"Tak jsme to, pane Karas, s pomocí boží projednali a vod 1. května jsou voni tady svrchovanej pán. Na podzim nám ukážou, co uměj. Je to jejich branže, já jim do toho mluvit nebudu - jako mi zas voni nebudou mluvit do vomastku v kuchyni. To je tak jako s tou Klárou, co vo ní vždycky řeční pan nejvyšší zemský maršálek. To neznají? Má to být nějká Pachtová, já vo ní takto nic nevím, snad to byla ta hraběnka, Ale pan nejvyšší vždycky říká: Klára Pachtová, bony amiči - a to jako znamená, dyž je to bon, tak je to bon, a dyž je to na vobou stranách bon, tak je to bonbon. A to já si to tak v duchu linýruju: mezi námi dycinky Klára Pachtová. Dyby ale chtěli, pane Karas, nebo dyby si milostpaní vinšovala k večeři extra proci, to jen klidně vzkážou do kuchyně, to já už zařídím, na to se u mne nekouká. Ale dyby voni chtěli něco pro mne udělat... já jim do toho muvit nechci... ale povídám, dyby chtěli a mohli... já bych jim pověděl o takové extra porci s jejich strany, pro mne a pro mý dva bráchy: dyby tak líbili, Karásečku, zaangažovat vobčas ňákou těžkou váhu... vědí, to je moje špecielní gusto. Já jim tam mám u katrob svoji matraci, a dyž takovej řáckej chasník přijde, tak si to tam buď já nebo Břeťa neo Ctibor s ním rozdáme... vědé, ve vší tichosti, bez publika, jen vrchní Šebele, ten tlustej, co má lóže, přijde, aby nám to vodpískal. To je naše tajemství tady. Prosím jich, voni vo tom ani muk - jako ten Ján Nepomuk! Vono e to pro landtágovýho traktéra nehodí. Já vím, vony nóbl partaje vohrnují nad těžkou váhou nos, ale pro nás vobyčejnej přízemní lid je takovej kladiátor potěšení my holt chceme krásu mužskýho těla. Dyž přijde takovej chasník, napne ruku a udělá musklšpíl a von mu ten piceps skáče jak janek, to je marý, to je pro našince kouknutíčko. Tak vo to bych vobčas prosil... ale jen dyž se to hodí... jinak, toť se ví, Klára Pachtová..."
"Klára Pachtová", přikývl tenkrát Vašku a nyní měl "3 Romanoffs" a Achilles Breburda si připravil žíněnku.
"Už abych měl zítřejší večer za sebou", vzdychl si Karas, když odpoledne poslednío září přišel za Steenhouwerem do kanceláře, "jakživ jsem neměl před sebou tolik neznámých věcí".
"Jedna věc však už není neznámá", odpověděl mu strýc Frans, "divadlo bude vyprodáno. To je to nejdůležitější".
"To jsem rád. To také artisté jinak zaberou, než když cítí díry v hledišti".
"Nebude děr. Zbývá hrst sedadel na galerii, ale ta se ještě během dne prodají. Nejzajímavější je, že v poledne přišla telegrafická objednávka lóže z Hamburku".
"Z Hamburku? Opravdu? Prosím tě, kdo?"
"Nějaký hrabě Orsini".
"Orsini? To je známé jméno, ne?"
"Mně se taky zdá, ale nevím, kdo to je. Ale musí to být nějaký tvůj ctitel, protože v telegramu přeje úspěch".
"Cože? Kde je ten telegram?"
A Karas popadl blanket, jejž mu Frans podával. Znovu a znovu četl přilepenou pásku: "Wünsche besten erfolg bestelle parterrloge..."
"To je báječné!" vzlédl konečně Karas k Steenhouwerovi, "hrabě Orsini jede za mnou až do Prahy! To je opravdu velkolepé!"
"Na tom nejlépe vidíš, že Cirkus Humberto není mrtev, ale pokračuje. Jeho ctielé jedou za ním přes půl Evropy".
"Kterou lóži jsi mu dal?"
"Prosceniovou - tu mívá šlechta nejraději. Není do ní příliš vidět".
"Výborně. Zítra mi připomeň, abych se mu šel v přestávce poděkovat. zapiš si to, Frans. Orsini, Orsini! Krásné, kavalírské jméno! To je konečně jednou šťastné znamení! Musím hned za Helenkou, povědět jí tu novinu".
Karasovi opravdu bylo najednou do zpěvu. Publikum jde za ním! A jaké publikum - hrabě Orsini! Zítřek už není pro něho naprosté temno, už má v něm jeden pevný bod, o který se může opřít, jeden zářivý bod, který mu osvětluje všecko ostatní a ukazuje mu to v lepším, růžovějším světle.
Helena také nezná žádného hraběte Orsiniho a nepamatuje se, že by kdy otec o něm mluvil. Ale telegram svědčí o jeho existenci a oběma je hned lehčeji u srdce.
Osudný zítřek nadešel s přechodnou zmateností. Všecko bylo do puntíku připraveno a najednou je tu plno věcí, na něž předem nevzpomněli, a plno věcí, které je v poslední chvíli nutno udělat jinak. Drožkáři, posluhové, povozníci a zasilatelé přivážejí od rána kufry, bedny, klece a zase kufry, neznámí lidé shazují se sebe kabátsy a komandují s jeviště muziku i režiséra, prohlížejí závěsy, lezou do provaziště, zkoušejí podlahu, měří si na kroky jeviště, hádají se o šatnu, vytahují zavazadla, dožadují se vody, vykládají kapelníkovi o partituře, odkukd se má kam vrátit, shánějí se v kanceláři po adresách bytů a po nejbližších obchodech, vracejí se do hlediště, seznamují se a už spolu klábosí, kdo odkud jede, jaké tam bylo angažmá, jaké publikum, jaké byty, jaká strava. je to zmatek, ale ti lidé jsou přitom klidní, jen když se brzo dostanou na řadu a když cítí pochopení pro svou věc. Zkoušky běží jako když namaže, ale karas z nich mnoho nemá pro své ocenění, málokterý ukáže, co vlastně dělá, většinou jenom naslouchají své muzice, jde-li přesně tak, jak jsou na ni naučeni. Uprostřed odpoledne Karas ani nedočká konce a posílá do tiskárny, aby to pro dnešek vytiskli tak, jak to sestavil.
Bože, jaké je štěstí, že si ponechal orchestr, který už tu hrál za pana Breburdy. Ukazuje se, že tlusťoučký kapelník Pacák je velký rutinér, kterého nic nepřivede z míry. Vyzná se v těch všelijak opisovaných, slepovaných a skládaných notách, ve škrtech a přípiscích, sám si tu a tam přidělá znamínko, které dosud nebylo zapsáno, a jeho brejlatý pomocník opatrně už skládá noty tak, jak večer půjdou za sebou.
A večer už je tady, Karas musí po direktorském zvyku do předsíní, vymakávat valící se davy, kouká jako ostříž, nespatří-li mezi nimi nějakou známou hamburskou tvář, jíž by mohl říci: "Pan hrabě Orsini?" Ale nepoznává nikoho, jen ví, že je tu dobrá nálada, že lidmi proudí sympatie a radostné očekávání. Hudba už uvnitř hraje, plynové plamínky v hledišti se přitahují, rampa září, je třeba proběhnout zákulisím. Všecko v pořádku, hlásí klidně Kerholec, všecko v pořádku, kývají vesele sněženští hoši, všecko v pořádku,zaznívá spokojeně ze šaten, u nichž letmo zaťuká. A Kerholec už zvedá ruku, dvě tanečnice v závojích se rychle pokřižují, ještě si šoupnou nakřídovanou podešví o podlahu, a už se opona zvedá, intráda se valí na scénu, dvě nalíčené tváře ustrnou v úsměv, tělo se vypne, pět taktů, šest, sedm, osm - teď!
Karas mrkl narychlo do prosceniové lóže. Byla prázdná; inu ovšem, je ještě příliš brzy! A již spěchal vnějším obloukem nahoru na balkon, odkud chtěl sledovat své první představení jako divák. Hned první číslo vzbudilo jeho námitky. Ta děvčata ohlásila, že tančí v červeném kostymu, a teď mají fialový. Závěs se k tomu nehodí - zítra hledat jiný!
Po tanečnicích jde xylofonista - můj ty bože, jak měl ten Bureš pravdu! Druhé číslo a má pět opon. A publikum je rozkuráženo. Teď komický ekvilibrista... ano, berou to, už je bouda v náladě. Teď jen neztratit tempo. Ne, hoši se tuží, sotva dozní potlesk, může jít opona vzhůru. Tři Romanoffs, moderní gladiátoři. Albert van Dyk, imitátor dirigentů. Rolf, veselý kouzelník, Three Stars, tři krasavice na bradlech. Ikarské číslo, ano, ale tu bude lépe to přehodit dát kouzelníka mezi ty atletky a ikarce. Miss hariet, psi a kočky. Bouřlivý úspěch. Pausa.
Karas letí do léže číslo 5, tam je Helena s Alicí a s hochy a s nimi Smetana. Rozzářené úsměvy, trojí silné, kamarádské stisknutí ruky. Obě ženy tomu přece rozumějí a jsou spokojeny. A potvrzují mu, že publikum je nadšeno. Nezkazí-li se to v druhé půli - a obě honem klepají na bariéru, - je to hned napoprvé velký, strhující sukces.