Výborně, a teď rychle do zákulisí, za Kerholcem. Ten už něco ví z druhé strany. Co říkají ti, na kterých nejvíce záleží. Ti, kteří už projeli půl světa. Kerholec zdaleka spokojeně mrká.
"Dobré to máš, Vašku! Všichni jsou v náladě. Dávno prý už nezažili tak animovanou premiéru. A už se ptají an tebe, co jsi zač, žes tohle tady vykouzlil. Praha prý bývala těžkopádná a nerada tleskala".
Na jevišti stavějí mříže pro lední medvědy. V uctivém oblouku je obchází Frans Steenhouwer a kýve na Karase.
"Publikum je, Vašku, veskrze spokojeno. Biletáři i číšníci už to hlásili. Taky lóže jsou v náladě. Prodlužte přestávku asi o deset minut. Je více objednávek na večeře, než restaurace počítala. Aby se to aspoň rozneslo při světle. A mám ti připokmenout hraběte Orsiniho".
"Pravda, Karle, zařiď to s tou přestávkou: přidat osm minut. Ale víc ne. Bojím se, že se příliš zpozdíme".
Karas se zastavil před prosceniovou lóží a kývl na uváděčku, je-li obsazeno. Odpověděla, že ano. Prý starší pán, v redingotu. Karas zaklepal. Uvnitř se ozvalo:
"Volno!"
Po česku! Copak hrabě Orsini...?
Karas stiskl kliku.
Otevřel a vykulil oči.
Před ním stál seržán Ferenc Vosátka v póze neobyčejně důstojné.
"Ferenc, - tos ty?"
"Ano, seržán Vosátka Ferenc, jak ho Bůh stvořil a čeští krejčí v Hamburku ošatili. Vosátka Ferenc, alias hrabě Orsini. jak říkával Honza Bureš: Co srdce pojí, ani Vltava s Labem nerozpojí. Doufám, že jsem si dost podoben, že tě otázka totožnosti neuvede v pochybnost. A myslí-li snad Vaše Direktorská Svrchovanost, že jsem jen klam a mámení smyslů, račiž se mnou ihned usednout ke stolku, kde slušná láhev Veuve Cliquot tě přesvědčí o mé bytelné tělesnosti".
"Ale co to bylo za komedii s tím titulem?"
"Velmi prosté, pozdní slávo Humbertů: předpokládal jsem, že budeš den před premiérou v náladě značně pokleslé. A abych ti tak říkajíc zvedl mandélky, poslal jsem ti tu blahopřejnou depeši..."
"Opravdu, Ferenc, velmi mi prospěla. Už jsem byl všecek zoufalý. Hlavně jsi hodný, že jsi přijel. To je překvapení! A nechceš jít k našim? V prvním pořadí jsou Helenka, Alice Kerholcová, Bureš..."
"Avanti, signore! Hrabě Orsini prosí, aby byl uveden k slavnému dvoru humbertovskému".
Zbytek večera byl tak krásný a radostný, že Bureš-Smetana všechny lehce přesvědčil, že nelze tak šťastný počátek ponechat bez oslavy. Když se představení skončilo, vzkázali pro Steenhouwera, Kerholce a Karase otce. První dva přišli brzy, třetího museli chvíli hledat. Našli ho v orchestru. při posledním čísle si tam přinesl řžidli, aby si mohl zatroubit marš na rozloučenou, slavný Pochod Cirkusu Humberto, Leopolda Selnického opus číslo 1.
"Náš marš!" zvolali všichni v ředitelské lóži radostně, když se dole ozvala jeho intráda.
"Ano, náš marš", přikývl Vašek. "Pochod Cirkusu Humberto se bude hrát, dokud zde bude Theâtre Varieté Humberto. Ať žije dál vše, co může ještě žít!"
"A co je se Selnickým?" zeptala se Alice.
"O toho už je postaráno", odpověděl Vosátka. "Jmenoval jsem ho prvním klimprkastelánem Námořníkovy nevěsty. Dostal piano rozměrů menší bachraté bárky a zakotvil s ním v everovýchodním koutě Moře Karaibského, v Zátoce Jamaiské. Jméno pak obdržela tato zátoka podle mocné láhve rumu, která se jako maják zvedá na klavární desce místo svícnu. Několik zkoušek jasně prokázalo, že rum osvěcuje našeho Selnického znamenitěji než žárová punčoška. I sedí tam a hraje černošské písně a mexické tance a zpěvy pamp a jeho sláva roste ponenáhlu od ústí Orinoka až k Rio Grande del Norte".
III
Pan Dvořák, portýr divadla Varieté, zaslechl, jak před vchodem zastavila drožka. Vykoukl oknem a viděl, že z drožky vystupuje starší pán, pán tak ušlechtile krásný, vznešený a důstojný, jako by to byl sám státní rada Goethe. Karlínský pan Dvořák sice neměl tušení, že byl nějaký státní rada Goethe, ale pochopil, že je to významná návštěva. Proto vyšel z vrátnice, otevřel dveře a hluboce se uklonil.
"Dobrý den", řekl neznámý německy, "kdepak je zde ředitelství?"
"Koho mám ohlásit, prosím?" zeptal se pan Dvořák, víc ze své zvědavosti než ze služební nutnosti.
"Bimbam", odpověděl vznešený cizinec.
"Jak prosím?"
"Bimbam!" odpověděl neznámý znovu.
"Moment..." řekl pan Dvořák a vyjeven zalezl do vrátnice k domácímu telefonu. Ve Varieté byl zaveden domácí telefon, neboť co se v Karlíně usadil inženýr Křižík, patřilo k místnímu patriotismu zámožných domů podporovati mladého vynálezce.
"Haló", zavolal pan Dvořák pana Steenhouwera, "je tu nějaký nóbl pán a chce do ředitelství".
"Jak se jmenuje?"
"To je to, pane sekretáři, já se to stydím opakovat. Snad jsem mu nerozuměl, ale dvakrát jsem se ho ptal a on mi po každé řek takovou nemožnou věc. Prý Bimbam..."
"Ach, Bimbam Bimbam?"
"Ne, jen Bimbam!"
"Ale to je Bimbam Bimbam".
"Moment!"
Pan Dvořák vystrčil hlavu z vrátnice.
"Pan Bimbam Bimbam?" zeptal se toho vznešeného.
"Ano. Bimbam Bimbam".
"Tak tedy jó", křikl pan Dvořák do telefonu, napůl už z toho blázen, "Bimbam Bimbam".
"Tak přece Bimbam Bimbam", odpověděl Steenhouwer, "ať přijde nahoru".
"Prosím, pane Bimbam Bimbam", vylezl zase pan Dvořák, ale už se tak neukláněl, "ráčej po schodišti do prvního patra, pane Bimbam Bimbam, a první dveře vlevo, pane Bimbam Bimbam..."
"Děkuji", řekl pan Bimbam Bimbam vlídně a kráčel klidným, pružným krokem ke schodišti.
"Jsem Bimbam Bimbam", představoval se nahoře Steenhouwerovi, "to první je příjmení, to druhé je osobní jméno. Do seznamů pište tedy obráceně Bimbam Bimbam a nikoli Bimbam Bimbam".
"Samozřejmě, pane Bimbam", usmál se Steehouwer, dívaje se s neskrývaným překvapením na vysoké čelo, krásné velké oči, orlí nos a pěkně vykrojená ústa pana Bimbama. Pan Bimbam vypadal jao starořímský senátor a to právě bylo Steenhouwerovi podivné. Neboť pan Bimbam byl nejslavnější komik let devadesátých, dvacet minut prý publikum řičí smíchy, když se objeví na scéně. A tu stojí před ním tak, že přehodit si togu, mohl by ihned hráti Caesara.
"Váš příchod je ovšem pro nás velkým překvapením", pokračoval Steenhouwer, "jste snad první artista, který přijíždí mimo termín".
"Ano. Ale to je proto, že přicházím do Prahy po prvé. Ještě jsem tu nikdy nebyl. Pro mne je hrozné pomyšlení pracovat před obecenstvem, které neznám. Každé město má jiné publikum. Kdybych byl na scéně tři čtvrti hodiny, celkem by mi to nevadilo. Ale já to mám rozpočteno na dvacet minut a to nemohu ztrácet každý den pět minut na zápas s diváky, abych je dostal do nálady. Já je musím chytit hned. Proto jedu do města, kde jsem po prvé, o týden, o deset dní dřív studovat publikum. Je to ztráta čtrnácti dnů, ale to už musím počítat k režii. Až sem pojedu po druhé, musí se lidé hnád deset dní před termínem k podniku, ne já".
"Nepochybuji o tom, a proto je nám líto, že už napoprvé jste nám podepsal jen na čtrnáct dní a ne na celý měsíc. To by se teprve toho využilo".
"A co kdybych se nelíbil? Ne, vážený pane, člověk nesmí být opovážlivý. Publikum je hrozný tvor a našinec na scéně si jím nikdy není předem jist. Toť se ví, mohlo by i to být jedno, kontrakt je kontrakt a škodu by si odneslo ředitelství. Ale tak se já na to nedívám. Žádám o velkou gáži, ale chci ji podniku vydělat. To patří k dobrému pořádku světa. Jakpak je to v Praze s ubytováním? Víte, potřebuji byt, kde mohu dupat a řvát. Jsem jinak velmi spořádaný nájemník, ale mám jednu slabost. V každém městě chodím po vetešnících a kupuji stré hadry. Klobouky, čepice, šaty mužské i ženské, uniformy, livreje; ti hadráři mě všue považují za tichého blázna. Kdybych byl tichý blázen! Ale to já si to snesu domů, oblékám si to před zrcadlem, a když z toho vyleze nějaká pitomina, začnu řvát a skákat jako blbec. Nevím co to je. Jsem přece docela klidný, normální člověk slušného chování, ale když na sebe navléknu cizí mundur a on se mi líbí, vjede to do mne z těch šatů jako elektřina, najednou se cítím třebas jako hasič a už řvu, jako by hořelo. Víte, to je hrozná nátura, já se vám za ni docela stydím. Do hotelu s tím nemohu a k nervosním kvartýrským taky ne. Ale co je to platno, když tak doma dva nebo tři roky denně hodinu řvu jako hasič, vyjde z toho přece jen pět inut pro jeviště a čtyřikárt takových pět minut stačí na živobytí. Divná živnost, co?"