Leč přes všechny důkazy zdárného působení svého často u večer zalétám myslí svou tam za Vámi v útulný stan Váš i v milou naši maringotku, jež mi domovem byla po tak drahný čas. Vzpomínám, jak se Vám daří, krajané milí, co Ty, co Tvůj milý otec, co Kerholec, Malina a zda ještě seržán Vosátka vévodí čepu U námořníkovy nevěsty. Doufám, že se těšíš stále pevnému zdraví, i Tvá spanilá Helenka i ten Váš roztomilý Petříček-Toníček. Jak se mi někdy stýská po družné veselosti našeho tuláckého života, po hořkosladké volnosti lidí nespoutaných konvencemi, po vůni marštalí a po zpěvu kladiv, bušících do kotevních kolíků. Ten krásný bohatýrský život je navždy pro mne ztracen, ale co bych za to dal, kdybych aspoň někdy mohl v přátelském pobesedování obnoviti vzomínky nazašlý čas, na věrné druhy a milá zvířata.
A tu, když takto je srdce mé plno stesku, dovídám se o věci, kterou považuji za tak závažnou, že Ti, milený Vašku, neprodleně o ní sdělení činím. V předměstí zdejším karlíně stojí budova velmi prostorná, kamenná nebo cihlami zděná, kterou jistý pan Tichý vystavěl, aby ji cirkuksům a divadelním společnostem pronajímal. Tato budova byla nedávno znovu upravena a nový majitel by velmi rád uviděl, kdyby se našel důvěryhodný podnikatel, který by si ji od něho najal a v ní provoz na celý rok krom letních měsíců zabezpeči. V nové přestavbě se arci budova nehodí pro cirkus, ale varietní divadlo, jaké se nyní hojně ve velkých městech zřizují, dalo by se v ní provozovati znamenitě. Připomínám ještě, že jeviště i zákulisí tak upraveny jsou, že i hromadná vystupení zvířat, práci šelem nebo dresuru elefantů tu předváděti možno. Budova stojí opodál nádraží c.k. státní dráhy, kde se i všecky přední hotely soustřeďují, takže i s návštěvou cizinců lze dobře počítati. Pro vzdálenější návštěvníky pak výtečně slouží naše pohodlná koňská tramvaj, která nedaleko toho divadla svoukonečnou stanici má a všecky vzdálenosti města hravě překonává.
Milý Vašíčku, svěřil jsi Se mi jednou, jaké starosti máš kvůli svému drahému synkovi, až Jej bude třeba dáti na studie. Stýskal jsi Si tehdy, že snad budeš muset zanechati kočovného života, abys Jemu umožnil cestu v lepší život. Velmi si cením této Tvé rozvahy, neboť za národní povinnost rodičů považuji aby novému dorostu otevírali vyhlídky k vzestupu co nejvyššímu. Jestliže chováš ještě tyto Své plány, uvaž, přemilý, o příležitosti, na kterou Tě tímto listem upozorňuji. Město Praha vyniká školstvím proslulým a Petříček by zde žl uprostřed drahého našeho národa, jehož přední ozdobou by se tak při své dobré hlavě mohl státi. Odepiš mi, co o tom soudíš, nebo ještě lépe, přijeď Se sám na vše podívat. Uvítám Tě zde s náručí otevřenou, uvedu Tě mezi osvědčené národovce, s jejich podporou již předem můžeš počítat, a sám se vynasnažím, abych odstranil Ti s cesty překážku jakoukoliv. Bylo by zajisté nejkrásnější naplnění mých snů, kdybych zde, nad stříbropěnnou Vltavou, při památném mostě drahého Otce vlasti Karla IV, pod velolepým panoramatem hradčanským mohl uhostiti o krásných večerech nejdražší přátele mých ztracených mladých let.
S mnoha vroucími pozdravy všem mileným přátelům a známým
Tvůj srdečně Tě líbající
Vladimír Smetana allias Jan Bureš, mlynář a měšťan pražský.
XIV
Karasovo Vašek z Horní Sněžné je tedy velkým pánem, je direktor. Ale sám se tomu jen trpce pošklebuje, když mu Kerholec tiskne blahopřejně ruku a když vzpomíná, že mu to prorokoval. Jakápak sláva s direktorstvím, když je to vlastně jen pro likvidaci. Nicméně v Kerholcovi hrají ještě staré žlky, a míní tedy, že by e to mělo přece jen zapít. Vaškovi se nechce, ale nakonec se shodnou na půl cestě: po předstasvení půjdou do tátova vozu, uvaří si punč a vzkážou pro seržána Vosátku. I sedí pak ti tři staří cirkusoví mroži se svým dorostlým tuleněm zas jednou pohromadě na čtyřech kolech, v železných kamínkách to důvěrně praská, ze sklenic se kouří a v tom dýmu jim vyvstává uplynulý život, zaplněný prací a dřením, a přece krásný, pestrý, měnivý a veselý.
"A votre santé, lorde Tondo", přiťukává Vosátka tátovi Karasovi, "vychoval jsi řádného následníka trůnu. Ale dalo nám to práci, než jsme Vaši Excelenci odtáhi od necek s maltou. Pamatujete se, caballeros, jak ctihodný Duc of Cihla šedivěl starostí, aby neposkvrnil svůj čistý zednický štít mesaliancí s takovou poběhlicí, jako je cirkus? A nakonec to s ní ve vší spokojenosti vydržel déle než sám seržán Vosátka Ferenc, který svou zářivou kariéru skončil jako putykář".
"Což o to", přikyvoval si Karas otec, "všecko to bylo hezké, opravdu, až na ten konec. Jako trosečníci jsem sem přišli a jako trosečníci zase odejdeme".
"Až na nějaký ten pytlík prašulí, jež Vuestra Alteza ráčí patrně přechovávat".
"Však už vidím, jak ho bude zapotřebí, aby se tuhle Vašek mohl něčeho ujmout. Setzatracený Berwitz, kdyby ho to tak nebylo poznamenalo, to bych mu pěkně vynadal, že to všecko takle zvrtačil. Jak k tomu Vašek přijde, aby tím vším co umí, pořád jenom zachraňoval, co on prohrál? A aby začínal direktorovat, až když už to zkrachovalo?"
"Ne, táto", vmísil se Vašek, "takhle o tom nemluv. Berwitzovi nelze dávat všechnu vinu. Měl svůj program, věřil mu a šel za ním a byla to víc hra osudu, že se to všecko zamotalo naopak. A co se mne týče, nezapírám, že to není žádná radost, co jsem prodělával a co na mne ještě čeká. Ale kdo to měl vzít na sebe? To je přece docela prostá povinnost: mohu to dělat, a tedy usím to dělt, protože jinak by bylo mnohem hůř. Je-li bitva, voják bojuje a nechodí s bolavou hlavou, že by vlastně měl být generálem. Konec konců to všecho není bez ceny, pořád se učím. Není to nic jiného, než co jsem prodělával jako kluk. Tehdy mě valchoval Achmed Roméo a teď mě valchuje osud. Ale taky to člověk, henajs, vydrží a pak teprve přijde náš čas".
Rozhovořili se o Berwitzovi a celkem dali za pravdu Vaškovi. Berwitz byl zarputilý tvrdohlavec, ale proč mu vytýkat, že to tím jednou prohrál, když práv tím celý život vyhrával. A v tuto chvíli nebyl už pro ně pánem a patronem, v tuto chvíli to byl kolega postižený úrazem, jaký mohl potrefiti kteréhokoli z nich. Věčná a hluboce zakořeněná solidarita lidí riskujících život se ozývala z jejich úvah. Padl vedoucí kamarád; bylo třeba, aby jiný přešel ihned na jeho místo a všichni aby se napjali a nahradii ztracenou sílu.
Petr Berwitz byl opravdu pro ně ztracen. Šest neděl zůstával ležet v nemocnici, a když doktoři prohlásili, že jeho stav se už zlepšil a že si ho rodina může vzít, odvezli bělovlasého starce s hlavou nachýlenou k pravé straně těla, která zůstala trvale ochromena. Berwitz mohl mluvit, ale s velkými potížemi, a proto raději mlčel. Jeho mdlý, unavený pohled však tiše sledoval, co se kolem děje, jeho mozek myslil a jeho levá ruka dávala malá znamení, souhlasí-li nebo nesouhlasí. Kerholec sehnal ve městě ojízdnou lenošku, která se stala trvalým útulkem nemocného. Když ho do ní po prvé uložili, zakýval rukou, že je spokojen, a pak s námahou vyslovil své jediné přání:
"Do cirkusu!"
Ani jako lazar se nechtěl rozloučiti s tím, v čem vyrostl, co vytvářel, co bylo jeho chloubou a radotí po celý život. Chápali ho a paní Anežka bez dlouhého přemýšlení prohlásila, že tentokrát se nepřestěhuje do najatého bytu, nýbrž že přezimuje s Berwitzem v maringotce, aby mohl být stále v podniku. Karas otec odstranil u jejich vozu schůdky a místo nich připevnil táhlou líhu, aby bylo možno se židlí vjíždět a vyjíždět. Opatrování nemocného převzal Malina. Nemluvný stařec našel opět řeč, když uzřel tehdy před nemocnicí toho, jejž divným nutkáním pudu začal ve cvhíli neštěstí hledat. Usadil se rovnou u jeho lože a nehnul se od něho na krok, mluvě na něho broukavými dobráckými a mazlivými větami, jako by starý principál byl opět tím maličkým batolivým Petříčkem, jejž Malina kdysi před zraky děda Humberta kolébal jako drsně srdečná chůva. Ochromený patron ležel nehybně, s očima přivřenýma, ale blaženě jako útěšné pohádkce naslouchal tomu stařeckému žvatlání o lidech a zvířatech, o koních a šelmách, o běháku Gajdámošovi a o domptéru Gambierovi, o panu hraběti d'Ascensons a grófovi Pallachichovi a jak Miss Satanella přivedla první lipicny, o slavné jízdě Ruskem a jak koupili slona Bingo v Teheráně. Tichá záře spokojenosti se sensla na obličej trpícího, a když se Malina odmlčel, levá ruka Berwitzova vyhledala jeho kostnatou pravici, aby ji vděčně pohladila.