vůbec je možné…
Vlastně je logické připustit, že víly docela nevymizely. Ale teď jde o Margaret. Je možné tomu uvěřit? To by například také znamenalo, že mohla bez překážek poslouchat, jak žvanil s Ernfastem. Když si na to vzpomněl, polil ho stud. Ale ne, to jsou jen jeho výmysly! Co se to jen člověku zrodí v hlavě! Ale žvanit o Margaret? Na to neměl nejmenší právo, to byla z jeho strany zrada! Vzpomínal si na podrobnosti rozhovoru v hotelu a bál se věřit, že tohle všechno říkal. Vždyť ten Ernfast se mohl kdykoliv klidně objevit v Invernessu s bandou stejných klacků, jako je sám.
To se honilo Holgerovi hlavou, když spěchal ke známému domu po cestičce zalité paprsky zapadajícího slunce.
Netroufal si domyslet následky, které to mohlo mít. Proto se utěšoval, že to byl jen sen, pokračování něčeho neskutečného a neuvěřitelného, co zažil v zámku. Vzpomínka mu vehnala pocit tepla do spánků, lákala ho, aby prověřil všemohoucnost toužebného přání, kdy lehký vzájemný dotek působí jako neviditelný uragán a jediný pohled proniká až do podstaty věcí, hluboko do duše. Copak se i v něm nemohl zrodit kousíček tajemné noci, kterou kdysi vládli mnozí?
Čím více se blížil, tím bylo zřejmější, že tam, vpředu, na místě, z kterého nespouštěl oči, se udály nějaké změny. Poslední nízký sluneční paprsek se zachytil za vrcholek stromu, přetrhl se jak struna a zhasl. V tu chvíli sestoupil z nebe chlad a v Holgerovi vznikl pocit neklidu, předtucha neštěstí. Ať hleděl před sebe jak chtěl upřeně, nenacházel nic známého, nic, co by se podobalo jejímu domu.
Cestička se táhla jako chladná žlutá stuha směrem na západ. Vrátka byla pootevřená, pěšinka vedla ke schůdkům. Pod zrezavělými kovovými sloupky trčely dva nebo tři zaprášené keře. Vedle se válely zmačkané kanystry a rozbité dřevěné bedny. Z jedné vylezl velký hubený pes, lenivě se protáhl a zívl, vycenil velké vlhké zuby.
Holger dvakrát obešel dům, snažil se pochopit, co se to stalo. „Spletl jsem si cestu… Anebo opravdu slyšela všechno…?“ Bylo ticho a nikdo na něj nezavolal.
Odkudsi vyskočil zajíc. Bylo vidět, že se lekl něčeho nepředvídaného, že neměl sílu okamžitě se obrátit a prchnout. Holger přistoupil k němu blíž a zajíc, který nápadně kulhal, se dal na útěk. Holger se za ním díval, dokud mu nezmizel s očí.
„Měl sem přiběhnout o chvíli dříve… nebo později,“ pomyslel si Holger.
Ve večerní záři vzplanuly zaprášené keře a prázdná černá okna jako nepravidelné jazyky plamene. Holger se sehnul pro jakýsi předmět, který mu ležel u nohou a upoutal jeho pozornost. Byl to hliněný střep a Holger ho poznal. Na ztmavlé majolice se ještě zachoval zelený ornament. Střep se rozpadal v rukou. Zdálo se, že byl uražen z vázy již velmi dávno. Možná že to bylo jen zdání.
Holger posbíral ze země všechny kousíčky a pomalu kráčel zpět. Jen jednou, když vyšel na kopec, se ještě ohlédl v nejisté naději. Ale všechno zůstalo tak, jak bylo.