"A Malina s nimi?"
"Sám jsem mu to navrhl. Ale Malina už byl jako duchem nepřítomný. Pořád jako by nechápal, oč jde. A když se mu konečně v hlavě rozsvítilo, dal se mi do pláče, že ho vyhazuji z Cirkusu Humberto. Utěšil jsem ho, že ne, ale odpoledne jsem ho našel u kozla Modrovousa; držel ho kolem krku a aloval mu, že má opustit cirkus. Dlouho jsem tomu nechtěl uvěřit, ale Malina opravdu nechal nemocného Berwitze odjet a zůstal s námi. S námi? Ne, zůstal s kozlem Modrovousem. Nás si nikoho ani nevšiml, ale u Modrovousa v ohrádce seděl celý den, nosil mu svoje jídlo, sám snad ani nejedl a jen mu barvil vousy a jen ho pořád objímal, že oni dva jsou nejstarší tvorové v Cirkuse Humberto. Dočista zapomněl, že už to byl třetí Modrovous, kterého jsme měli. Požádal jsem Hagenbecky, aby nám kozla nechali až do posledního dne. Nu a pak jsme už vyprodali všecko. Kranz si odvezl i kostymy, postroje a nářadí, maringotky od boudy odjely, personál se rozešel, boudu bylo třeba zavřít. Tu jsem Malinovi řekl, že musí i kozla odvést k Hagenbeckovým. Zavrtěl hlavou, že ne, že nemůže, že se sotva udrží na nohou. A opravdu, byl tak zesláblý, že jsme ho museli dovést na postel. Zařídili jsme mu to v pokojíku po tátovi a přemýšlel jsem, kam ho uložím, až přijdou boudu bourat. Ale nebylo to potřebí, ráno pro mne přiběhla Alice Kerholcová, že Malina v noci zemřel. Čisťounce, tichounce, jen tak zhas. A mně, přiznám se, vyhrkly slzy. Bylo to jako vpodvečer v lese: pořád je světlo, pořád je světlo, a najednou se něco stane a je tma".
"Tak Vendelín Malina je v Pánu..."
"Ano. To se tak tiše zavřely za Cirkusem Humberto dveře".
"Ale nové dveře se otevírají v domovině. Všichni se postupně vracíme domů, všichni víme, že patříme té zemi, v které jsme se narodili, že teprve tam dojdeme svého štěstí. Jen Vendelín Malina se odtrhl a nedošel. Umřel v té daleké končině. Nu, hodnému člověku je všude země lehká a špatnému bude i rodná hrouda jako cent".
"Smrt měl věru krásnou..."
"A po smrti krásnější shledání - když mu šimlíček v nebi po česku zařehtal!"
II
Žlutočervené plakáty svítily na nárožích jako planoucí ohně, malé ručníkové vývěsky vyskakoavly za výklady obchodů, noviny den za dnem psaly o zahájení nové sezóny, lístky v předprodejích se čile prodávaly, všechno ukazovalo na slibný začátek. jen v samotném divadle Humberto bylo den před otevřením mrtvé ticho. Ráno se sešel orchestr, aby si letmo přehrál všecky připravené vložky, po zkoušce zapadl celý dům krom kanceláří v temnotu. Karas otec i Kerholec měli své pracovní úseky uspořádány a připraveny, také Steenhouwer byl hotov, a najednou jim po velkém přípravném vypětí nadešel mrtvý den. Na Václava Karase šla z toho náhlého ticha a klidu až hrůza. Stále si musel připomínat, že to je přirozená vlastnost varietního divadla: artisté přijedou až v den premiéry. Zítra teprve nastane boží dopuštění. Každý vlak přiveze někoho, kdo bude chtít zkoušet s orchestrem, který jakživ neviděl jeho not, bude uprvovat své číslo pro jeviště, po němž nikdy nepřešel, bude se zařizovat v šatnách, v nichž nikdy nebyl, a bude se chtít ubytovat v městě, kde nikoho nezná. Kapelník bude mít před sebou dvacet čísel, z nichž každé bude chtít něco, co není v notách, kulisáci budou náhle muset zápasit se spoustou nářadí a předmětů, které nikdy neměli v rukou a které všechny musí být na vteřinu a na milimetr přesně na svém místě, osvětlovači dostanou spoustu zmatených upozornění, kdy ubrat a kdy přidat, restaurační personál nastoupí a bude prostírat stoly, přinášet talíře a příbory, rachotit porculánem a stříbrem, uváděči a šatnářky budou se zaučovat, bude to hotové peklo zamtků a nedorozumění a uprostřed toho všeho musí být on, ředitel Karas, připraven ke stálým rychlým zásahům a hlavně sledovat zkoušky a z jejich kusého, náznakového průběhu si udělat jakýsi obraz skutečné produkce a podle toho během odpoledne sestavit konečný pořad. Neboť programy jsou v tiskráně jen vysazeny a očíslovány nazdařbůh, podle theoretických předpokladů a teprve zkoušky naznačí, jaký bude skutečný postup premiéry. Podle toho teprve bude nutno přeházet sazbu a tiskárna bude muset sebou hodit, aby v sedm večer odvedla vytištěné knížky pro první večer.
Vašek měl z toho všeho po prvé v životě trému. Oh, kdyby šlo o jho produkci, kdyby sám se měl vykoupit skokem smrti nebo jízdou v boku koně nebo převzetím neznámých dravců, to by byl Václav Karas jako z ocele. Nebo kdyby šlo o nenadálou improvisaci celého programu s jeho starými, zkušenými lidmi z Cirkusu Humberto, i to by byla pro něho hračka. Ale tady stojí před věcmi zcela neznámými, které se zítra přivalí jako smršť a mohou mu nenadále přivodit nějakou netušenou pohromu. Připravil všechno co nejsvědomitěji, ale zítřek závisí na rychlé souhře nějakých sto padesáti lidí, kteří se nikdy v životě nesetkali. Z dvaceti čísel, které pro prvních patnáct dní angažoval, znal na vlastní oči jenom tři. Sedmnáct jich přicházíjen na doporučení agentur, na základě prospektů, kritik a fotografií. V kanceláři leží jejich depeše. Osm jich přijede a chce zkoušet dopoledne, deset čísel se objeví mezi druhou a pátou hodinou, dvě čísla mohou přijet až v 6.15, to jest zkoušet až někdy po půl sedmé. A po půl osmé prý již začíná přicházet obecenstvo, které chce večeřet ještě před programem. Strhnou to všechno včas a bez pohromy?
A bude mít večer s pořadem sukces? Vybíral jej dlouho a opatrně. Jeho zkušenost z Paříže ho poučovala, aby nikdy nedal na týž večer dvě čísla z téhož oboru. Věděl, že první dvě vystoupení jsou obětována neklidu v hledišti a že mohou být slabší. Ale třetí číslo má již být dobré a mělo by být žertovné, aby lidé co nejdříve roztáli. A všechno se musí rychle střídat, program má jen letět a každé zvednutí opony má být už pro zrak překvapením. Na chlapce z Horní Sněžné pod vedením Kerholcovým se může spolehnout, ti půjdou do práce jako lvi. Ale bude mít dost prospektů a závsů pro všecky náhodné potřeby?
Sám měl v programu jen jednu osobní libůstku: chtěl tu mít po každé nějaká zvířata. Pro své a Helenino potěšení. Tak si navyklina život s němou tváří, že by se jim stýskalo, kdyby se denně nemohli pomazlit s nějakým zvířátkem. Zvláště na Helenu to dolehlo, byla po matce zamilovaná do stájí i do zvěřince. Vašek si chtěl pro zábavu nechat aspoň oba foxteriéry, Whisky a Brandy, ale Petřík byl z nich doma všecek vystrašen. Dali je tedy Kerholcovi, kde oba ti malí divoši měli mezi Kerholcovými kluky ráj. V programu chtěl tedy mít stále zvířat a už je měl zajištěna na celou sezónu. Věřil ostatně, že dresura se vždy obecenstvu líbí, a proto se nebál ani dvou tří čísel toho druhu v jednom večeru. Pro začátek měl psí a kočičí divadlo Miss Harietové a dresuru ledních medvědů, které velmi odvážně předváděla Mademoiselle Blanche.
Jedno číslo angažoval na radu Burešovu.
"V Praze", řekl mu Bureš, "budeš mít vždycky úspěch s hudebním číslem. Jestli to bude Paganini nebo tahací harmonika, to je jedno; kdo Pražanům pěkně zahraje, ten je u nich Pámbů. To není na celém světě taková obliba v muzice. Tady bys měl největší sukces s tygry, kdybys mezi nimi zahrál 'Když Zdeněk můj ve svatém nadšení'".
Karas se podle toho zařídil a pro začátek zvolil něco mezi Paganinim a tahací harmonikou - virtuosa na xylofon. A ještě jedno číslo mělz cizío podnětu: "3 Romanoffs", moderní gladiátoři. O to si řekl pan Achilles Breburda hned tenkrát, když podepsal smlouvu.