Je ovšem třeba po pravdě říci, že zrnka zlata se objevovala jen zřídka. Daleko častěji se nová hypotéza oprávněně „pohřbívala“. Obyčejně se průzkumníci zoufale bránili a trvalo dlouho, než se vše uklidnilo.
Ale dnes se nic zajímavého nepředpokládalo. Medveděv přečetl zvláštní zprávu kosmobiologa Savina v poloprázdném sále. Kameramani se zcela bezostyšně nudili, Steinkopf se skloněnou hlavou sledoval zprávu podle německého textu a občas se ušklíbal.
V bufetu a v baru bylo plno lidí a hluk.
„A přece jen chápu Savina. Krystalické planety by mohly člověka připravit o rozum…“
„Co ses tak chytil toho umělého původu? On sám přece píše: ‚Připouštím to jako pracovní hypotézu.‘ Podívej se — tady. ‚Můj úkol je mnohem užší‘ — tady, tady — aha! ‚Dokázat možnost života na krystalických planetách — tím také odstranit Steinkopfovu bariéru z cesty, po které lidstvo jde — ostatní po nás udělají druzí.‘“
„No a co dokázal? Jen to, že Steinkopf má pravdu.“
„Má velmi závažné myšlenky…“
„Myšlenky! Je život na krystalických planetách? Není.“
„Já souhlasím s Gorinem: je to vrchol pošetilosti. Pravou rukou sám dokazuje Steinkopfovu teorii, levou se snaží ji popřít. Nevím, proč Rada vůbec přijala k diskusi tu jeho zprávu. Je přece jasné, že je to výplod fantazie silně unaveného člověka. Až je to nějak nepříjemné vzhledem k němu
Přátelé, a proč sám Savin nebyl ani na jednom zasedání a ani teď tu není?“
„Asi se stydí za svou zprávu.“
„Nech toho, Pančiku, že ti není hanba! Savin je nemocen.“
„A co mu je?“
„Nevím.“
„Říká se, že katar horních cest dýchacích nebo bronchitis. Zkrátka něco takového…“
„Nikdy bych nevěřil, že se kosmonaut může nachladit…“
„Pozor! Velryby jsou na obzoru!“
„Nevydrželi to!“
„Nikdy z něho nebude seriózní vědec,“ spěšně, s astmatickým přídechem říkal ředitel Ústavu genetiky Stolypin, který sotva stačil tempu chůze těžkého, ale hbitého Manuka Georgijeviče Mikaeljana, jednoho z osmi stálých předsedů Mezinárodní rady Kosmonautiky. „I dříve utíkal od jednoho tématu k druhému, z jednoho ústavu do druhého. A nic nikdy nedotáhl do konce. Jeho snaha po originalitě a touha po reklamě nezná mezí. Planety — sondy! Planety — vejce! To je fantasmago-rie!“
Mikaeljan se netrpělivě houpal na špičkách a čekal, kdy mu automat naplní pohár. Stolypin pokládal jeho mlčení za souhlas a pokračovaclass="underline" „A pak ta teorie přesyceného roztoku. Savin zamítá evoluční proměnu neživé hmoty v organickou. Jen si to poslechněte: Přesycený roztok soli může být nekonečně dlouho roztokem, ale hodí-li se do něj jen jeden krystalek, začne bouřlivá krystalizace a za minutu se téměř všechen roztok promění v pevnou hmotu. Tak i v kosmu nahromadění faktorů vzniku života může trvat nekonečně dlouho, aniž by život vznikl. Ale stačí malý impuls, aby nastal biologický výbuch… To je přece slavný božský začátek! Je to čistý deismus.“
Zapocený pohár pálil Mikaeljana do prstů. Pil studenou minerální vodu Boržomi malými doušky a snažil se nedívat na Stolypina.
„A co ten galimatyáš o řízených biologických sférách? Nebo o injekcích života? Jaké perly: Záměrné zavedení přírodních nebo umělých organismů na cizí světy může probudit pusté krystalické planety, které spaly milióny století, a kdoví jaké obzory pak před námi vyvstanou? — Co na to říkáte? A mladým lidem jen kývni a poletí za ním, div se nepřetrhnou. Je to provokace!“
Mikaeljan se podíval na prázdný pohár proti světlu a postavil ho na stolek.
„Poslyš, Stolypine, byl jsi na Měsíci?“
„Byl. A…“
„Ve skafandru?“
„Vysmíváte se mi? V mých letech ve skafandru?“
„Bác! Ale na Měsíci přece není atmosféra! Ani život tam není. Cos to udělal? Vždyť jsi už dávno mrtvola!“
„Ach, vy takhle!.. Ale Měsíc, to je něco jiného.“
„Ale u nás v Arménii se říká: Když jsi skončil jednu práci, honem se pusť do druhé, jinak nedokážeš udělat třetí. To je správné, že?“
„Manuku Georgijeviči, vy tedy…“
„Já tedy nic!“ rozzlobil se najednou Mikaeljan a namířil si to ke dveřím, prorážeje si cestu svým mohutným tělem.
V bufetu to zašumělo.
„Přátelé, vždyť Mikaeljan je na Savinově straně! A mně se zdálo…“
„No právě, zdálo. Prostě Mikaeljan je proti Stolypinovi. Nesnáší ho…“
„Ale jak je vidět, přece jen ho trpí.“
„Břídil!“
„Žádný břídil, ale vědecký organizátor. Tak se tomu teď říká.“
Když Andrej a Nina tiše vešli do zasedací síně a sedli si do krajní lavice, aniž by je někdo zpozoroval, Stolypin již končil svou řeč. Horlivě a nadšeně mluvil o přežitcích idealismu u některých mladých vědců, o tzv. Vyšším Rozumu, o voluntarismu ve vědě.
„Někteří mladí lidé ve snaze udělat si reklamu a získat pochybnou slávu u nekompetentních kruhů širokého publika vždy přicházeli, přicházejí a budou přicházet s takzvanými „šílenými hypotézami“, budou kácet základní přírodní zákony, prověřené zkušenostmi. Podtrhuji — prověřené zkušenostmi. K takovým patří i teorie životní bariéry našeho váženého Oresta Gen-richoviče Steinkopfa.“
Steinkopf se zamračeně díval na zpocený lysý Stolypinův zátylek a cosi tiše řekl sousedovi s pohrdavým výrazem v obličeji. Soused přikývl na souhlas.
„Savinova hypotéza je navenek prokazatelná a lákavá. Ale je to klam. Je možno vymyslet cokoliv, vykonstruovat nejnesmyslnější teorii a více nebo méně logicky ji dokázat. Ale ve vesmíru se tím nic nezmění. Máme jen jedno kritérium — praxi, pokus, zkušenost. Expedice Alfa v praxi a za pomoci experimentu dokázala, že Steinkopfova bariéra existuje a že prahmota je neslučitelná se životem. Podtrhuji — v praxi. Na jakém základě nám tedy Savin předkládá své pologramotné smyšlenky? Jaký sleduje cíl, kromě touhy proslavit se jako novátor a originál?“
Stolypin si otřel kapesníkem pleš, opravil si vázanku a pečlivě si propláchl ústa vodou z poháru.
„Ještě na něco chci upozornit, soudruzi… Savin vystoupil s provokačním návrhem zavést do krystalických planet „injekci života“ ze zemských organismů a slibuje za to hromadu lákavých perspektiv. Můžeme to dopustit? Ne! Tisíckrát ne! A především proto ne, že to je v rozporu s tím, co bylo praxí dokázáno, tedy v rozporu s neotřesitelnou základní teorií Oresta Gen-richoviče Steinkopfa. Kdo by se propůjčil k takovému šílenému kroku? Kdo na sebe vezme odpovědnost za následky? Ptám se — kdo?“
Otázka vyzněla rétoricky. V zasedací síni i za stolem Rady se dorozumívali a čekali na konec mnohomluvného projevu.
Stolypin udělal efektní pauzu a kostnatou pěstí udeřil na pultík u řečnického stolu:
„Ptám se, kdo po všem, co zde bylo řečeno, se odhodlá k podobnému trestuhodnému pokusu?“
Mikaeljan se zamračil, nesouhlasil, zaklepal prsty na stůl.
„Poslyš, Ivane Vasiljeviči. Tady není divadlo, ani soud. Vše je jasné a nikdo se nechystá…“
„Nikdo není takový hlupák!“ ozvalo se z galerie.
„Ale je!“
Televizní kamera se profesionálním pohybem otočila o sto osmdesát stupňů, ačkoliv kameraman ještě nevěděl, oč jde, a milióny diváků uviděly Andrejovu tvář — rozzlobenou, s vystouplými lícními kostmi, se zaťatými zuby a škubajícími rty.