Nina to zpozorovala, ale neřekla nic.
Vyšli k Jeniseji. Po nábřeží zalitém klidným bílým světlem rtuťových lamp se procházely ojedinělé páry. Vlny bily o betonové břehy. Z rekreačního ostrova sem doléhaly mnohatisícové vzdechy — hrál se tam zápas v kopané.
„Nino,“ začal Andrej.
Musí jí říci, že se konečně zcela vrátil. Že už nebude mučit ji, ani sebe. Že hvězdy pohasly. Navždy. Že není nic krásnějšího než Země, ženiny ruce a synkův úsměv. Že…
„Nino…“
Pomalu se otáčela, zřejmě tušila, co jí řekne. V její tváři byly, kupodivu, rozpaky, očekávání a ne radost!
„Tati, tati, koukej, koule!“
Nad Jenisejem zazněly slavnostní zvuky fanfár. Stěny domů mnohonásobnou ozvěnou odrazily melodii volacích signálů a celé město ji zopakovalo beze slov.
Nad rekreačním ostrovem se vznesl k nebi druhý měsíc — matně bílá koule Služby spěšné informace (SSI). Sonda se proměnila v mlhavý oblak, na kterém se objevila tvář hlasatele.
„Vysíláme mimořádnou zprávu, vysíláme mimořádnou zprávu…“
„V kouli sedí strýček! Koukej mami, sedí tam strýček!“
„Tiše, Jurko!“
Páry na nábřeží se zastavily. Byl přerušen i fotbalový zápas. Fotbalisté hleděli k nebi a zapomněli na míč. Pohyb na ulici se zastavil, zastavily se potoky lidí i aut.
Město hledělo k nebi.
A po celé krajině, po celé Zemi — tam, kde nyní byla právě půlnoc, lidé hleděli na nebe, na bílé koule — měsíce.
„Právě jsme dostali mengografickou zprávu z kosmické lodi Koroljov. Jak známo, supersvětelný expediční hvězdolet Ko-roljov startoval před rokem k systému dvojité hvězdy 8A v Labuti s cílem prověřit výsledky experimentu, provedeného sovětským kosmologem Andrejem Savinem.“
„Tati, to je o tobě?“
„Tiše, Juročko!“
„Jak nám hlásí vědecký vedoucí expedice akademik Medveděv, experiment byl úspěšný. Zemské mikroorganismy nejen že se uchytily v neobyčejných podmínkách krystalické planety Prométheus, ale daly sérii mutací a za krátký čas vytvořily mohutnou biosféru…“
Andrej stál, hlavu lehce sehnutou, nohy rozkročené, jak na palubě lodi. Hlasatel ještě něco říkal a Nina viděla, jak z chorobně opuchlého Andrejova obličeje s nezdravými váčky pod očima najednou vyhlédla jiná tvář — s ostrými rysy brady, lícních kostí a s hlubokou vráskou na čele. Jeho oči, které se před minutou dívaly pokorně, svítily nyní vnitřním světlem jako okna domu, do kterého se vrátil hospodář.
„Provádíme další dešifraci zpráv. Mengocentrum poskytlo SSI část dešifrovaného textu. Poslouchejte. Hovoří k vám planeta Prométheus!“
Po kouli se hrnuly pruhy, podivné klikatiny, rozsypaly se a zase pohasly. Ze směsi poruch, z dálek rozumem nepředstavitelných,přes třesk žhnoucích galaxií a hluk radioaktivních lijáků spíše tušený než viditelný křičel Medveděv:
„… je nutno pokračovat a pokračovat bez přestávky… je nutno zřídit stálou stanici… vyřiďte Savinovi… fantastické předpoklady… skutečností… neuvěřitelné… jezero začalo fungovat… tvoje přítomnost nutná…“
Hromový rachot přerušil vysílání a v jistý moment se sonda proměnila v kulový blesk. Pak vše zhaslo, ztichlo a znovu se objevil hlasateclass="underline"
„Vysílali jsme mengogram z kosmické lodi Koroljov.“
… tvoje přítomnost nutná. Jak jednoduché. Nutná — a dost! A co jestli je jeho přítomnost nutná i zde? Například těmto dvěma lidem, kteří jdou vedle něho. Dokonce i Jurka ztichl a posmutněl. A Nina se celá změnila. Jak je to vše hloupé… Právě když se definitivně rozhodl a chtěl o tom říci Nině — a teď to začalo zase všechno znovu!
Přítomnost nutná! pokračoval v myšlenkách už doma, v pohodlném křesle. Teď je nutná, když se pokus podařil. A tehdy… Tehdy věřil jen on sám. Dokonce i Medveděv hlasoval, aby byl zbaven hodnosti. A teď… přítomnost nutná.
Není to pravda, přerušil Andrej sám sebe. Vždyť věřili i ostatní chlapci. I Medveděv věřil. I jiní — neznámí. Jinak by nebylo této expedice. Nebylo by nic. A on, „geniální jedinec“, by skutečně nebyl nikomu potřebný. To v něm teď promluvila jeho samolibost. Jen si je třeba upřímně to přiznat. Savine, ty sám jsi byl stoprocentně přesvědčen, že se tvá hypotéza potvrdí? Mlčíš. Tak to vidíš!
Konec konců toto vše je mlácení prázdné slámy. Vždyť Medveděv přece ví, že Andrej má vesmír zakázaný. Rada své rozhodnutí nezruší, protože bylo správné.
I vítěze někdy soudí. A tvrdě. Jestliže se provinili. Jinak to ani nemůže být.
Ráno je moudřejší večera…
Andrej vstal, protáhl se. Podíval se na hodiny. Tři. Už je ráno.
Zhasl. Okno se již modře rýsovalo ve tmě.
Jezero začalo fungovat… Co to může znamenat?
Najednou za jeho zády rychle zakmitala lampa, volající ho k videofonu. Zvečera vypnul zvukový signál, aby zvonění nevzbudilo Ninu a Jurku.
Na obrazovce se objevil Mikaeljan, protírající si nevyspalé zarudlé oči.
„Promiňte mi, že volám v noci, Andreji Iljiči. Věděl jsem, že nespíte. Viděl jste vysílání z Koroljova?“
„Viděl, Manuku Georgijeviči!“
„Gratuluji vám k vítězství. Za sebe i za Radu. A zvláště za Steinkopfa. Žádal mne o to.“
„Děkuji vám. Řekněte Steinkopfovi, že… že nevím, co se v takových případech říká…“
Mikaeljan roztál v úsměvu:
„V takových případech, můj milý, je lepší neříkat nic… Ale já vám volám, jak jste jistě pochopil, nikoli kvůli gratulaci. Teď právě skončilo zasedání Rady. Pro poruchy je mnoho z mengogramu nejasného. Jasné je jen to, že na Prométheu se děje něco zcela mimořádného. Medveděv trvá na okamžitém zřízení biologické stanice. V zásadě je to již rozhodnuto. Asi za týden tam vyšleme vše potřebné, montéry a další skupinu biologů. Pozítří odpoledne… pro vás je to již zítra odpoledne, bude probíhat výběr kandidátů. Mimochodem, co to může znamenat, že jezero začalo fungovat?“
„Nemám potuchy. Sám o tom stále přemýšlím. Měli jsme s Medveděvem kdysi rozhovor… Ale to je příliš nepravděpodobné!“
„No, je to hádanka. Tak přiletíte zítra do Moskvy?“
„Promiňte, ale proč?“
„Vždyť jsem vám řekl, že se bude rozhodovat o konkrétních kandidátech. Nebo již nemáte o Prométhea zájem? No jistě, vy máte malého syna…“
„Na to jsem nemyslel,“ tiše řekl Andrej. „Ale co rozhodnutí Rady?“
„Ach, tak je to tedy!“ Mikaeljan ožil a celý se rozsvítil. „Ovšem, rozhodnutí Rady platí. Ale kromě kosmonautů bývají na hvězdoletech i pasažéři!“
Andrej se díval na zhaslou obrazovku a přemýšlel s rukama na kolenou, přemýšlel. Hodiny tiše tikaly — běžely sekundy, minuty… V lodní klubovně jemně voněl šeřík. Tradiční větvička šeříku — poslední dárek Země — se za půl roku proměnila v šeříkový keř. A rozkvetla.
Andrej se otočil.
Za ním stála Nina.
Voněla šeříkem a Andrej si hned neuvědomil, že je to parfém.
Přistoupil k ženě a vzal ji za ruce.
„Nino, moje drahá…“
„Nic mi nevysvětluj. Všechno jsem slyšela. Chápu to. Potřebují tě tam.“
Dmitrij Žukov
REMUS A GÉNIUS
Kapitola 1
„Génie, vy jste hlupák!“
„Proč mi vykáš?“
„S hlupáky se jinak nemluví, Génie. Jsou nebezpeční!“