Všichni se znovu obrátili k Berwitzovi. Patriarchální zřízení cirkusu nedovolovalo, aby se rozhodnutí učinilo bez souhlasu náčelníka. Berwitz lehounce zatleskal levicí na stůl. A Malina praviclass="underline"
"Ať se tam Vašku jede podívat. Bude-li se mu to líbit, přeměníme cirkus ve varieté. Ale jméno Humberto musí žít".
Bylo to rozhodnutí podmíněné, ale za deset dní věděli, že je konečné. Vašek uspořádal program, aby mohl jít tři dny bez jeho účasti, a odjel s Kerholcem do Prahy. Třetího dne se vrátil a přivezl podepsanou smlouvu, kterou najal od pana Achilla Breburdy v karlíně budovu divadla Varieté s celým zařízením od 1. října roku 1890 na patnáct let. Na patnáct let - na dobu, kdy bohdá bude mít Petříček vystudováno.
Petr Berwitz, když mu Vašek smlouvu přečetl, vythl levici a strašlivou silou mu stiskl ruku. Pak zkroutil tvář a namáhavě ze sebe vyraziclass="underline"
"Cirkus Humberto... od kulaté práce... do kamenného domu!.. Dej ti Pán Bůh štěstí!"
ČÁST ČTVRTÁ
I
Míjí právě sto let od onoho roku 1790, kdy zestárlá herečka slečna Montansierová, pravým jménem Margurite Brunet, změnila nevěčnou úlohu milovnice za ošemetnější roli podnikatelky a zřídila v pařížském Palais Royal divadlo, které nazvala Thé(âtre des Variétés. Stala se tak kmotrou divadelnímu stvoření, jež nebylo ještě donošeno, zjevilo se v hýřivé Paříži bez prvného tvaru a výrazu a nejasně si hledalo cestu k životu. nejprve pěstovalo hrubě pikantní operety a frašky, po jejichž trikotové lacivnosti přišel pravý opak, nevinné jeux forains, jarmareční hry, kde akrobati a cvičená zvířata měli vzrušit unavené nervy obecenstva. Palais Royal se stal kolébkou nejen Velké revoluce, ale i tohoto drobného umění, které pak tři čtvrti století zápasí o právo žít i mimo kruhovou manéž cirkusu. Císařství se staví až do tragedie sedanské naplno na stranu manéže. Ceasar a cirk se zdají Napoleonu III. nerozlučnými pojmy. A teprve když zpívající podium koncertní kavárny, když bláznivé improvisace umělců v montmartreské krčmě U Černého kocoura navyknou publikum na pestřejší a fantastičtější pořad, nachází i divadlo rozmanitostí svou pevnější půdu, vyrůstá z ní v odlišný typ a pak náhle přeskakuje hranice rodné země, aby všude ve velkých městech zapouštělo své šlahouny a odnože.
Cirkus v té době odumírá a živoří. Aspoň cirkus toho typu, jejž vytvářel a pěstoval Petr Berwitz v tradici dědy Humberta. Ale to je jen dočasná nemohoucnost, zestárnutí jedné formy. Neboť v téže době již se řítí po tratích mezi Atlantikem a Pacifikem celé serie zvláštních vlaků, které od státu do státu převážejí Největší národní podívanou, cirkus, zvěřinec a ethnografické museum divokého buisinessmana Philase T. Branuma. Všechno tu musí být nezvyklé a nebývalé; a není-li v dějinách kejklířství nic nového pod sluncem, lze aspoň staré učinit novým velkostí rozměrů a násobilkou počtů. Místo stanu zavěšeného na stěžni plachetní palác o třech nebo o pěti stožárech; místo kulaté manéžové loužičky pět svítívých manéžových jezer, jedno za druhým; místo jednoho orchestru tři kapely uvnitř a dvě zevně, místo šedesáti koní šest set, místo šesti slonů třicet, místo jednoho fakira celý ohromný stan s výstavou lidských rarit a zrůd a místo pěti set plakátů pět tisíc a deset tisíc a všechny halasně řvoucí, že toto je jedinečná galerie všech divů, které Pán Bůh ráčil mezi lidstvem stvořit. Takový Kranz byl snad s to vydržet náraz tohoto gigantického šálení smyslů a předělá staré počestné komedianství podle příkazů kapitalistického rozmachu. Nebyli toho však schopni jemněji ustrojení lidé jako Václav Karas; a byl to snad čirý pud sebezáchovy, který jej krom všeho uvažování vedl k tomu, aby se tiše vyhnul smršti humbuku a zachránil se na nově se vynořivší půdě.
Divadlo rozmanitostí bylo tehdy opravdu novina a nikoli jen pro něho. Snažil se hned, kdy se o zániku cirkusu rozhodlo, vejít ve styk s podnikatelem hamburského varieté, aby se oučil o některých zváštních praktikách svého příštího povolání. Ale pochopil brzo, že tomu člověku jde především o výdělečnou investici a že o vlastním programu divadla nemá žádnou představu. Vašek se z jara dočkal i prvních představení, sledoval je den za dnem v hledišti i v zákulisí, pokouel se odhalit jejich principy, ale nenašel nic než náhodný shluk všelijaké produkce. Bylo to tu prostě v plenkách a čekalo to, až se vyskytne nějaký duch třídící a tříbící, který ze změteného materiálu vybuduje skutečnou skladbu. První programy vytvářeli vlastně agenti, kteří sem nazdařbůh dodali všelijaká artistická čísla; jak je rozvrhnout a uspořádat, pro to tu nebyl ještě žádný smysl a Vašel cítil, že jejich starodávný, ustálený pořad v cirkuse byl neskonale umělečtěji promyšlen. jediné, co tu pochytil, byla troška té jevištní a zákulisní techniky, pokud se lišila od práce v manéži.
Vašek chtěl však znáti víc, a proto se na týden rozjel do Paříže. Proběhal tam všecko, co jen mohl postihnout, varietní divadla, cirkusy, šantánní kavárny i kabarety, mluvil s řediteli, sekretáři, režiséry, inspicienty i s technickým personálem, seznámil se s agenty a pohovořil si s mnoha artisty i umělci. Viděl nesmírně mnoho chytrých věcí, pochopil všeliké zkušenosti praxe, přišel i na nové nápady a po týdnu se vracel s hlavou anbitou dojmy i poznatky. Cítil, že Paříž je opravdu veliké semeniště myšlenek a pokusů, ale úplně oslněn jí nebyl. Všichni ti znamenití lidé, které poznal, uchvacovali ho životní vervou, roztomilostí, vtipem a pěknými způsoby, ale pod tím okouzlujícím vnějškem shledal u nich dvě povážlivé věci: nesmírnou touhu po osobní slávě a hrozné lpění na každém centimu. Všichni byli posedlí žádostí po úspěchu, sami se omamovali výřečnými chvalozpěvy a žárlivě, jak ješitné ženské, střežili své soky, jsouce vždy hned ochotni je škodolibě pomlouvat. A třebaže tak úchvatně mluvili o dobytých laurech a o vzletu až k hvězdám, koukali se docela prozaicky každému pod prsty, kolik mu co vynáší, záviděli šťastněnším jejich frančíky, škudlii se svými a snažili se z každé příležitosti vytlouci nějakou hmotnou výhodu.
Vaškovi bylo z toho až smutno. Tak nadaní lidé, s takovými schopnostmi, s tolikerými božími dary, a oni nepochopí, co Vašek, vyrostlý mezi českými tenťáky, cítil každou svou žilkou: že všecky ty krásné výkony jednotlivců jsou z valné části neužitečná, ješitná marnost, nejsou-li opřeny o souhru a solidarritu celku. Vašek byl dítě party, od chlapeckých let sledoval, jak si všichni ti mužští kolem něho znamenitě hrají do ruky, jaká fortelná shoda mezi nimi vládne, jak si na mrknutí rozumějí, jak si vyhovějí a jak pevně, bez krásných řečí, k sobě drží. Bylo to i v něm a všichni ti mladí, které později z domova přivolal, hned to přejímali jako dědictví rodu. Každý z nich uměl bezvadně svou věc, ale předevím se cítili silní jako mužstvo. A Vašek to měl v sobě tak vryto, že věřil především v tu vzájemnou soudržnost, byl přesvědčen, že i jeho osobní výkony jsou větší a závažnější, protože je nedělá jen pro sebe, nýbrž i z důvěry těch druhých a z harmonie s nimi. Člověk cirkusák přirozeně rád skáče nebo voltižuje nebo krotí zvířata a dělá to co nejdokonaleji, vždyť v tom je právě jeho čest; ale oč to jde líp, kyž ví, že se kamarádi dívají na jeho výkon, že zrovna čekají, aby se vyznamenal taky pro jejich čest; a když ví, že dobrým výkonem pomáhá i těm druhým, pozvedá společné dílo, prospívá podniku a žeho právě za to zas ti druzí mají rádi a zůstanou věrně při něm, kdyby sám potřeboval pomoci. Z jejich nesobeckých povah vznikla věrnost, která přemáhala všecky překážky. Byli věrni své práci, byli věrni sobě navzájem, byli věrni tomu celku, v němž se octli; z té věrnosti rostla zvláštní síla, kterou uznával i Petr Berwitz.