„Prach!“ domyslel si Semjonov. „Proklatý prach!“
Snesl se příliš nízko a proudy horkých plynů, vycházející z trysek konvertoplánu, dosáhly až na měsíční povrch. Teď bude prach viset nad horou dlouhou řadu dní.
Semjonov si vzpomněl, kolik nepříjemností způsoboval prach všem expedicím, které byly na Měsíci. Kosmické lodi přistávaly v naprosté tmě. Kilometry prostoru kolem nich se zvedala hustá prachová clona. Hluboké rozsedliny s naprosto svislými stěnami se staly hrobem odvážlivců, kteří si troufli jít na průzkum dříve, než se prach usadil.
Byl vydán nejpřísnější zákaz vycházet z lodi první den po přistání. Druhý den směla vyjet jen vozidla opatřená citlivými radiolokátory.
Nyní již byla vybudována letecká základna na horské plošině, pečlivě zbavené prachu. Čas od času speciální zařízení odhánělo prach dále od základny. Ale průzkum měsíčního povrchu se tak jako dřív prováděl z konvertoplánů a přístup k ložiskům vzácných rud a minerálů byl prachem velice ztížen.
Semjonov se rozhodl, že se spojí rádiem se základnou. Rádiové spojení bylo na Měsíci zajištěno v první řadě. Spojení na krátkých a ultrazvukových vlnách je možné jen na viditelnou vzdálenost. Okolo Měsíce nejsou ionizované vrstvy, které usnadňují spojení na Zemi, a proto na měsíčních oběžných drahách nepřetržitě viselo několik retranslačních automatických družic.
„Základno, základno, tady Semjonov, spojte mne s Petrosjanem.“
„Zde Petrosjan,“ ozval se hlas se silným arménským přízvukem.
„Armene Aršakoviči, jsem ve čtverci 4817. Podle vašeho příkazu jsem sestoupil nad horu se seříznutým vrcholem. Objevil jsem tam jehlan. Má čtvercovou základnu, jejíž strana je pět metrů. To musely udělat rozumné bytosti, Armene Aršakoviči…“
„Klid, Semjonove, klid… Nefantazírujte! Doufám, že jste se nesnažil přistát k jehlanu? Bude tam pravděpodobně hora prachu.“
„Ne, nepřistál jsem, ale naprášil jsem jaksepatří…“
„Vraťte se na základnu. Uvidíme, zda vaše pozorování potvrdí snímky.“
„Rozumím, Armene Aršakoviči.“
Kapitola 3
Remus přestal prohlížet dokumentaci a podíval se na Génia. Robot k němu pohotově otočil hlavu. Zajímalo by mne, o čem teď přemýšlí? A možná že vůbec nepřemýšlí, jen hromadí informace, jimiž je naplněn prostor. Přemýšlet o nich bude až potom, až dostane příkaz. Potom snad opravdu bude myslet.
„O čem přemýšlíš, Génie?“
„Přemýšlím, jak splnit váš příkaz o emocích a studuji všechny informace, které o tom mám.“
„A máš jich mnoho?“
„Za posledních dvě stě let bylo publikováno osmnáct tisíc šest set čtyřicet pět prací jen o otázce formalizace literární práce, bylo provedeno osmdesát devět pokusů na elektronických počítačích a na robotech. Ale podle dobrozdání kompetentních odborníků tyto pokusy neměly zvláštní výsledky. Podle výpočtu robotů ze statistického úřadu se nejefektivněji využívají lidem podobné stroje v podmínkách, které jsou škodlivé pro lidský organismus — při velkém přetlaku a pak také v zónách smrtelného záření.“
„Počkej, to vím i bez tebe. Zajímá mne spíše, co víš o pokusech naformulovat literární postupy, které mají emocionální působení?“
„Jednou z prvních byla práce amerického spisovatele Edgara Poea Filozofie skladby, napsaná v roce 1846. Poe byl první, kdo tvrdil, že ani jedna složka literární tvorby se netvoří náhodně nebo intuitivně, že je vždycky plodem rozumu, který se dá kontrolovat. Když analyzoval svou báseň (Havran, hned na počátku určil, že nejsilněji působí dílo, které nemá víc než sto veršů. Podle Poea na čtenáře jeho doby nejsilněji působil tón smutku. Aby jej zdůraznil, zvolil si tesklivý refrén, ve kterém převažovala zvučná samohláska o a výrazná souhláska r. Poe napsaclass="underline" ‚Co je nejsmutnější?‘ ‚Smrť — byla odpověď‘. ‚A kdy je tato nejsmutnější oblast nejpoetičtější?‘ ‚Když co nejtěsněji souvisí s krásou‘. A proto smrt krásné ženy je nejpoetičtější motiv, jaký vůbec existuje a je zároveň nepochybné, že ústa, vhodná pro vyjádření tohoto motivu, jsou ústa milujícího, který přišel o své štěstí. Proto Poe…“
„Řekni mi, Génie,“ zamyšleně ho přerušil Remus, „nemyslíš si, že toto všechno si Poe vymyslel až potom, když už báseň byla napsána?“
„Báseň byla uveřejněna v roce 1845. Ale teorie informace nás dnes učí, že vnímání nějakého sdělení není závislé jen na záměru informátora, ale i…“
„Génie, ty jsi skvělý diskutér, ale mám dojem, že budeš muset zobecnit pro sebe všechny tyto nové poznatky a od základu je procítit.“
„Cit — to je schopnost cítit, vyzkoušet, vnímat dojmy, a také prožívat, chápat na základě citových vjemů. Někdy je cit synonymem pro slovo ‚láska‘, které znamená sebeobětavou příchylnost.“
„Máš udivující schopnost zbavit každé slovo a každý pojem jeho původní krásy. Pusťme se raději do práce. Zůstali jsme na místě, jak letec objevil jehlan. Dej tam tu pásku se záznamem reportáže.“
Kapitola 4
„Občané Země! Hovoří k vám televizní studio Kosmos. Vysíláme z úseku 4817, z odvrácené strany Měsíce. Naše přístroje jsou umístěny na plochém vrcholu hory Nález. Před vámi je už známý vám jehlan, objevený pilotem průzkumného konvertoplánu Nikolajem Semjonovem. Připomínám vám, že po dlouhé diskusi Akademie věd rozhodla otevřít jehlan, vzhledem k tomu, že jeho transport na Zemi není možný. Většina vědců předpokládá, že jehlan je uvnitř dutý a že byl určen k tomu, aby se v něm uchovala zpráva od těch, kdo ho vytvořili… Tady na plošině se sešli věhlasní vědci — odborníci na kosmické lety, na řezání tvrdých materiálů, lingvisté… Tato komise dostala úkol jehlan otevřít. Plošina i stráně byly proto očištěny od prachu. Ve vzdálenějším okolí se prach ještě neusadil, a proto neuvidíte měsíční krajinu, kterou znáte z jiných našich vysílání.
Kovoznalci určili, že jehlan je vyroben ze supertvrdé slitiny železa a vzácných kovů. Tato slitina nerezaví a nepůsobí na ni žádné přírodní síly. Forma jehlanu a jeho pevnost jsou zárukou před možným zničením při pádu meteoritů.
Na plošinku přichází nyní známý logik, člen Rady teoretiků, Ivan Danilovič Drač. Prosíme vás, Ivane Daniloviči, řekněte divákům několik slov. Co si myslíte vy, kdo vyrobil tento jehlan?“
„Ach, víte, logika vždycky počítá spíše s fakty již potvrzenými. A tady ještě… ehm… vlastně nic nevíme. Takže si nebudeme hrát na věštce…“
„Promiňte, Ivane Daniloviči, nechceme, abyste vyslovil něco zcela určitého. Ale nemohl byste nám prozradit své předpoklady, i když zatím nejsou podloženy fakty?“
„No, leda že trochu popustím uzdu své fantazii. Kdybychom vyšli z předpokladu, že na Měsíci přistáli návštěvníci z kosmu, pak je možné položit si otázku: proč nebyli na Zemi? A jestli tam byli, tak proč jehlan nepostavili tam? Anebo proč ho nepostavili na viditelné straně Měsíce? Vzhledem k tomu, že je už dokázáno, že prastaré kolosální stavby na Zemi nestavěli návštěvníci z hvězd, nýbrž lidé dávných civilizací…“