"Do nemocnice?" zvolali Vašek s Anežkou. "Řekl do nemocnice?"
"Ano".
"Ale my mysleli, že šel na radnici?"
"Kdepak, tak je přece na druhé straně".
"Co to znamená, Vašku?" zvolala Anežka s neskrývaným úlekem.
Vašek seděl u stolu a bubnoval nepokojně prsty.
Někdo zaklepal na dveře.
"Volno!" zvolala Anežka.
Alice Kerholcová pootevřela dveře.
"Je tu nějaký pán a přeje si mluvit s madam. Může vstoupit?"
"Že ho prosím".
Vešel zavalitý člověk menší postavy, hladkého bezvousého obličeje.
"Vy jste paní Berwitzová?"
"Ano. A to je moje dcera a můj zeť. Čeho si přejete?"
"Jsem magistrátní podúředník Müller. Otto Müller. Paní Berwitzová, vy jste ředitelka Cirkusu Humberto, že ano. A vaše rodina pracuje s vámi, že ano. To je dobře. To je dobře. Vy jste přece zvyklí na leccos. Cirkus není žádnálehká věc, to je pořád nebezpečí života. Musíte na to stále myslet. Nu a někdy se stane nehoda i mimo cirkus..."
"Berwitz je..." vykřikla Anežka.
"Ne, paní Berwitzová. Ne to, co si myslíte. Ale přece jen nehoda. Poslali mne, abych vám to oznámil. Nemilé poslání, věřte mi to, velmi nemilé. Ale co má člověk dělat..."
"Proboha, pane Müllere, řekněte už, co se stalo..."
"Pan ředitel Berwitz byl na radnici, že ano. A tam se nějak rozčilil. A on už je starší pán, že ano. A udělalo se mu špatně... to jest, ranila ho mrtvice..."
"Mrtvice!" zaúpěla Anežka.
"Ano, mrtvice. Ale nelekejte se. Lékař byl hned při ruce, že ano. Dostalo se mu ošetření. Pravá strana, paní Berwitzová, pravá strana je zatím ochrnutá. Doufejme, že se to zlepší".
Obě ženy propukly v pláč a bezděky se objaly.
"A co je s ním teď?" zeptal se Vašek. "To tak zůstal na radnici?"
"Ale kde, pane, ale kde. Převezli jsme ho hned do městské nemocnice. Velmi šetrně, že ano. Já sám jsem tam s ním jel. A to vám bylo zvláštní, když jsme ho skládali, vyskytl se tam nějaký člověk, starý člověk, že ano, a beze slova nám začal pomáhat. Musel to být někdo zdejší, protože ho pan ředitel Berwitz poznal, když se probral z mrákot. A z postele mu podal levou ruku a kývl mu, aby si sedl. Tak on tam zůstal u něho, u postele, že ano, a já běžel sem se zprávou".
Vašek vyběhl ven. Na rohu stála ještě Alice a dívala se na skotačení svých hochů.
"Paní Kerholcová!" zvolal na ni Vašek. "Běžte na Reeperbahn a zastavte některou drožku. Musíme rychle někam jet".
Když se vrátil, pan Müller se již poroučel. Anežka se rychle dooblékla, Helena znovu nasadila klobouk. V pěti minutách odjeli.
Teprve během dne vyšetřil Vašek, co se stalo. Ve stavebním odboru městského úřadu upadl Berwitz do velkého rozčilení, protože mu tam oznámili, že bude nutno budovu Cirkusu Humberto zbořit, ježto naprosto nevyhovuje novým bezpečnostním předpisům. Po dlouhém jednání s přednostou dosáhl aspoň toho, že po několika opravách, k nimž se zavázal, bude moci ještě tuto sezónu hrát. Když se však zmínil, že budovu a pozemky prodá, vrtěl přednosta hlavou a upozornil ho, aby se ihned na věc přeptal v regulační kanceláři ve třetím patře. Berwitz, rozechvěn ještě tímto sporem, vyběhl do třetího patra. A tam mu předložili plán, podle kterého bude na míssdtě, kde stojí Cirkus Humberto, zřízeno náměstí. Potřebné pozemky budou odkoupeny městem za úhradu, která byla pro takové případy stanovena usnesením senátu už před pěti lety. Když mu řekli, jaká je to cena, zakoktal se, zrudl ve tváři až do fialova, vytřeštil oči, sáhl si k hlavě a upadl.
Vašek se vrátil o páté hodině do cirkusu. Stručně pověděl Kerholcovi, co se přihodilo, a hned rozhodl, že volnou dresuru koní převezme večer za Berwitze sám. Pak šel za Frensem Steenhouwerem. Holanďan už na něho čekal.
"Nějaký týden musí tam zůstat ležet", končil Vašek svůj referát, "pak nám ho vrátí, ale pracovat už nebude moci nikdy. Patrně zůstane nadouho a snad do smrti mrzákem. Tak aspoň říkají lékaři. Je tedy nezbytno udělat zde všechna potřebná opatření. Jeho číslo v programu jsem už převzal. Jde ještě o formální ředitelství".
"Ředitelem jsi už přece kolik let".
"Ne. Nikdy to nebylo vysloveno a já se za ředitele nepovažoval. Chci mít všude ve svých věcech pořádek, a proto trvám na tom, aychom se o tom domluvili. Maminka Anežka a ty musíte mi přímo říci, že s mým ředitelováním souhlasíte. pak to snad budeme muset provést i v úřadech, vždyť tu jde o plnou moc a odpovdnost".
"Zajisté. Ale já navrhuji toto. Převezmeš dnešním dnem řízení podniku, ale nebudeš zatím nic na jeho složení měnit. Do měsíce uvidíme, jak se Petrovi povede. Možná, že už bude moci připojit i on svůj souhlas. Pak bychom to provedli formálně před úřady".
"Dobrá, Frans. Zítra si probereme hospodářskou situaci. Myslím, že budeme muset Cirkus Humberto rozpustit. Dobrý prodej byla jediná možná záchrana, a když selhal, sotva jinou cestou z toho vylezeme. Ale teď musím do stájí, čeká mne toho moc".
Frans Steenhouwer stál nad psacím stolem a jen kýval hlavou. Dávno viděl v číslicích knih vepsán zánik podniku, ale pořád doufal ve šťastnou hvězdu Petra Berwitze nebo toho kouzelného jména Cirkus Humberto.
"Máš pravdu, Vašku. Přeji ti hodně štěstí. Dokud mě nepošleš zpátky do Holandska, budu ti pomáhat, jak umím. Ale tam dole v manéži, tam musíš ty ukázat své".
Podali si zamlkle ruce, dva, kteří jasně viděli trpký úděl.
Vašek odcházel, když Frans sebou náhle trhl.
"Haló, byl bych zapomněl. Přišel ti odpoledne dopis".
Vašek se vrátil a zvědvě se podíval na adresu. Měl tak málo korespondece v životě - komu by psal a kdo by psal jemu? Teď však sebou trhl.
"Z Prahy! Česká adresa! To bude od Bureše!"
V kanceláři bylo již šero, Frans otevřel kohoutek plynu a rozsvítil. Mléčná skleněná koule kolem třícípého plaménku se rozzářila a Vašek přisedl a četclass="underline"
Můj drahý příteli Vašku, krajane ctný a vlastenče přemilý!
Hezké množství vody již uplynulo ve Vltavě od chvíle, kdy jsem se, překonán radami Vás všech, usídlil na jejím, památnými stavbami lemovaném břehu. Byla to doba velkých pro mne a tísnivých starostí, neb zajisté lehkou věcí není vrátiti se na stará kolena pod otcovský krov, do ztichlé mlýnice, k živnosti, již jsme co bujarý mladoň opustili. Bohu buďtež díky, pozdní svou zkoušku jsem přestál bez úhony. Z venkova se mi přihlásil otcův osvědčený stárek, také chsa se většinou vrátila a s pomocí Boží se nám kolo netočí naprázdno. sám pro sebe žádných potřeb nemaje a pamětliv slibů, jimiž jsem se před návratem zavázal, mohl jsem již první zimu oučinně zasáhnouti do plevele bídy, ktrá postihuje hojné chudéměsta našeho královského. Seznámiv se s jistým panem Vojtou Náprstkem, měštěnínem veliké úctě se těšícím, lihopalníkem a člověkem scestovalým, spojil jsem se s ním, abychom dobré činili pode sil svých. A mohu dnes říci, že toto snažení mé bylo korunováno úspěchem znamenitým. Nejen potřební chuďasové zdejší velebí náš mlýn jako své útočiště v hladu a nouzi, anobrž také mezi starousedlým měšťnstvem tuze úcty požívám a nejeden hlas se ozývá, abych i mezi starší obecní v radnici vyslán byl. I tou se nadějí kojím, že již nikdo nevzpomene viny, pro ktrou sjem onoho osudného roku Prahu opustil a kterou navždy vyhladiti doufám.