Andrej mlčel a Krivcov s porozuměním pokračovaclass="underline"
„Labir je zvláštní minerál. Téměř celá tato mladice je z labiru. Existuje domněnka, že planety třídy K vznikly bezprostřední krystalizací prahmoty. Chladnou cestou. Bez velkého třesku. Tím se vysvětlují jejich jedinečné vlastnosti.“
„Aljošo, drahoušku, to já taky vím! Vím, co je to labir i co je celá tato planeta.“ Andreje znovu zachvátila podrážděná nálada. „Slyšel jsem to, četl jsem o tom. Už mám těch jedinečných vlastností plné zuby.“
Astrofyzik ucouvl a udiveně naň mrkal krátkozrakýma očima.
„Co je s tebou? Já tím přece nic nemyslel!“
„Promiň,“ řekl Andrej zahanbeně. „Ale ty krystalické sestřičky mi už lezou na nervy. Je v nich něco, co mne dráždí, něco se mi stále zdá — nevím, co to je. Nemůžu uvěřit v ten věčný klid, nevěřím…“
„Ty jsi ale podivín! Každý druhý by na tvém místě už připravoval hostinu u příležitosti obhajoby doktorské disertace, a ty chceš přeskočit vlastní hlavu. Dokázal jsi, že na planetách třídy K není život? Dokázal. Potvrdil jsi Steinkopfovu teorii? Potvrdil. Tak co ještě chceš? Překonat samotného Steinkopfa?“
„Nikoho nechci překonat, Aljošo! Ale někde je v té naprosto správné teorii chyba. Cítím, že je to tak, a nemohu ji zachytit.“
Krivcov pokrčil rameny a chtěl odejít, ale Andrej ho zadržel.
„Počkej, cos to říkal o té mladici?“
„O jaké mladici?“
„No o té, co je celá z labiru.“
„Aha… ale jen to, že tahle planeta je z těch třinácti nejmladší. Nemá ještě ani deset miliard let… Je v rozpuku…“
A opět mu cosi proletělo hlavou, aniž by myšlenku mohl zachytit — stín domněnky, dráždivý záblesk v mlze.
Lodní klubovna se zaplňovala. Byla tu téměř celá posádka, chyběl už jen kapitán. Andrej se vrátil ke stolu a nechal závěs roztažený. Sklonil se k němu Medveděv, vědecký vedoucí expedice:
„Skončil jste všechno, Andreji Iljiči?“
„Téměř všechno. Zbyl jen jeden vitaskop ve čtverci 288-B, Ostatní jsem už demontoval. Výsledky jsou stejné jako dřív. Naprostá absence organických látek. Třináctá sterilní planeta!“
„Nu což! Zdá se, že Steinkopf má pravdu. Všechno to potvrzuje.“
„Až příliš to všechno souhlasí, Petře Jegoroviči. Tak moc, že začínám o tom pochybovat.“
Medveděv si biologa změřil dlouhým pohledem.
„Vy máte nějaké pochyby?“
„Vlastně ne… Všechna fakta jsou správná…“
„Tak proč jste nechal vitaskop ve čtverci 288-B? To je tuším u Bílého jezera?“
„Ano, u Bílého jezera. Vlastně proto, že jsem tam ještě nestačil dojít… A potom… Neměli bychom ho tam zatím ještě nechat?“
„Nevidím k tomu důvod. Sotva sem v blízké budoucnosti přiletí nějaká expedice. Naše práce je podle mne dostatečně přesvědčivá po všech stránkách, i po stránce biologické. A nechat zde vitaskop proto, že se nám nechce proň letět, to je, promiňte, poněkud zvláštní. A to ze všech aspektů!“
„Dobře, Petře Jegoroviči. Odklidím vitaskop. Je to tak dvě hodiny letu… Ihned po poradě.“
„Prosím vás, Andreji Iljiči, udělejte to!“
Andrej chtěl ještě něco říci, ale zmlkl před jeho posměšným pohledem. Vždycky se Medveděva trochu bál. Za prvé byl Medveděv jednou tak starý jako on. Za druhé byl člen proslulé osmy Mezinárodní rady kosmonautiky. A za třetí… za třetí tenhle suchar naprosto nevzbuzoval chuť na otevřený rozhovor. Uměl ubíjet lidi svým mlčením: nikoliv ironií, nikoliv důkazy, ani temperamentem — právě jen mlčením. Mlčky poslouchal, co mu kdo říkal, nikdy mluvícího nepřerušoval a nespouštěl z něho chladné pozorné oči. Poslouchal tak dlouho, dokud si mluvící nezačal plést vlastní logické konstrukce. Obyčejně to končilo tím, že autor nové hypotézy proti své vůli sám svou hypotézu přesvědčivě vyvrátil. Tak i teď — ani nejmenší výčitka: jen sklopil oči a začal si pilníkem, který všichni v posádce přímo nenáviděli, pilovat pěstěné nehty, jako když dělá tečku za objevem, který neuskutečnil.
Ale ani v tom to nebylo! Šest měsíců jsou všichni pospolu. Šest lidí v železné skořápce kosmické lodi. Tisíce světelných let od domova — ne od Země, ale od té neuvěřitelné maličké krupičky hvězdného světa, které se říká sluneční soustava. Jejich vztahy jsou víc než přátelství: jsou všichni jako slisováni, pevně spojeni, zataveni v jeden celek temnou tíhou vesmíru… Všichni jsou jeden celek o sedmi tvářích, v sedmi variacích různých přání, vzpomínek, rozumu… Všichni, kromě Medveděva. Je v něm cosi z vesmíru. Možná to chladné, neúprosné, neživé mlčení?
Mlčení… Třináct planet — sester, které nechtějí promluvit… Proč?
Kdesi krajem vědomí se Andrej pozastavil nad neodpustitelně suverénním úsměvem kapitána, který právě vešel. Byl to melancholický Lotyš, jenž začal svou kariéru ještě na Kosmických veteránech, které létaly rychlostí nižší světelné.
Je pravda, že kapitán si rád s někým pohovořil. Ale jeho rozhovory se téměř vždy týkaly jen disciplinárních přestupků. Z vůle osudu nebo náhody nejčastěji mluvil právě s Andrejem. Proto si Andrej u něj zvykl na všechno kromě…
„Přátelé, promiňte mi, že jsem se opozdil. Nečekaně k nám došlo vysílání ze Země. Mimořádné spojení…“
V lodní klubovně všichni zmlkli. Usmíval se jen kapitán.
„Země schválila náš návrat. Startujeme za 24 hodiny podle palubního času…“
Kapitán vrhl pohled na nezastřenou obrazovku, ale ani toto porušení navyklého pořádku mu nezkazilo náladu. Jiskřila z něj nějaká dobrá zpráva a naschvál protahoval čas s potměšilostí člověka silné vůle.
„A ještě jedna zpráva. Bylo mnoho poruch, proto zprávu vysílali třikrát. Ale zapsal jsem ji přesně.“
Otočil se k Andrejovi a s ním se obrátilo stejným směrem i šest ostatních tváří.
„Počet obyvatelstva Země vzrostl.“
Andrej zpozorněl. Kapitán si zjevně pohrával.
„Vzrostl o jednoho člověka…“
Něco něžného mu stisklo hrdlo.
„Máš syna, Andrjuško!“
Andrej se vzpamatoval, když ho deset silných rukou vyzvedlo a ani nepochopil, jak se ocitl až u stropu. Uviděl, jak Med-veděvovi zahrál v ostrých vráskách kolem úst stín úsměvu.
„Mládeži, nezapomeňte, že v daném okamžiku máme na lodi tíži, která se téměř rovná zemské!“
Andrej si sedl ke stolu celý pomačkaný. Mohutný ‚kapitánův baryton přehlušil ostatní:
„Dobrá, přátelé! Křtiny oslavíme na Měsíci. Ale poradu odložit nemůžeme. Přikazuje nám to řád lodi. Myslím si, že podrobné referáty nejsou potřebné. Pracujeme všichni společně. Začněme tedy dotazy. Co je komu nejasného…“ Otázky se jen sypaly. Ale netýkaly se jejich práce.
Na vitaskop si Andrej vzpomněl až za dvě hodiny. Uslyšel, jak za jeho zády Medveděv říká kapitánovi Bremzisovi:
„Kapitáne, Savin teď nemá pomyšlení na problémy života na krystalických planetách. S těmito problémy se skvěle vyrovnal na Zemi. Ale je třeba někoho poslat pro aparát.“
Andrej se začervenal a rychle vstal.
„Petře Jegoroviči, půjdu pro něj sám. Promiňte, jsem z toho celý u vytržení, ale ne tak, abych… zkrátka, jsem střízlivý a vím, co mám dělat. A kromě toho mi teď vůbec neuškodí malá procházka na čerstvém povětří.“