Vjačeslav Nazarov
TEN, KDO PORUŠIL ZÁKON
V lodní klubovně nikdo nebyl. Andrej hodil na stůl svazek záznamů a rozhlédl se. Hodiny na stěně mu připomněly, že nemá důvod k rozčilování: porada začne až za patnáct minut. Zase příliš spěchal — a vinit z toho může jen sebe.
Andrej si povzdechl a usedl na své místo. Křeslo pod ním zaskřípalo. To je právě ono! Půl roku ve vesmíru není legrace ani pro kovové podpěry křesla. A pro lidské nervy — o tom raději ani nemluvit. Zvlášť když ten půlrok byl řetězem neúspěchů. Šly jeden za druhým.
Avšak byly to skutečně neúspěchy?
Poslední dar země, tradiční větvička bezu, se za půl roku rozrostla v keř. A navzdory očekávání rozkvetla. Jako by cítila, že je konec bloudění, že brzy se v průzorech objeví žlutá koule Slunce, otevře se černá trubice Hvězdné chodby a bude je zvát domů. A potom modrozelená Země zakryje půl oblohy, pod magnetickými podrážkami zahučí pohyblivé schody kosmodromu… Šeřík se vrátí těm, kdo ho darovali — děvčátkům a chlapcům s červenými šátky. Takový je zvyk.
Zatím však šeříkový keř stojí v rohu a na velkých modro-fialových hroznech květů hasnou malachitově zelené záblesky cizího západu. A nejdivnější je, že keř vypadá velice hezky na pozadí neživé krajiny, která se promítá plasticky na širokou obrazovku, pokrývající celou stěnu.
K čemu bylo třeba dělat tak velkou obrazovku? Člověk má pocit, že sedí na verandě a od cizího světa ho dělí jen křehké sklo. Cizí svět, ve kterém jsi nevítaným hostem. Není to pří-jemný pocit, zejména ne po šesti měsících pobytu. Zřejmě proto kdosi z chlapců připevnil před obrazovku závěs: je to tak klidnější. Kouzel a nevídaných věcí měli už všichni dost. Stačí!
Andrej vstal, vzal za šňůru závěsu, aby ho zatáhl, ale neudělal to: zadíval se. Tak jako už tisíckrát navzdory nepochopitelné zlosti a zcela pochopitelné únavě. Krajina upoutávala pozornost proti jeho vůli.
Napravo, někde za horizontem, skomíralo zelené slunce. Jeho corona ještě zářila za ostrými zuby dalekých hor, ale těžký polokruh mračen se už nad ní uzavíral stále těsněji. Vlastně to nebyla mračna, nýbrž elektrické záření — něco jako pozemská polární záře. Ve zhuštěných vrstvách se toto záření tlačilo kupředu jako hřeben ohromné černé vlny a hustá tma v krátkém okamžiku zatáhla nebe. Nastalou tmu okamžitě propichovaly ostré jehličky hvězd, ale ne nadlouho, protože zleva za obzorem vycházelo něco ohromného, kulatého, nepředstavitelně černého, stoupalo to po obloze, zvětšovalo se a brzy pohltilo všechen hvězdný plankton, který se ještě ani nestačil zrodit.
Na této planetě neexistovala noc. Zelený den se střídal s černým, protože po západu viditelného slunce vycházelo slunce neviditelné.
Povrch… chaotické nahromadění geometrických tvarů, kterými byl zaplněn celý viditelný prostor, nutilo k pochybám, že vůbec někde může existovat rovné místo. Gigantické jehlany, čtyřstěny, pětistěny, nepředstavitelně ostré hřebeny, špičky, nakloněné roviny, ohlazené šroubovité hranoly, všechny stejně tmavě modré ve světle zeleného večera, vzbuzovaly nevýslovný a nepřekonatelný smutek.
V černém ránu se krajina měnila.
Když se objevila stříbřitá oblaka, krystaly zprůsvitněly. Vše kolem jako by tálo. Mizely pyramidální hory i kuželovité propasti a cylindrické věže spolu s trojhrannými útesy. Všechno se měnilo v nehmotné stíny a loď zdánlivě visela nad zamlženou prázdnotou.
Černé slunce stoupalo stále výš a krajina se opět měnila k nepoznání.
Pod silným ultrafialovým zářením začínal celý povrch světélkovat — nejdříve světle zlatě, potom stále výrazněji, až na-konec světlo nabývalo všech odstínů od citrónově žluté k oranžově červené.
Andrej stál za napůl zataženým závěsem a roztržitě se díval, jak se kameny i vzdálené hory zalévají tekoucím zlatým plamenem, jak chvějivě pulsuje světlo v poloprůzračném nakupení vzdutých hornin.
Nyní prchavá krása tancujících světel vyvolávala v duši hořkost. Tento překrásný, geometricky dokonalý svět byl mrtvý! Mrtvý od okamžiku svého zrodu!
A zůstane mrtvý!
Vzpomněl si na patetická slova jednoho z „otců“ současné kosmogonie, Steinkopfa: „Musíme se konečně smířit s myšlenkou, že existují síly, které nikdy nebudeme moci poznat. Planety třídy K jsou cizinci v našem hvězdném světě. Prahmota a život jsou neslučitelné.
Život nikdy nepronikne za bariéru, kterou mu postavila sama příroda. Aťsi mě horké hlavy obviňují z konzervatismu pevně věřím, že se nemýlím. Dokažte mi, že na planetách třídy K je život možný, ukažte mi aspoň jedinou baktérii přinesenou odtud — a já budu první, kdo řekne: Jděte!“
Je čas se smířit… Ano, je čas. Po dlouhých jednáních vědci vybrali 13 krystalických planet ve třinácti systémech dvou sluncí, tak, aby náhodná shoda okolností nebyla možná. Půl roku se nořil rychlý hvězdolet do hlubin prostoru a času a sedm průzkumníků do nejmenších podrobností studovalo záhadně stejné krystalické světy. Půl roku Andrej prohledával krystalické labyrinty, prohlížel škály vitaskopů až ho oči bolely — stále v něco doufal. Dvanáckrát byl zklamán.
Tato planeta je třináctá.
Ano, chtěl najít tu prokletou baktérii. Ne proto, že chtěl otřást Steinkopfovou autoritou.
Za řadu let, která prožil v kosmu, uviděl a pochopil mnoho věcí. Procítil srdcem i nervy všemocnou sílu života. Našel organické stopy na asteroidech zuhelnatělých hvězdným plamenem, našel je ve vrstvách zmrzlých plynů na gigantických planetách, na smrtonosných radioaktivních mračnech jádra komety i v porézních železných obalech vyhaslých hvězd. Viděl kilometrová vřetena glovel i mikronové křížky sanacií, které upadaly fve spánek při třech tisících stupňů Kelvina, i radiozolií, jež umíraly tepelným šokem při třech tisícinách stupně — život pronikal celým vesmírem a přizpůsoboval se nejneuvěřitelnějším podmínkám.
Andrej nemohl uvěřit, nemohl připustit myšlenku, že může existovat zcela mrtvý svět — navzdory logice důkazů, které uváděl Steinkopf a navzdory zřejmé skutečnosti.
Třináctá planeta je také mrtvá. Jako těch dvanáct před ní — mrtvá od okamžiku svého vzniku. Což ostatně měla jejich výprava dokázat.
Je to úspěch? V učebnicích kosmografie od nynějška nebude uváděna Steinkopfova hypotéza, nýbrž Steinkopfova teorie. A dole bude poznámka petitem: „Experimentálně prověřeno skupinou sovětských vědců, jmenovitě A. I. Savinem“. Pro mladého vědce je taková poznámka skvělým vítězstvím, téměř světovou slávou.
A od nynějška bude na nočním nebi slabounce blikat třináct světýlek jako signály u cesty, kde je průjezd zakázán, a na prašných stěnách planety navždy zůstanou jeho stopy — poslední stopy posledního člověka — a nesmyje je déšť, neodvane vítr, neskryje tráva, protože nic takového není na planetách třídy K. A také nikdy nebude.
Nebude.
Světlo na skalách již nepulsovalo, hořelo stejnoměrným plamenem pod sametově černým nebem bez jediné hvězdy a v nehybných skalách se tajilo nějaké zvláštní nepochopitelné napětí.
„Stále se nemůžeš nasytit toho pohledu?“
Vedle něho zakašlal Alexej Krivcov. V puse měl dýmku, na kterou nebyl zvyklý. Tu dýmku mu věnovala jeho nevěsta před odletem, ale dnes z ní kouřil poprvé. Měl pravdu. Byl čas pomýšlet na Zemi, na to, kdo a jak je bude vítat.