„Koneckonců nevím, o co jde. Možná, že je chyba ve schématu. Zelené slunce bylo v zenitu a v tu dobu, jak víte, se kysličník uhličitý, ionizovaný za černého dne, vybíjí do prostoru. Vznikají magnetická elektrická oblaka. Možná že takový oblak na určitou dobu zastínil kontrolní signál Primy. A schéma? To je ovšem možno prověřit, chcete-li.“
Medveděv zvedl hlavu, přejel si rukou po čele, podíval se úkosem na Andreje, jako by ho viděl poprvé. Andrej jeho po hled vydržel, jen ještě víc zbledl.
„Ano. To jsem nevzal v úvahu. Máte pravdu. Schéma je asi v pořádku. Byly to zřejmě poruchy, které signál přerušily. Promiňte mi, že jsem vás zdržel.“
Mluvil tiše a unaveně, jako by byl právě překonal ohromné duševní vypětí, jako kdyby ve čtverci 288-B byl on a ne Andrej. Andreje přešla zlost, najednou pocítil klukovskou důvěřivou něhu k tomuto předčasně šedivému uzavřenému člověku. Chtělo se mu vzít ho za ruku, pevně mu ji stisknout a všechno mu říci. Všechno — od začátku do konce. On to jistě pochopí.
Stáli jeden proti druhému a mlčeli. A oba se lekli, když se v reproduktoru ozval kapitánův hlas:\
„Všichni okamžitě do lodní klubovny!“
Kapitán je čekal ve slavnostní uniformě, oholený a vonící kolínskou.
„Prosím, sedněte si!“
Nikomu se sedět nechtělo. Všichni se seskupili okolo stolu, jeden druhému něco šeptal, popotahovali si svetry, přihlazovali si vlasy, jako kdyby se chystali společně vyfotografovat. Andrej si nestačil svléci kombinézu, proto v rozpacích stál za zády svých kamarádů.
Artur zvedl ruku.
„Soudruzi kosmonauti! Naše práce je u konce. Splnili jsme úkol, který nám dala naše Země, provedli jsme všestranný průzkum nejtajemnějších útvarů Galaxie — krystalických planet. Shromáždili jsme bohatý materiál. Zvláště chci podtrhnout, že naše expedice se vyhnula haváriím, že nebyla porušena disciplína, ani se nestaly žádné mimořádné příhody.“
„Bože, chraň námořníka!“ zašeptal Krivcov, obraceje oči k nebi. „Ani teď se to neobejde bez kázání.“
Andrej na sobě pocítil něčí pohled a zvedl oči. Medveděv se odvrátil.
„Zkrátka, průzkumný hvězdolet je zcela připraven ke startu. Start bude ve dvanáct hodin palubního času. Všichni se zde sejdou hodinu před startem. Jsou nějaké dotazy?“
„Ne,“ zahřmělo klubovnou. „Tak pohov!“
První vyšel Medveděv, za ním Krivcov, Apenčuk a Svirin. Za kapitánem pak vyšel Revaz Rondeli. Andrej zůstal sám.
Přistoupil k závěsu, který byl rozhrnutý. Znovu byla noc, vlastně ne noc, nýbrž černý den. Neviditelné slunce stálo v zenitu a jen u obzoru se rojily velké jiskřivé hvězdy a zdola tryskaly k černému zenitu nehybné zlaté, růžové a oranžové jazyky.
Ale něco se v tom blýskavém světě změnilo. Přestal pro něho být cizí.
Andrej najednou pochopil, že od této chvíle ho to bude vždy táhnout sem k této planetě, jako ho to nyní táhne k Zemi. A že se bude věčně zmítat mezi dvěma ohni a nikde nenajde klid… „Nashledanou,“ zašeptal černému slunci a labirovému třpytu. „Nashledanou! Já se vrátím.“
Ve své kajutě padl na postel, jak byl, v kombinéze. Zoufale ho bolela hlava. Našel na stole prášek na spaní a spolkl ho, aniž ho zapil.
„Dílo je dokonáno, Petře Jegoroviči!“ zašeptal se zavřenýma očima. „Teď se už nic nedá změnit. Kolo se dalo do pohybu.“
Pod zavřenými víčky mu skákaly zelené, modré a červené skvrny. Postupně byl jejich pohyb stále pomalejší, až se proměnil v pomalé kroužení. Trubička kaleidoskopu se otáčela a otáčela, barevná sklíčka se skládala v neopakovatelné vzory, ty se skládaly jeden na druhý jako krajky, klubíčko bylo stále větší, až se proměnilo v planetu — a tu modré skály praskly a na všechny strany z nich vyletěly chvějící se výhonky.
Celá planeta zarostla divokými, neskutečně bohatými keři šeříku, ohromné hrozny květů visely až k zemi a šeřík rostl a rostl, už to byl neprostupný les a Andrej se jím prodíral po kolena v opadaných květech, dusil se šeříkovou vůní, až se vpředu objevilo bílé jezero. Teď stál na spodní terase vedle jezera, nad ním byl šeřík a proti němu běžel světlovlasý klouček, podobný Nině: „Táta! Táta přiletěl!“
Mezinárodní rada kosmonautiky zasedala již druhý týden a celou tu dobu se na Zemi děly podivné věci. Na první pohled se nic nezměnilo: nespočetné podzemní závody dnem i nocí chrlily na povrch své výrobky, mezikontinentální rakety startovaly přesně podle letového řádu, computery řešily početní hlavolamy složitých úkolů, ani šroubek ve složitém hospodářském systému planety se nezlámal, ani jedno kolečko se nezastavilo.
Ale sportovní soutěže se rušily jedna za druhou — nebylo diváků. Lesníci a strážci přírodních rezervací posílali zděšené radiogramy, proč nepřicházejí žádní návštěvníci — turisté zmizeli, všude bylo ticho. Knihovníci se šeptem domlouvali v prázdných čítárnách — nebyli tu čtenáři. Na regálech odpočívaly svitky dobrodružných filmů, zato do planetária byl nával. Na policích se pokrývaly prachem svazky fantastické literatury, ale knihy o astronomii a kosmogonii byly rozpůjčeny do posledního svazku.Nejdůmyslnější fantastika bledla před tím, co přivezla expedice Alfa.
Jen vynalézavá Selena Suoka měla v těch dnech úspěch. Objevovala se na scéně, jako kdyby se materializovala z prázdnoty za zvuků elektrických varhan, byla od hlavy po paty oděna v moárový závoj, na kterém barvy přecházely. Pomalu, velmi pomalu se z náhodných tónů varhan skládala melodie staré písně o věčných plachtách a stejně pomalu padal závoj, který odhaloval mrtvou bílou tvář s ohromnýma nehybnýma očima. Vysoké tóny houslí se zmítaly jako vylekaní rackové, pomaloučku padal závoj a odhaloval její ramena a hruď, na které se leskl náhrdelník z pravého labiru. Stříbrné zvuky trubek letěly k výšinám a za nimi bílá ruka. Nízký alt sevřel srdce všech v sále hlubokým dlouhým vzdechem.
„Tam v nezměrné dálce vítala je cizí slunce
Ke konci prvního týdne začaly vášnivé projevy zájmu pomalu opadávat. Sportovní federace oznámila, že zrušené mistrovství světa v elegantním hokeji se přece jen bude konat — přihlášených bylo dost. V Bělovežském pralese návštěvníci opět prohlíželi zubry. V čítárně Leninovy knihovny si čtenáři už zase objednávali kopie starých knih. Kluci pohodili skafandry a znovu si začali hrát na stavitele.
Poslední zasedání Rady, stejně jako ta předcházející, se vysílalo na 118 kanálech mezinárodní telekomunikační sítě po celé Zemi, na všechny orbitální stanice i kosmické laboratoře, na akademická pracoviště na Měsíci, Marsu a Venuši, i na stálé stanice za hranicemi sluneční soustavy, na kosmické lodi letící rychlostí nižší než světelná.
Ale i tenkrát se u domácích televizních stěn a obrazovek v kajutách sešli převážně důchodci a kosmonauté, kteří neměli službu, nebo také prostě milovníci vědeckých skandálů.
Blížil se den „pohřbu“.
Takové dny se dávno staly tradicí. Průzkumníci dalekého vesmíru nepřiváželi jen fakta a vzorky hornin, ale často i předpoklady nebo dohady, nejasné předtuchy a pocity, nečekaná srovnání. Byly to jakési „psychologické přebytky výroby“, které se nedostaly do zpráv o činnosti expedice — ale vždyť i manželé Curieovi kdysi našli polonium a radium právě jako „přebytek výroby“.
Proto Rada velmi pozorně projednávala jakýkoliv, i ten nejfantastičtější předpoklad kohokoliv z kosmonautů, protože jeho podvědomí mohlo zachytit to, co nepřijal a čemu neporozuměl mozek — ve vrstvě písku se mohlo zaskvít zrnko zlata.